Loňský rok se nesl ve znamení velké aktivity komiksových nakladatelů – dohromady vyšlo vůbec nejvíc nových (míněno česky dosud nevydaných) komiksů v české historii. Pozoruhodné přitom je, že se mezi nimi objevilo i překvapivě velké množství evropských komiksů ze sedmdesátých a osmdesátých let, tedy z doby, kdy mnozí (ba možná většina) současní čtenáři komiksů ještě ani nebyli na světě.

K těm nejzajímavějším patří působivá vázaná publikace Dobyvačné armády, která českému čtenáři poprvé představuje scenáristu Jeana-Pierra Dionneta. Obsahuje šest povídek a jeden komiksový román, přičemž všechny příběhy (kromě posledního, který se vymyká i tím, že kresba není kolorovaná) propojuje fantasy svět inspirovaný pozdní antikou. Prvních pět povídek propojuje nespecifikované rozsáhlé tažení mocné armády, která cestuje převážně skrze nehostinná pouštní území a odkazuje k velkolepému dobývání Asie Alexandrem Velikým, následující román Arnova pomsta má povahu hrdinského eposu a o něco více než dříve v něm autoři využívají také nadpřirozené prvky.

Obě poloviny knihy jsou přitom zajímavé jinak. Zatímco povídky z úvodu okouzlí vybroušenými miniaturami plnými černého humoru, Arnova pomsta je patřičně velkolepou hrdinskou písní o muži, který se ze dna vyhrabal na vrchol a zničil pyšného tyrana. Jak píše scenárista v předmluvě, nejprve vznikaly povídky, které nezapřou, že Dionnet byl zakladatelem a kmenovým redaktorem časopisu Métal Hurlant, kde se podobné nejednoznačné, sarkastické, sexistické a místy okázale (na tehdejší dobu) naturalistické a brutální povídky začaly objevovat za nadšeného zájmu dospělejších čtenářů.

Pětice povídek cyklu Dobyvačné armády tak sleduje spíše postranní děje, vedlejší postavy řadových vojáků a jejich z hlediska celku bezvýznamné, pro většinu z nich však osudové peripetie. Od hororového příběhu o dvou bratrech a pouštním čaroději přes rychlý konec ambicí jednoho generála až k tragikomické hříčce o dvou kumpánech z jednotky, kteří se navzájem podrážejí, přičemž se střídají, kdo je zrovna nahoře a kdo dole. Jsou to jízlivé a současně trpké příběhy uzavřené vždy ostrými a překvapivými pointami, které vynalézavě pracují se čtenářskými očekáváními. Podobně pojatá je i doplněná povídka Katedrála, která se vymyká prostředím (vrcholný středověk) i černobílým provedením, ale míří ke stejně výrazné, byť tentokrát poněkud překombinované pointě.

Zatímco povídky se s jistou potměšilostí zaměřují na okraj velkého válečného tažení, Arnova pomsta má velkolepý příběh ponížení a odplaty v centru vyprávění. Líčí osud Arna, syna vládce menšího kmene, který padl do zajetí mocného vládce opevněného města. Podaří se mu utéci, překonat poušť a dostat se nepoznán zpátky ke svým. A postupně shromáždí velkou armádu, která se vydá zničit pyšného vládce, a navzdory mnoha útrapám, léčkám a zradám se jí to samozřejmě podaří. Vše končí velkým vítězstvím a také hrdinskou smrtí (v epilogu nicméně zpochybněnou) titulního hrdiny, jako to správný hrdinský epos vyžaduje.

Hlavní předností svazku je ale kresba Jeana-Clauda Gala. Je na ní znát, a to spíše v dobrém, že vznikala před třiceti lety – kreslíř měl dost času a trpělivosti, aby vykreslil všechna pozadí a detaily, a zároveň dost inspirace (Dionnet v předmluvě píše, že Gal se vydával na pobyty mezi Navahy nebo africké Tuaregy, aby nastudoval interiéry jejich obydlí či charakter jejich odívání) a fantazie, aby zobrazil možná místy poněkud nepraktické, ale vždy efektní zbroje, přilby či štíty válečníků. Exceluje přitom zejména v druhé části Arnovy pomsty, kde jsou okna i celé strany zaplněny masami bojovníků, kulisami opuštěného a zarostlého jeskynního města či velkolepými stavbami fantastické metropole. Je mistrem dynamických scén, které vrcholí finální bitvou, při níž se jedna armáda stane obětí expresivně vykreslených plamenů, přičemž vše je vyvedeno neobyčejně pečlivým způsobem se spoustou detailů, šrafur a drobných stínů. Jediné, co mu snad lze vytknout, jsou místy až voskově vyhlížející obličeje některých mladých krásných postav, prostých vousů, vrásek, jizev nebo špíny, kterou na svých obličejích nashromáždili válečníci. Dojem potom nevylepšuje ani pozdější koloring, který právě na tvářích působí uměle a na němž je znát, že byl vytvořen na počítači. V obdivuhodném celku je to ale opominutelný nedostatek.

Dobyvačné armády ani po padesáti letech od svého vzniku neztrácejí kouzlo. Místy je to až příliš přímočará hrdinská fantasy, jaká se tou dobou hojně psala. Galova kresba ale u většiny (mužských) čtenářů rychle zaplaší stíny pochybností.