V roce 2015 získala Anasoft literu, nejprestižnější slovenské literární ocenění, Veronika Šikulová (*1967) za autobiograficky laděný román Mezerovitý plod (Medzerový plod). Ten byl její již třetí knihou, jež se octla mezi nominovanými na cenu Anasoft litera, a také se nedávno stal druhým autorčiným titulem, který se dočkal překladu do češtiny. Již v roce 2015 zde vyšel román Místa v síti, který stejně jako Mezerovitý plod přeložila spisovatelka Kateřina Tučková. Kniha Mezerovitý plod vyšla jako čtrnáctý svazek dnes již etablované edice Česi, čítajte nakladatelství Větrné mlýny.

V nakladatelské anotaci tohoto románu čteme: „‚Mezerovitý plod‘ je prvním příznakem nákazy včelstva. Napadený úl, domov, do nějž se vkrádá nemoc a smrt.“ Podobně napadený nemocí je i domov, který stojí v centru vyprávění. Matka ústřední postavy, jež je titulována jako hrdinka, totiž umírá na rakovinu.

Pravidelné návštěvy chemoterapie, na něž protagonistka svou matku doprovází, se střídají se vzpomínkami na dětství prožité v malém městě Modra na jihozápadě Slovenska. V této době, v dětství, koření hrdinčina pozdější touha „být až navěky dcerou“, která se však v čase vyprávění pomalu, ale jistě rozpadá. A nejen proto, že matka umírá. Idylické zážitky z dětství jsou kladeny do kontrastu s bezútěšnou přítomností, a to na více rovinách a kvůli více důvodům. Tím nejzřetelnějším je hrdinčin vlastní rodinný život – její manžel trpí psychickými problémy a místo toho, aby opravoval střechu, kterou do domu zatéká, tahá si domů kartonové krabice. Ona sama si přestává rozumět se starším synem a vlastně i s prostředím, v němž žije. Překvapeně reflektuje, jak se z „nezodpovědné flákačky“ stala hlavou rodiny. Také práce v knihovně ji vposledku vede k závěrečnému zjištění, že „[n]a světě je cizinkou“. Jejím nejstabilnějším opěrným bodem tak zůstává literární tvorba a pravidelné psaní do časopisů.

Vyprávění tvoří fragmenty vzpomínek, úvah a postřehů, které jsou často pospojovány na základě asociací: „Modra byla samá vinná muška. Doteď je. Jednou se jí kamarádi smáli, že má nad hlavou z těch vinných mušek svatozář, a ona jim lhala, že jsou to její kamarádky, co chodí všude s ní. I když přijela do Bratislavy… // I dnes, když vystoupily s mámou v Bratislavě na Klenové, kolem ní kroužily drobné vinné mušky.“ (s. 21)

Přestože je hybnou silou děje sledování umírající matky a hroutící se rodiny, próza rozhodně nepostrádá humor. A je jednoznačným kladem knihy, že její chmurný ráz čtenáře nezavalí. Román je naopak díky fragmentární kompozici a střídání emocionálních poloh velmi vzdušný, čte se jedním dechem. Ironií, nadhledem a humorem navíc autorka vyvažuje i některé případné nedostatky. Třeba mužské postavy zůstávají v knize zřetelně upozaděny – a to jak tím, že se jen málokdy dostanou do centra dění, tak i tím, že nepůsobí zdaleka tak propracovaně a plasticky jako postavy ženské. Přestože se tak do popředí dostává ženská otázka, do jednorozměrně angažovaného textu má próza daleko a i mužské postavy mají v žensky orientovaném románovém prostoru pevné místo – mimo jiné právě díky humoru. Na jednom místě tak čteme vzpomínku, v níž vystupuje hrdinčin otec, rovněž spisovatel: „Jedna s [sic!] feministických autorek jednou zveřejnila rozhovor s názvem Nikdy jsem neupekla žádný koláč. Ukázala rozhovor tátovi. – Zavolej jí a zeptej se, jestli nějaký jedla!“ (s. 42) Tento úryvek mimochodem navazuje na vzpomínku na otce, který byl zapáleným kuchařem a hrdinčinu muži kdysi napsal: „‚Na guláši nemáš co zkazit, nejhorší pro guláš je, když se ti okolo něj začne motat nějaká ženská a radit ti, jak ho máš vařit.‘“ (s. 41)

Podobně jako autorka střídá, respektive mísí emocionální polohy, přeskakuje v Mezerovitém plodu i mezi polohami diskurzivními. Na stranách 59 a 60 jsou za sebou kupříkladu seřazeny: úvaha; dvouřádkový popis toho, jak hrdinka běží na autobus a dvě cikánky jí chtějí věštit z očí; (pseudo)maxima („Krása a zdraví vzbuzují důvěru“); dialog s prodavačkou v novinovém stánku o dvou replikách; osamoceně stojící věta „Podzim je slunečný“ – a poté následuje několikastránkový popis hrdinčiny cesty s matkou na burzu starožitností. Tím, že je protagonistka příležitostně titulována jako „naše hrdinka“, navíc vyprávění získává punc textů zcela jiného charakteru, než jaký bychom čekali od popisů každodenního pachtění a drobných životních strastí a radostí.

Fragmentárností, autobiografičností, prolínáním diskurzů, ale také (sebe)ironickým pojetím složité životní situace může kniha Veroniky Šikulové připomenout poslední román Rudolfa Slobody Podzim. Oba tituly výrazně překračují obzor toho, co stojí v jejich středu – vzpomínky, každodennost, blízkost smrti, reflexe trýzně, kterou protagonist(k)a prožívá. Veronika Šikulová toho dosahuje vytříbeným jazykem, vypravěčskou suverenitou, prací s dynamikou vyprávění, ale i tím, že čtenáře tíží situace nezahltí. Nevzniká tak nežádoucí bariéra, kdy bychom při čtení „pouze“ sledovali trpící protagonistku jako zvíře v zoologické zahradě (k čemuž některé autobiografické prózy o traumatických zkušenostech sklouzávají). Naopak, skrze škálu pocitů a vzhledem k tomu, že v knize nacházíme také radost (tedy i naději?), se hrdince přibližujeme. Někdy i více, než by se nám líbilo. Mezerovitý plod zkrátka stěží nechá čtenáře netečným – a to je jeho hlavní předností.