Na začátku byl dobrý nápad: netradiční způsob, jak si připomenout Václava Havla, který byl nejen dramatikem, disidentem a prezidentem, ale též zapáleným a oblíbeným kuchařem. Aby se však tahle báječná myšlenka mohla přetavit v povedenou knihu, chtělo by to jisté množství fotografií a kulinárních historek, aby bylo z čeho skládat. A dostatek obojího v knize schází.

Ve výsledku je tak rozkročena mezi onen očekávaný a očekávatelný soubor poměrně zajímavých gastronomických historek ukotvených v životě Václava Havla a snůšku obecných žoviálních plků, které by se daly vztáhnout úplně ke komukoliv. Otázku „proč to tady, dobré nebe, je?“, si čtenář bude klást leckde. Jak u autorovy úvahy o „zasmušilém Angličanovi odkázaném na buchtu ze sušeného ovoce, vajec, loje a alkoholu“, který bude ještě zasmušilejší při pohledu na vynikající české vánoční cukroví, tak při mudrování o tom, že „děti jsou vždy ochotnými pomocníky a postranními ochutnavači“ i u rozjímání nad korelací časové tísně o Štědrém večeru s touhou žen po kabelkách od Diora.

Není jasné, zda se autoři textů k podobně hluchým vycpávkám uchylují z potřeby podělit se o své názory na svět nebo z nedostatku jiné materie. Každopádně se takto vzdalují od jediného důvodu, proč si někdo může chtít knihu opatřit: a tím je Václav Havel a vše s ním spojené. Podobné nelogické odběhy se konají poměrně často a jsou příčinou hlavní výhrady, již k této havlovské publikaci mám: je v ní málo Havla.

Myslet si, že by někoho mohla zajímat čistě jako kniha recepisů bez ohledu na Václava Havla, by bylo skutečně troufalé a věřím, že tuto ambici autoři neměli. Jejich kuchyňské znalosti jsou spíše podprůměrné. Stěží by někdo poučený navrhoval zahušťovat moukou omáčku, kterou zároveň redukuje, doporučoval dělat štrúdl z lístkového těsta (tažené, dámy a pánové, vždycky tažené!) a guacomole připravoval bez limetkové šťávy. Olivový olej na smažení kapra nebo na výrobu majonézy raději nebudeme komentovat. Zřejmě to vzniklo podle scestné logiky „olivový olej: nejlepší olej na vše“, která je v našich krajích stejně plevelně rozšířená jako mojito v letních nápojových lístcích.

Ještě viditelnější prvky amatérismu než některé recepty v sobě nese většina fotografií jídla. Autoři se chválí, že je nešpricovali lakem na vlasy. To je jistě hezké, teď už jen zbývá, aby opustili jiné „foodstylingové“ pazvyky let devadesátých. Třeba pravidlo „málo barvy na talíři vždy vyřeší červená paprika“ nebo heslo „symetrie především“. Obojí ve výsledku nejvíc připomíná dětské pokusy o aranžování jídla.

Jak už bylo řečeno, fotografií na motivy „Havel a jídlo“ se nepodařilo shromáždit mnoho. Vysloveně povedené a s tématem ladící jsou čtyři momentky, možná pět: jinak pár zrnitých výřezů, pár slabších snímků ze státních návštěv v prezidentském období – prostě nic, nad čím by srdce zvídavého čtenáře zaplesalo. Obálka, několik archivních dokumentů a zhruba čtvrtina receptů: díky Bohu alespoň za tohle.

Zejména v závěru knihy nepříjemně přibývá oněch zmíněných obecných plků neurčitého typu a čtenář si marně láme hlavu, kam se poděly ty zajímavé pasáže reagující na něco z Havlova díla (Groombles) či o Burgundském guláši, který patřil k Havlovým kuchařským majstrštykům. To opravdu cenné jako by autoři vystříleli v první části knihy a ona pak postupně a dosti nepříjemně řídne. Přesně jako polévka nastavovaná vodou: za nějakým bodem už je to stěží k jídlu.