Barker, Pat: A dívky mlčely

Když se dívky rozpovídají

Město plundruje vítězná armáda, živého muže aby v něm pohledal a ženy si musí zvolit: vrhnout se dolů z hradeb a uchovat si tak čest, nebo se nechat zajmout nepřítelem, sloužit mu, a někdy ho dokonce i milovat. V románu Angličanky Pat Barkerové sice stejně jako v Iliadě vystupují Achilles, Patroklos, Agamemnón nebo Odysseus, ale hlavní roli tu mají Bríseovna, Chrýseovna a nespočet bezejmenných matek, manželek a dcer, kterých se zkáza Tróje dotkla snad ještě více než jejich mužských protějšků.

Poslední ze čtrnácti románů Angličanky Pat Barkerové (1943) a první překlad jejího díla do češtiny je převyprávění Homérovy Iliady. Děj knihy obsáhne zhruba tytéž události jako zmíněný epos, ale v jejím středu stojí něco úplně jiného než Achilleovy hrdinské skutky. Příběh vypráví Bríseovna, dcera lyrnésského krále Brísea, které Achilleus vydrancoval bydliště a zabil manžela a bratry, přesto se do něj však bezhlavě zamilovala (a on do ní) – podle Homéra, samozřejmě, v A dívky mlčely je jejich vztah složitější. Barkerová navíc dává hlas nejen Bríseovně, ale nepřímo i všem trojským ženám, jejichž údělem nebyla smrt v boji, o které by se zpívaly hrdinské eposy, nýbrž těžší a prozaičtější přežití.

Barkerová převrací konvence původního díla na několika rovinách. Neocitáme se „v záři reflektorů“, na bitevní pláni, kde bychom byli svědky všech „klíčových okamžiků“. Kniha se odehrává v řeckém zajateckém táboře, jejž obývají ukořistěné ženy – nejen ty mladé, krásné a vysoce postavené, které si mezi sebou rozdělili řečtí vojevůdci a které, tak jako Bríseovnu, čeká osud elitních konkubín, dokud je jejich pánové nevymění za někoho jiného. To se pak budou muset starat o raněné vojáky, kteří vraždili jejich blízké, posluhovat jim u stolu nebo chystat koupele. Čím starší a ošklivější, tím horší životní perspektiva.

Znázornění života v táboře je v podání Barkerové historicky uvěřitelné a do detailů propracované. Dostáváme představu o tamních každodenních zvyklostech, o tom, co se jedlo a pilo nejen při hostině, ale třeba také k snídani. Autorka dále domýšlí, že když Achilleovi vojáci kvůli jeho sporu s Agamemnónem přestali bojovat, dost možná pak svým někdejším souputníkům zpovzdálí fandili – „jako diváci při závodech vozatajů“, viděno tehdejšíma očima. Při své každodenní práci v táboře pak šokovaná Bríseovna naráží na různé známé předměty; jeden řecký vojevůdce má na sobě tuniku, kterou utkala svému otci („Výšivka na zádech tuniky se mi moc nepovedla (…), ale v každém stehu byla vepsána láska“), jindy si všimne servírovací mísy z manželova paláce, a když se má od Agamemnóna vrátit k Achilleovi, dostane kolem krku znenadání matčin náhrdelník. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že tábor je skutečným zákulisím. Smrt Patrokla, a posléze také Achillea je zde přítomná pouze jako přízračná zvěst.

K důrazu na ženy a pohledu mimo bitevní pole přidává Barkerová ještě realističtější vylíčení Homérových mužských hrdinů, kteří se v jejím románu opíjejí, blábolí, ztrácejí soudnost a druhý den mají kocovinu nebo k ní ještě ani nedospěli. Dozvíme se mimo jiné i to, jak „to“ má kdo z nich rád. Achilleus také trpí podivnou fixací na svoji božskou matku Thetis, zatímco Priama vidí Bríseovna jako roztomilého dědečka. Především se však autorka vyhýbá vcelku častému nešvaru historických románů (či televizních seriálů), kde všechny postavy musí za každou cenu mluvit „jako kniha“. Když například Odysseus přemlouvá Achillea, aby se se svými muži opět připojil k vojsku, říká mu, že byl přece vždycky do boje „celej žhavej“; ten mu však oponuje a nabídku stát se Agamemnónovým zetěm odmítne s tím, že lepší by bylo „šukání pošlý svině“; Odysseus nakonec se slzami v očích a nudlí u nosu (!) bez úspěchu odchází.

Přes to přese všechno není A dívky mlčely pouze feministické, demytizační a obecně obrazoborecké převyprávění antického eposu. Autorka si do udatných reků sice občas s gustem rýpne a její kritika je neúprosná, ale zároveň nechce po vzoru patriarchálního diskurzu umlčovat „ten druhý“ hlas. Několik kapitol je napsáno z Achilleova pohledu, takže čtenář se může vcítit i do něj, a to včetně tak maskulinních záležitostí, jako je přitažlivost válečné řeže: „Z devadesáti devíti procent je válka jen ubíjející krvavá rutina poskládaná rovným dílem z nudy a hrůzy, ale pak to přijde znovu, ten oslnivý okamžik, kdy bojový ryk utichne a vaše tělo jako prut spojí zemi s oblohou,“ popisuje Achilleus chvíli, kdy člověk ví, že zkrátka nemůže prohrát. Význam Achilleova pohledu vynikne také po Patroklově smrti, kdy nejen Achilleovýma očima, ale celou jeho bytostí zakoušíme ztrátu milovaného člověka. Dodejme, že Barkerové se netýká ani další ze známých nešvarů historických románů: sexuální scény, které lacině využívají toho, kdo jsou jejich aktéři, což je u potenciálně homosexuálního vztahu obzvlášť svůdné. Autorce slouží ke cti, že pouto mezi oběma válečníky není v jejím podání čistě přátelské, ale ani vyloženě sexuální.

Důraz na ženské hrdinky i téma války jsou nedílnou součástí spisovatelského arzenálu Pat Barkerové, ale v posledním románu tyto dva aspekty unikátním způsobem propojuje. Svými prvními díly se etablovala jako autorka silných ženských příběhů z prostředí yorkshirské dělnické třídy, avšak později tuto nálepku chtěla setřást, a tak vznikla její Regeneration trilogy, zabývající se válečným traumatem. Toto téma je Barkerové takříkajíc vrozené; v první světové válce bojoval a byl raněn její dědeček, v té druhé pak padl její otec, jakkoli to podle ní není vůbec jisté – vyrůstala v době, kdy pro její matku bylo daleko jednodušší vystupovat jako vdova než svobodná matka. Poslední díl této trilogie byl v roce 1995 oceněn Man Bookerovou cenou. Za román A dívky mlčely si Barkerová odnesla nominaci na cenu Costa a kniha se má dočkat i filmového zpracování.

Pro všelijaká převyprávění kanonických textů dnes skoro není kam šlápnout a nápad přeformulovat „velký příběh“ z pozice utlačovaných a umlčovaných není nijak zvlášť originální. Výsledku lze však stěží něco vytknout. Barkerová k látce přistoupila s poctivostí vystudované historičky a s původním textem pracuje i nad rámec pouhé dějové linky – odkazuje na sáhodlouhé výčty padlých z Iliady či různé dílčí homérské reálie (Odysseus se těší, že za tři týdny bude doma). A konečně je opětovně třeba vyzdvihnout autorčinu pokoru, jež vyvažuje její odvážné dekonstruktivní kousky. V románu například ponechává některé nadpřirozené prvky, a jak již bylo naznačeno, nechce jít cestou jednostranné feministické agitky, k čemuž by téma mohlo svádět. Jak uvedla pro britský Guardian, „ocitáme se na konci patriarchátu, což nijak nevadí, pokud se nebude zapomínat, že valnou většinu obětí patriarchátu tvoří muži“.