Diego Zúñiga (nar. 1987 v Iquique) je mladý chilský novinář, redaktor a spisovatel, natolik výrazný, že byl v roce 2017 na mezinárodním knižním veletrhu v Bogotě označen za jednoho z 39 nejlepších latinskoamerických spisovatelů ve věku do 40 let. Českému čtenáři se nyní díky nakladatelství Prostor a překladatelce Ester Povýšilové dostává do rukou jeho prvotina Mlha nad Iquique (šp. Camanchaca, 2009). Překvapivé zprvu je, že už na první pohled krátké dílko je ve skutečnosti ještě kratší. Jednotlivé kapitoly jsou tak úsečné, že se každá vejde na jednu stránku. Současně jsou však natolik výstižné, že vlastně není třeba dodávat více. Nic nechybí, ani nepřebývá, a ještě je ponechán prostor čtenáři, aby si leccos domyslel.

V původním názvu Camanchaca figuruje výraz pro hustou mlhu, která vzniká zejména v noci v místech mezi pobřežím a pouští vlivem výrazných teplotních rozdílů. Přesně takovými místy podél pobřeží vede severochilský a jihoperuánský úsek tzv. panamerické dálnice. Tato mlha symbolicky nabádá čtenáře, aby byl maximálně obezřetný a nic mu neuniklo, a současně dokáže v příběhu milosrdně přikrýt vše, co by přikryto být mělo. Co oči nevidí, jako by neexistovalo.

Dvacetiletý hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě žije v Santiagu, kam se z Iquique přestěhoval se svou matkou poté, co se jeho rodiče rozvedli a matce se nedařilo v podnikání. V Iquique však zůstal jeho otec, prarodiče i kamarádi z dětství. Protagonista se hned zkraje příběhu potřebuje přemístit (autem, s otcem, jeho novou manželkou a desetiletým bratrem) nejprve ze Santiaga do Iquique k dědovi, u něhož má strávit prázdniny, a odtud chce co nejdříve podniknout cestu do peruánské Tacny. A to nejen za levným a pokud možno značkovým oblečením, ale hlavně proto, aby se mu některý tamní – levnější – zubař pokusil zachránit krvácející zuby.

Chile je nudlovitý stát na samém západě Jižní Ameriky, a tak se cesta z jihu na sever země může značně protáhnout. Jen pro představu, z hlavního města Santiaga je to do severně položeného Iquique kolem 1800 km, tedy zhruba stejně daleko jako z Prahy do Barcelony. A z Iquique do ještě severněji položené Tacny dalších asi 350 km. Velká část novely se tak odehrává v autě, kdy hrdina čtenáře prostřednictvím svých myšlenek a vzpomínek seznamuje se svou rodinou a jejími tajemstvími, s rodinnými drby, které kolují o současné manželce jeho otce, nebo s tím, jak si jako předmět svého vysokoškolského studia zvolil žurnalistiku, se svou vášní pro fotbal, se svými potížemi s váhou… Další část se odehrává v Iquique u svérázného dědy – jehovisty, který po smrti své ženy, protagonistovy babičky, předělal svůj dům na penzion. Návrat do rodného města pak v hrdinovi vyvolává další vzpomínky, zejména na bývalou dětskou partu. Nicméně když se vydá na místo, kde dříve s matkou bydlel, žádného ze svých tehdejších kamarádů už tam nenajde.

Hlavní hrdina je zcela tuctový, obtloustlý mladík, zajímá ho snad jen jídlo a fotbal, šťourá se ve vlastní minulosti a v poněkud patologickém vztahu s matkou. Zdálo by se, že se na prahu dospělosti potřebuje s minulostí vyrovnat, dokázat kapitolu vlastního dětství uzavřít a postavit se na vlastní nohy. Nijak zásadně se však neposouvá, vše se točí kolem plánované cesty k zubaři. Hrdina ve svých dvaceti letech v podstatě vede život velkého dítěte, závislého na rodičích či dědovi. Iquique je zase vyobrazeno jako město, kde vládne nuda a největším povyražením je oběd ve fast foodu nebo výlet do nákupního centra.

Je působivé, jak z celkem nezajímavého hrdiny a prostých kulis dokázal autor vystavět bohatý příběh. Obyčejné cesty do Tacny za zubařem se proměňují v návrat do minulosti hrdinovy rodiny, zavedou nás k jeho úvahám o rodné vlasti, k otázkám, které třeba měly zůstat nezodpovězené, ale zvědavému studentovi žurnalistiky neustále krouží v hlavě.

Miniatura, bravurně poskládaná z jednoduchých, avšak zcela zásadních ingrediencí.