Komiksy z neobyčejně bohaté a pestré frankofonní produkce do Česka pronikají sice čím dál častěji, ale stále je to jen zlomek tamější tvorby. A tak se snadno stane, že i díla, která tam jsou považována za lepší průměr, u nás sklízejí nadšené ovace. Zvláště, když jde o práci autorů, které český čtenář zatím neznal.

Do značné míry to platí i o trilogii Mjöllni, kterou pohromadě vydalo nakladatelství Argo. Ve Francii je to jedna z mnoha prací ostřílených komiksových rutinérů, mezi českými čtenáři může působit trochu jako zjevení. Je to jistě i dílem nakladatelské péče, která je trilogii věnována: na rozdíl od zmenšených komiksů edice Mistrovská díla evropského komiksu z nakladatelství Crew (která je co do vydávání frankofonních komiksů stále dominantní) vychází v původním velkorysém formátu, pevných deskách a knižní vazbě. Sugeruje to dojem čehosi výjimečného, což posiluje také Gouxova suverénní dynamická kresba i Peruův chytrý scénář, nejsilnější v prvním díle.

V bohaté bibliografii obou autorů už to ovšem tak výjimečně nevypadá. Starší z dvojice Olivier Peru (nar. 1977) začal publikovat již na začátku tisíciletí a od počátku se specializuje na žánry hororu a fantasy, k nimž později přibyla ještě nově definovaná, spíše marketingová kolonka young adult. Píše nejen scénáře pro komiksy, ale také knižní série a televizní scénáře. Asi nejzajímavějším podnikem, na kterém se podílel, je série Elfové, ne úplně obvyklý nakladatelský projekt založený na čtyřech různých příběhových liniích, které píšou čtyři různí scenáristé. Je ale pravda, že oproti Gouxově dynamické a bohatě strukturované kresbě působí práce autorů série Elfové o poznání chladněji a kýčovitěji.

Goux je o dost mladší než Peru (nar. 1985), ale už toho za sebou také nemá málo a opět se specializuje za žánr fantasy, u frankofonních čtenářů oblíbený nejen kvůli letitému Thorgalovi, kterého známe i u nás, ale především od komerčně nesmírně úspěšných sérií z devadesátých let Lanfeust z Troy (Lanfeust de Troy) či Kroniky Černého měsíce (Chroniques de la Lune noire). Goux se podílel na sériích Merlin, Mistři inkvizitoři (Les Maîtres inquisiteurs), Trpaslíci (Nains) i na zmíněných Elfech.

Trilogie Mjöllni je ale jediná, na které pracoval od začátku do konce, patrně proto, že nebyla koncipována jako dlouhá série. Příběh byl nejprve dvoudílný (oba úvodní svazky vyšly v roce 2013), po úspěchu přibyl v roce 2016 ještě třetí díl, české vydání pak vychází ze souboru, který ve Francii vyšel loni, a podobně jako zmíněná edice MDEK z nakladatelství Crew spoléhá na zkušenost, že čeští čtenáři jsou spíše ochotni utratit více peněz najednou za reprezentativní omnibus, než aby si kupovali jednotlivé díly postupně.

Olivier Peru konstruuje tradiční schéma hrdinské fantasy na základě dobře známých motivů skandinávské mytologie. Začíná se v trpasličí vesnici, kterou trápí šlechtici ze sousedních lidských sídel, končí se velkolepou bitvou o Asgärd, pověstným Ragnarökem, po kterém zůstane svět bez bohů. Scenárista docela zručně míchá mytologické motivy a děje s přidaným příběhem o vyhnání Thóra a Lokiho z Asgärdu a uvěznění jejich božských entit do nedůstojných těl bytostí nižšího řádu. Hlavní hrdina tedy postupně objevuje svou božskou podstatu a propojení s Thórovým magickým kladivem Mjöllni, zároveň však netouží po tom, aby se do sídla bohů vrátil a vlastně ani po tom, aby obnovil svou božskou podstatu naplno. I to kladivo metající blesky ovládá spíše intuitivně a nahodile. To vychytralý Loki, který mu je střídavě protivníkem i partnerem, má ve svých ambicích o dost více jasno.

K původním mytologickým bytostem (obři, draci, trolli, valkýry) ovšem Peru přidává postavy, které do fantasy přivedl Tolkien a které jsou od té doby samozřejmými rekvizitami žánru: tedy elfy a skřety; obojí naštěstí v netolkienovském pojetí. Elfové jsou zničená rasa, která přišla o magii, a když se jim naskytne možnost magické síly znovu načerpat, začínají se chovat jako upíři. A skřeti jsou více hrdí barbaři než tupí roboti. Působivější a propracovanější jsou přitom první dva díly příběhu, ten třetí o boji hrdinů s probravšími se obry působí trochu jako přílepek, byť má oporu v předchozím ději. Je ale až příliš akční, schází mu jemné intriky a zrady, které tvořily zvraty v předchozích dvou dílech.

Více než scénář ale pozornost poutá brilantní Gouxova kresba. Jistě: je to tradiční pojetí hrdinské fantasy, tudíž trochu kýčovité a na efekt, ale v tomto pojetí dosáhl Goux značné virtuozity. Přesvědčivý je zejména v kresbách nevzhledných, robustních trpaslíků, případně dalších válečníků, lidských i nadpřirozených. Většina postav nevyhlíží prvoplánově líbivě, byť dnes už i zjizvení, odrbaní, špinaví či nějak deformovaní hrdinové patří k mainstreamu, jen je to mainstream (případně kýč) snesitelnější než sošní krasavci s atraktivními nymfami po boku; ostatně ženských postav je v komiksu naprosté minimum a sexuálně vyzývavá (a vlastně ani pohledná) není žádná z nich, snad s výjimkou valkýr, které se ale dějem vždy jen mihnou a obvykle to s nimi nedopadne moc dobře.

Goux je kreslíř pilný a důkladný. Hojně šrafuje a stínuje, na obličeji nakreslí každou vrásku, řasu a jizvu, jeho okna jen málokdy postrádají propracované barevné pozadí. Má rád provazy deště, záblesky a třesky, cákance a hroutící se objekty, při jejichž zachycování je poučen i japonskými kreslíři, a samozřejmě všelijaká vrásčitá, šupinatá, kamenitá či jinak výrazně strukturovaná stvoření, přičemž vše zachycuje v drobných (a mimořádně efektních) detailech. I při vědomí, že je to konvenční komerční kresba, v zásadě zaměnitelná s podobnou frankofonní produkcí, nad ní čtenář občas žasne, zvláště ten český, který srovnatelnou nevidí zas tak často.

Peruova a Gouxova práce je skvělým reprezentantem mainstreamové frankofonní školy, určené především starším klukům. Snad pomůže prorazit cestu do Česka i dalším jejich krajanům.