Téma kritického myšlení je v současnosti navýsost aktuální. Je možné vyslechnout řadu návodných youtubových přednášek, například ty od Petra Ludwiga (mimo jiné o tom, jak lékaři po staletí pacientům škodili pouštěním žilou, aniž by experimentálně vyzkoušeli účinky, nebo jak Steve Jobs dlouho odmítal klasickou léčbu rakoviny, až už bylo pozdě). Vycházejí četné publikace, které se věnují fake news, jež například radí, jak rozpoznat dezinformační článek, a poskytují seznamy doporučených webových stránek a institucí, které se na boj proti záměrně šířeným lžím specializují. Někdy je přitom název knihy vědomou provokací, která chce už svým titulem naznačit, jak mohou dezinformace fungovat, jako Nejlepší kniha o fake news, dezinformacích a manipulacích!!! (Brno: CPress, 2018).

Další knihy se obecněji věnují základním mechanismům rozhodování a logiky (Principy kritického myšlení. Ikar, 2016). A pod předmětovým heslem „kritické myšlení“ nabízejí knihovny i knihy jako Jak drahá je intuice: proč nás selský rozum často vede ke ztrátovým rozhodnutím (Práh, 2011), které ukazují, že naše chování má většinou iracionální motivaci, jež nemusí být nutně špatná, ale je dobré o ní vědět.

Zpupnost rozumu versus drzost těch, kteří se stýkají s tajemstvím
Četné tituly se pouštějí do boje s naší fascinací konkrétními nadsmyslovými jevy, jako je esoterika (A přece se netočí: podvody, léčitelé, šarlatáni a šejdířský byznys v kostce. Klika, 2012), nebo dokonce samotná náboženská víra. Což je u nás případ Františka Koukolíka, který před časem ve jménu kritického myšlení v rozhlasovém Meteoru ostře kritizoval slova teologa a kněze Tomáše Halíka z  knihy Žít s tajemstvím: „Věřit, dát šanci víře, neznamená zbavit se rozumu, nýbrž zpupnosti rozumu.“ Náboženskou pozici pak zmíněný neurolog, v Halíkově případě trochu zaujatě, interpretuje či karikuje takto: „Kdybys mi nevěřil, tak je to proto, že je tvůj rozum zpupný, tak mi raději koukej věřit. Stýkám se totiž s tajemstvím, na které rozumem nestačíš.“ Přitom například v Koukolíkových názorech na povahu českého národa narazíme na postoje, které jsou podle mne ukázkovým příkladem nikoli kritického myšlení, ale právě přebírání stereotypů. Což bychom mohli obrátit i proti Koukolíkovi a tvrdit, že samotný pojem „kritické myšlení“ je relativní: někteří si ho mohou samozvaně uzurpovat pro sebe jako zbraň proti svým ideovým protivníkům. A někdo by mohl být v pokušení dokonce tvrdit, že druhů „kritického myšlení“ může být tolik, kolik je jeho hlasatelů.

Specifický způsob, kterým se projevuje naše potřeba někdy i nekriticky věřit něčemu, co nebylo zcela dokázáno, zkoumá i nedávno vydaná kniha Kůň, který uměl počítat: Proč je důležité myslet kriticky. Američtí profesoři psychologie v ní ukazují, jak funguje naše uvažování, jak se vyhnout sebeklamu a jak myslet jasně a kriticky. Jejich knize dal název slavný případ ze začátku 20. století. Tehdy proslul penzionovaný berlínský učitel matematiky Wilhelm von Osten tím, že jeho kůň, jemuž se začalo přezdívat „chytrý Hans“, umí počítat a rozumí složitým slovním pokynům. Šlo o světovou senzaci. V Respektu (2012/4) popsal Příběh Chytrého Hanse Marco Stella: „Zprávy o Hansových výkonech se objevovaly na předních stránkách světových deníků a není divu: kdyby příroda obdařila koně stejnými schopnostmi jako člověka, mělo by to nepředstavitelné důsledky; západní svět by zaznamenal otřes a změnu, které by nebylo rovno. Pokud by rozumnou duši měl jeden kůň, dalo by se předpokládat, že ji mají i všichni ostatní (na rozdíl od Hanse pouze nedostatečně vzdělaní) koně, nemluvě pak o ostatních zvířatech!“ Na von Ostena pak navázal například klenotník a psycholog-samouk Karl Krall, jehož koně prý údajně dokonce četli a pomocí vyklepávané abecedy komentovali politické dění. Když ale byly údajné dovednosti koně vědecky prozkoumány, došlo se ke zjištění, že zvíře sice neumí počítat, ale zřejmě dokáže výborně vysledovat neverbální signály vysílané lidmi kolem něho. Zatímco Wilhelm von Osten sledoval Hansovo kopyto, chytrý Hans na oplátku sledoval jeho hlavu, jíž dával nevědomý signál, že byl počet naplněn. Pokud by tedy člověk neznal správnou odpověď, nebo znal, ale nacházel se mimo Hansovo zorné pole, Hans by správný výsledek nevěděl. Nicméně sám von Osten se přesvědčení o schopnostech svého Hanse nikdy nevzdal a vědecké pokusy s ním zakázal.

Obdobu tohoto příběhu autoři hledají u praktikování takzvané facilitované komunikace, metody, jež měla usnadnit komunikaci osobám, které jsou mentálně retardované či autistické. Komunikaci údajně umožňovala vyškolená osoba, tzv. facilitátor. Na počátku 90. let minulého století získala tato praxe velkou pozornost. Na jejím základě začaly vážně hendikepované děti zázračně „mluvit“, či dokonce odborně diskutovat, zároveň ale také došlo k falešným obviněním jejich rodičů ze zneužívání. Jak se ovšem ukázalo a jak v českém prostředí vysvětluje například Výkladový slovník esoteriky a pavěd (Věra Nosková, 2008), vydaný péčí českého klubu skeptiků Sysifos, s okolím ve skutečnosti nekomunikuje pacient, ale samotný facilitátor, který vede ruku a prst postižené osoby.

Záhada sloních malířů
Američtí autoři pak přidávají další příklady, kdy lidé nadhodnocovali schopnosti některých tvorů. „Efekt Chytrého Hanse“ lze podle nich nalézt například mezi slony, kteří zdánlivě malují nádherné krajiny, květiny, podobizny jiných slonů, a dokonce autoportréty. Ve skutečnosti se ale chovatelé slonů naučili, „jak pohybem rukou na uchu slona řídit pohyby, které slon dělá štětcem, jejž drží ve špičce chobotu“. Dodejme ovšem, že existují i přísní kritici této praxe, kteří tvrdí, že v zemích jako Thajsko je toto malířské školení pro slony velmi bolestivé, takže se při něm chobotnatci nenaučí ani tolik malovat, jako spíše „vyhýbat se fyzickému utrpení“.

Podobně autoři recenzované knihy vyjadřují pochybnosti ohledně psů odhalujících předem určené vůně, což „nebylo ještě důkladně zkoumáno v nepřítomnosti lidí, kteří mohli psům potenciálně dávat znamení.“ I když současně přiznávají, že mnohá vytrénovaná zvířata mohou díky svému výjimečnému čichu v odhalování kriminální aktivity vynikat. Dodejme však, že odborníci jsou si těchto problémů dobře vědomi. Na specializovaný výcvik různých druhů zvířat pro využití ve velmi časné diagnostice výskytu nádorových, popřípadě jiných onemocnění, se u nás zaměřuje České centrum signálních zvířat. Spiros Tavandzis z této organizace mi k problému řekl: „Samozřejmě víme o tom, že psovod může svého psa, ať už vědomě, nebo nevědomě, ovlivňovat. V našem případě pro odstranění tohoto fenoménu zaslepujeme vzorky. Znamená to, že psovod v žádném případě neví, kam jsme psovi schovali vzorek, který má najít, a vlastně ani neví, jestli se onen požadovaný vzorek v daném prostoru nachází. Tímto vylučujeme, že by měl psovod motivaci psu jakkoliv pomáhat, protože vlastně nemá jak.“

Efekt Chytrého Hanse a další podobné chyby v úsudku mohou mít hluboký dopad na praktický život. Mohou například ovlivnit naše každodenní jednání tím, že nás vedou k činům, které jsou nejen neužitečné, ale někdy i škodlivé, jako když si někteří přelepují okna maskovací páskou, aby se ochránili před větrnými poryvy blížícího se hurikánu – velké letící kusy skla ale ve skutečnosti mívají ničivější dopad… A stejně tak autoři polemizují se zaváděním a financováním „drahých a neefektivních sociálních programů jednoduše proto, že jim chceme věřit“, jako je program prevence delikvence mladistvých Scared straight.

Celkově kniha představuje variace na témata, o kterých už u nás pojednaly předchozí tituly, nebo o nich v podobně skeptickém duchu psali i zdejší odborníci, ovšem nezávisle na sobě, tedy nikoli v těchto širokých mezioborových souvislostech. Za zmínku přitom stojí, že autoři se nesnaží absolutně negovat duševní schopnosti zkoumaných koní, slonů či psů. Vyzývají ale k tomu, abychom dokázali ocenit ty obdivuhodné mohutnosti, které ověřitelně mají, a ne ty, které jim někteří falešně přisuzují na základě své víry, a hlavně touhy. Ať už jde o sociální inteligenci chytrého koně, nebo umění slonů malovat podle „ušního“ návodu, které, jak autoři po právu přiznávají, je působivé i bez klamného přesvědčení, že sloni malují sami od sebe. Navíc existují i vědci, kteří nejsou totálně skeptičtí ani ke kreativním slonům údajně vytvářejícím vlastní malířské styly. Ostatně i v některých českých zoo sloni malují, do čehož prý nejsou nuceni. Nemá jít ani o „nadrcené“ cirkusové představení; jejich malování je prý „projevem svobodné vůle“.

V tomto bodě je kniha možná příliš rezultativní a příliš sebejistá, přestože ke „kritickému myšlení“ by mělo patřit i stálé pochybování, jež by nás v tomto případě mělo spíše dovést k tomu, že o některých zvířecích talentech asi ještě nevíme všechno a zatím pro nás zůstávají tajemstvím.