Knihu s názvem Lala polského básníka, spisovatele, publicisty a překladatele Jacka Dehnela vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny a je to první Dehnelova próza, která byla přeložena do češtiny. Dehnel dostal v roce 2006, tedy v roce prvního vydání Laly, prestižní polskou cenu Paszport Polityki a kniha se dočkala pozitivního hodnocení u čtenářů i kritiků (na iLiteratura.cz vyšla v roce 2008 recenze Krystyny Mogilnické na první polské vydání Laly). Letos byla Lala přeložena do angličtiny. Jacek Dehnel je také zahrnut do sbírky současné polské poezie s názvem 12 × poezie Polsko (Praha, Fra 2011).

Lala je neobvyklá příběhová koláž, která se skládá z několika časových rovin, z mnoha postav, míst, situací a historek, které se doplňují, proplétají a někdy i opakují a tím navozují pocit živého rozhovoru. Hlavní protagonistkou a hybnou silou knihy je Dehnelova babička Lala, s jejímž životem se čtenář seznámí jak prostřednictvím jejích hovorů s vnukem a jeho kamarády, tak z vnukova vyprávění a jeho deníkových záznamů z doby, kdy se její život již blíží ke konci. První a nejobsáhlejší rovinu knihy tvoří pasáže, ve kterých se vypravování vrací do minulosti a ve kterých se objevují vzpomínky na celou Lalinu rodinu (například na dědečka Leonarda Brokla a jeho cukrovary, na babičku Wandu, která jej zachránila před popravou, na jejího prvního manžela Juliana Rogozińského, který byl významným polským překladatelem a na jejího druhého manžela Zikmunda, který byl hrdina a krasavec), na válku (na německé vojáky, kteří bydleli v jejich domě a byli slušní a ohleduplní, nebo na vojáky ruské, kteří je pak vystřídali a ničili rodinné cennosti), na polské Židy, na život po válce, na Lalin úspěch u mužů a literární talent a na mnohé další. Mezi těmito příběhy lze nalézt vše od dojemných milostných afér přes nostalgicky zabarvené popisy chátrajícího majetku až po humorné historky o nezdolném duchu všech členů Laliny rodiny. Druhá rovina knihy je ze současnosti a Lala je v ní již stará, zapomnětlivá dáma, jejíž stav se stále zhoršuje. V těchto částech čtenář sleduje vnuka Jacka, jenž se musí vyrovnat s tím, že jeho babička, ke které od malička vzhlížel a která byla celý život silná osobnost, elegantní žena a výborná vypravěčka, najednou potřebuje pomoc s každodenními úkony, nevybavuje si jména přátel a přestává dbát o svůj zevnějšek. Současně se musí vnuk vypořádat i s faktem, že se úměrně se zhoršováním babiččina stavu a s mizením jejích sil také vytrácejí spojnice s velkolepou, dramatickou a životem prosycenou minulostí, která se již nikdy nevrátí zpět.

Lala je na rozdíl od rodinných ság či memoárů doplněna právě o tento cenný moment subjektivní konfrontace minulosti se současností, mládí a síly se stářím a chátráním, poutavých historek s jejich pozapomenutými torzy, vzpomínek na idylické dětství s neutěšenou realitou přítomnosti. Čtenáři se tedy prostřednictvím jedné knihy dostanou do rukou náměty na sepsáních dalších deseti. V této komplexnosti a obsahové hutnosti (ovšem poutavě napsané) spočívá její největší přednost, ale zároveň i nejslabší místo, protože se čtenář ve vyprávěních často ztrácí. Úskalí takto komponované knihy je tematizováno i v jednom z rozhovorů vnuka s babičkou: „Buď budu vyprávět chronologicky, což ale nebude dávat smysl, protože ty taky nikdy nevyprávíš chronologicky, anebo na přeskáčku, ale to potom nikdo nepochopí, o co jde.“ Babička má na tento problém okamžité řešení, navrhuje, aby si čtenář přečetl knihu dvakrát. Tím dává návod, jak je možné ke knize přistupovat, a zároveň vztahuje čtenáře do nekončících dialogů. Dehnel se tedy sice rozhodl pro složitější kompozici knihy, ale právě díky tomu se mu podařilo zachytit kouzlo a specifičnost vypravěčského umění jeho babičky a knihu obohatit o další rozměr.