Izrael noir
Mladá izraelská autorka ve svém druhém románu napínavě vypráví o banalitě zla uvnitř rozštěpené izraelské společnosti, která se řídí nemilosrdnými pravidly: z predátorů se stávají oběti, z obětí predátoři a každý bojuje o přežití.
Ajelet Gundar-Gošenová debutovala ve svých třiceti letech v roce 2012 humorným románem nazvaným Lajla echad, Markovič (Jednu noc, Markoviči). Knihou si získala čtenáře i literární kritiky; z cen, které za prvotinu dostala, jmenujme tu nejprestižnější, Sapirovu cenu, která je izraelskou verzí Man Bookerovy ceny. Se svou druhou knihu z roku 2014 objela literární svět a také za ni sbírala ocenění, mezi nimi Jewish Quarterly Wingate Prize (2017) a zařazení na prestižní seznam stovky nejvýznamnějších knih roku 2017 New York Times. Začátkem října ji u příležitosti jejího českého vydání přijela představit i do Prahy.
Román autorka pojmenovala Probudit lvy (Lehair arajot). K názvu, podněcujícímu řadu asociací, nabízí Gošenová v rozhovorech o knize svou interpretaci: lev je predátor skrytý v člověku, který čeká na svou příležitost, aby se pokusil člověka ovládnout. V této knize k tomu dojde ve chvíli, kdy Ejtan Grün, schopný mladý neurochirurg, otec dvou chlapců a pozorný manžel, zabije při rychlé noční jízdě autem muže, eritrejského uprchlíka. Zkušený lékař vyhodnotí situaci sraženého jako beznadějnou a z místa činu ujede. Nad hrdinou, se kterým bychom se jako čtenáři až do této chvíle dokázali plně ztotožnit, najednou visí otazník. Vždyť doktor Grün doposud i sám sebe považoval za dobrého, bezúhonného člověka, bojujícího proti korupci a proti předsudkům, někdy snad jen trochu arogantního. Nelítostná šelma v něm se probudila a jedním pudovým rozhodnutím hrozí změnit běh jeho života a životů jeho blízkých. Banalita zla uvnitř izraelské společnosti, té „správné“ společnosti občanů pomyslné první kategorie. Až do konce románu se pak Ejtan Grün upíná k přání „jít spát a probudit se jako každý den“. (s. 322)
Překvapení z vnitřní skryté bestie střídají pocity bezmoci a vzteku nad tím, že se sám stal obětí, a to obětí někoho zdánlivě slabšího, než je on sám. Jeho zločin totiž nezůstal beze svědka: manželka zabitého Eritrejce Asuma vyhledá Ejtana a s jeho vynucenou pomocí začne provozovat v opuštěné autodílně nelegální nemocnici.
„Přicházelo jich víc a víc. Zvěst o tajně fungující lékařské ordinaci mimo zdravotnický systém se rozšířila rychleji než chřipková epidemie. Přicházeli z pouště a z vádí, z kuchyní a ze stavenišť, z rozestavěné silnice v Aradu a z uklízecích čet na autobusovém nádraží. […] Doktor Ejtan Grün, stoupající hvězda neurochirurgie, léčil všechno. A nenáviděl je. Pokoušel se ten pocit potlačit, ale nešlo to. Připomínal si, že ho přece nevydírají oni, ale ona, že tihle lidé, co se tu tísní, všeho všudy jen čekají, až se jich dotkne jeho ruka. Ale ten zápach. Ta špína. Ty zhnisané, mokvající rány, které si přinesli už ze Sinaje, ten nakysle čpící cizí pot chlapů, kteří dřou dlouhé dny a přímém slunci, a ženských, co pracují celé týdny bez sprchy. Nedokázal se toho fyzického odporu zbavit, ačkoli ho dál v plné síle pronásledovaly výčitky svědomí. /…/ Od chvíle, kdy ho přiměli starat se o všechny ty nemocné, kteří za ním přicházeli, je nenáviděl přinejmenším tak, jako nenáviděl sám sebe.“ (s. 63)
Izrael neviditelný
I postava vyděračky Sirkit představuje predátorku a oběť zároveň. Podmínky, ve kterých Eritrejci a další nelegální přistěhovalci v Izraeli žijí, jsou v knize vykresleny v temných barvách. Izraelské kulisy, jeden z důvodů, proč mnoho zahraničních čtenářů izraelskou literaturu vyhledává, jsou u Gošenové dost neobvyklé. Příběh se totiž odehrává na okraji pouště, v místech, kde byste podle mapy nečekali moc života. Jenže, jak Gošenová uvedla začátkem tohoto roku v debatě na akci pořádané Younes and Soraya Nazarian Center for Israel Studies při Kalifornské univerzitě v Los Angeles: poušť je plná lidí. Ti lidé možná nejsou vidět na mapě, ale jsou tam.
Vedle prostoru je důležitý i čas příběhu. Jeho hrdiny potkáváme především v noci, izraelské kulisy jsou tedy neobvykle černé a tmavá, ve tmě téměř neviditelná je i většina lidí, kteří Sirkitinou nemocnicí projdou. Paradoxně i ve dne jsou tito lidé pro majoritní společnost neviditelní – ve svých podřadných zaměstnáních, jako součást černého trhu, bez dostatečné znalosti hebrejštiny, neschopní svobodného pohledu z očí do očí. Sama Sirkit v jednu chvíli splývá s mytickou Lilit, první Adamovou ženou, nočním démonem. Ejtan na několika místech říká, že by si jí na ulici jistě nevšiml, ale teď, když jsou lvi probuzení, ho tato temná, nebezpečná žena dosud nepoznanou silou přitahuje, přestože ji zároveň nikdy nepřestane nenávidět.
Tygři, lvi, levharti
Lvi Ajelet Gundar-Gošenové jsou příbuzní Tracyho tygra Williama Saroyana, ale také Pantera ve sklepě Amose Oze. Jen jsou nebezpečnější, v plné síle dospělých, sebejistých jedinců. Psychologická linka, kterou autorka zdůraznila volbou názvu, textu neubírá na napínavosti a zvířecí motivika zde není nijak snově poetická, spíš pudová, trýznivá.
Žánrově není snadné knihu zařadit. Je jistě možné číst ji jako psychologický román s kriminální zápletkou (opravdu napínavou a svižnou variaci na Zločin a trest) i jako detektivku se skvěle propracovanou psychologií postav. Izraelská literatura podle Gošenové nemá moc klasických detektivek, až na výjimky jako byla Batja Gur nebo současný úspěšný autor Dror Mišani (Případ pohřešovaného, česky 2016, Možné násilí, česky 2018). A tak i zde postava detektivky, kterou autorka do příběhu zapojuje zejména ve druhé části románu, je paradoxně spíše postava z řecké tragédie. Její nejbližší člověk, manžel a otec jejích dětí spáchal zločin, tuto skutečnost ale Liat fatálně míjí, je pro ni zcela nepředstavitelná, a proto ji nedokáže odhalit.
„V šedivé kanceláři na policejní stanici v Beer Ševě se opírá o stůl inspektorka Liat Grünová. Je unavená a žlutý mrak, který se položil na město a je vidět z okna, jí to neusnadňuje. Na stole má fotografii roztříštěné lebky ilegálního eritrejského uprchlíka. Kousek od fotografie v pěkném dřevěném rámečku stojí fotka muže, který ho srazil a ujel. Podobenku mrtvého muže a řidiče, který to způsobil, nedělí ani dvacet centimetrů, a ona to nevidí.“ (s. 163–164)
Díky opravdu silné zápletce je nejspíš možné román chápat jako thriller, který baví a zároveň naléhavě připomíná potřebu hledat v křehkém pohodlí a bezpečí pravdu o sobě samém nahlédnutím do vlastního nitra, zjišťovat, co všechno o sobě nevím a na co jsem se dosud nejspíš neodvážil zeptat.
„Liatiny oči se pořád proměňují. Někdy jsou skořicové. Jindy medové. Ta hnědá je pokaždé trochu jinak namíchaná jako počasí. A on už patnáct let soudí sám sebe podle těch vah spravedlnosti v jejích očích. Ty váhy odměřují přesně, co je správné a co ne. […] Pohřbila někde za zdí všechno, co neodpovídalo jejím morálním měřítkům, co nepatřilo k obrazu člověka, jehož v něm viděla. Zcenzurovala celé části jeho bytosti a on byl tenkrát šťastný, že se jich může zbavit. Předstírat před ní i sám před sebou, že on je tím dobrým člověkem, jímž je v jejích očích. Ale není takový. Ne úplně. Ten Eritrejec to ví.“ (s. 69–70)
Probudit lvy je v neposlední řadě román o migraci. Izraelská společnost podobně jako jiné vyspělé země světa čelí aktuálně masivnímu přílivu uprchlíků, zejména z Afriky. Situace v Izraeli je však v porovnání s Evropou specifická. Jak Gošenová v rozhovoru na UCLA také připomněla, Izraelci dobře vědí, co to znamená být uprchlíkem. Sama autorka je vnučkou uprchlíků a toto téma vnímá jako stále velmi živé v kolektivní paměti Izraelců. Migranti přicházející z Eritrey a ze Súdánu jdou navíc naprosto nemetaforicky ve stopách Mojžíše a starověkých Izraelitů. V textu románu se nejmíň dvakrát ozývá náznak písně ze sederové večeře, při níž si Židé připomínají právě odchod z Egypta. („Čím se liší tato noc od oné noci?“ – s. 316) Přesto je přijímání afrických uprchlíků izraelskou společností velmi problematické. Jenomže šlápnout na plyn a ujet se prostě nedá.
„Sirkit nečekala na levharta, který přeskočí plot detenčního zařízení. Ten levhart už byl tady, tiše číhal, pozoroval. Možná to ani nebyl levhart, ale antilopa, snící a bláhová, která chce za každou cenu být něčím, čím není. […] Tady se zastavila a odsud už ji nikdo nedostane. I kdyby měla celé dny stát u plotu a dívat se do tváří dozorců, tak zkrátka bude stát a dívat se. Dřív nebo později spatří v očích některého temný záblesk. Vždycky tam někde je. Stačí se umět dívat.“ (s. 341)
Ajelet Gundar-Gošenová vystudovala psychologii na univerzitě v Tel Avivu a poté scenáristiku na Sam Spiegel Film and TV School v Jeruzalémě. Znalost psychologie i scenáristiky je v textu patrná, ta první propůjčuje postavám věrohodnost, ta druhá udržuje napětí a rychlé tempo příběhu. To jsou hlavní devízy spisovatelky, kterých využívá i ve svém zatím posledním románu Ha-šakranit ve-ha-ir (Lhářka a město), do češtiny dosud nepřeloženém. Díky intenzivní činnosti českých (a slovenských) překladatelů z hebrejštiny, jejichž zásluhou sledujeme aktuální dění v izraelském literárním světě, však můžeme doufat, že se dočkáme i dalších překladů této pozoruhodné spisovatelky. Dvojice překladatelek knihy Probudit lvy Alžběta Glancová a Magdaléna Křížová předvedla precizní práci. Ani drobnost jako nejednotný přepis dívčího příjmení jedné ze dvou hlavních hrdinek (Samuchová, s. 14, Smuchová, s. 100) nenaruší úžasnou a opravdu jedinečnou čtivost a hladkost textu, a patří jim proto dík a uznání za zprostředkování tohoto výjimečného románu českému čtenáři.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.