Stalinské čistky ve třicátých letech nepostihly zdaleka jen Rusy, Ukrajince, Bělorusy a další občany Sovětského svazu. Za oběť jim padli mnozí levicoví intelektuálové a politici, ale i dělníci a řemeslníci, kteří se nechali zlákat utopickou vidinou socialistického ráje (o kterých psal mimo jiné britský historik Tom Tzouliadis v knize Opuštění). Méně se ví, že represe postihly i mnoho Čechů, a to nejen takzvané volyňské Čechy, ale také řadu bývalých legionářů, kteří se rozhodli v zemi zůstat, například protože se oženili a založili rodinu. Příběh česko-ruské rodiny poznamenané jedním z nejhorších totalitních systémů, jaké lidské dějiny poznaly, přináší kniha Světlany Glaserové (nar. 1956) s příznačným názvem Trosečník sibiřský.

Autorka dlouhá léta působila jako animátorka a ilustrátorka a do světa literatury vstoupila teprve krátce před dosažením šedesátky s knihou Kdopak by se šmejdů bál?, v níž popsala své zkušenosti s bojem proti nekalým praktikám některých firem. V knize Rusanda na větvi popsala vlastní životní osudy a třetí, Trosečník sibiřský, představuje literární zpracování vzpomínek jejího otce Václava Kličky na dětství – tedy jakýsi prequel autorčina vlastního životopisu, lze-li si pro literaturu faktu vypůjčit tento beletristický termín. Přestože na popisované události nahlížíme očima malého dítěte, nenalezneme zde idealizující prvky, ale syrový popis skutečnosti. Spíše než beletristickým návratům do dětství se tak Trosečník sibiřský formou i obsahem blíží dalším knihám popisujícím dějinné zvraty očima dětských či dospívajících protagonistů, z nichž jako příklad lze uvést i v češtině dostupný titul Byl jsem Hitlerův poslední rekrut.

Vyprávění začíná na přelomu 20. a 30. let, kdy se rodina musí – z důvodu, který vypravěč netuší, poučený čtenář však ano – vystěhovat ze svého statku a přesídlit do Vladivostoku. Ani zde však dlouho nezůstane a během dalších let vystřídá několik bydlišť po celém Sovětském svazu. Nakonec je Kličkův otec, bývalý legionář, v únoru 1937 zatčen za údajnou špionáž pro Německo a odsouzen. Zbytku rodiny je kupodivu povoleno vycestovat za otcovými příbuznými do Československa. Začlenit se do společnosti je ale pro vystěhovalce bez prostředků těžší než překonat rozdíly mezi mrazem sibiřské tajgy a pouští Tádžikistánu. Navzdory všem potížím se ale Václavu Kličkovi nakonec splní jeho sen, když mu dnes již téměř zapomenutý ukrajinský exilový básník Vjačeslav Laščenko pomůže zahájit studium na ruskojazyčném gymnáziu a uvede jej na českou i ruskou exilovou literární scénu.

Z názvu knihy a formulace na obálce by se dalo očekávat, že děj se bude odehrávat především v Sovětském svazu, to se však týká jen poloviny textu. Ale ani pasáže zasazené do Československa nejsou bez zajímavosti; široká čtenářská obec koneckonců mnoho vzpomínek emigrantů mířících do meziválečného Československa k dispozici nemá. V této souvislosti je jistě zajímavé, že první, čeho si malý Klička ve vlasti svého otce všimne, je čistota veřejných prostranství. Další pasáže však pro první republiku již tak pozitivně nevyznívají: úředníci československého vyslanectví v Moskvě si arogancí nijak nezadají se svými ruskými protějšky a ani rodina Kličků nepřijímá své náhle se objevivší příbuzné zrovna s otevřenou náručí. Poměry v Československu působily tak bezútěšně, že se malý Klička dokonce několikrát pokusil o návrat do Sovětského svazu a po okupaci nové vlasti Německem se spolu se starším bratrem bez dlouhého váhání přihlásil na práci do Německa (jako ostatně zhruba 25 tisíc Čechů). Byť konkrétní počty text neobsahuje, z knihy je zřejmé, že předválečná ruskojazyčná imigrantská populace v Československu čítala skutečně velké množství lidí, na což se dnes poněkud pozapomíná.

Celý příběh je vyprávěn z pohledu malého, ale vlivem nepříznivých okolností předčasně vyspělého chlapce, kterému je v závěru knihy pouhých patnáct let. Stejnou pozornost jako přesun do nového vyhnanství a snaha přežít v totalitním soukolí si tak získávají záležitosti podstatné pro určitý věk – vztahy v klukovských partách, probouzející se zájem o dívky, lumpárny a rvačky kvůli záležitostem z pohledu dospělých malicherným, ale v očích dítěte životně důležitým.

Naopak fyzické krutosti páchané na skutečných i domnělých nepřátelích režimu jsou jen naznačeny, čtenář je spíše tuší v pozadí, podobně jako je ze své dětské perspektivy nejasně vnímá sám vypravěč. Kniha je proto snadno přístupná a srozumitelná i starším dětem, třebaže některé souvislosti a výrazy popisující typicky ruské prostředí (bumážka, versta apod.) jim patrně budou muset vysvětlit rodiče. Primárně určen je ale Trosečník sibiřský čtenářům již dospělým, kterým poskytne málo obvyklý úhel pohledu na Velký teror třicátých let i na závěr existence samostatného Československa a první měsíce německé okupace.

Chmurnou atmosféru výborně dokreslují ilustrace, jejichž autorkou je rovněž Světlana Glaserová. Svým stylem připomínají knihy pro děti, jejich tlumené barvy ale zároveň zachycují a podtrhují dojem bezvýchodné melancholie, kterým text na čtenáře působí.

Trosečník sibiřský je svědectví o touze žít, nikoli jen přežívat, a o touze mít domov, nikoli jen bydliště. A zároveň varovně ukazuje, které historické zkušenosti by lidstvo rozhodně opakovat nemělo.