Sledujete-li pečlivě memoárovou literaturu a rozhovory s osobnostmi různých oborů lidského života, patrně vás nemine rozsáhlé a pozoruhodné interview psychologa, univerzitního pedagoga a spisovatele Jindřicha Kabáta (nar. 1953) s pražským biskupem a mužem tzv. sametové revoluce Václavem Malým (nar. 1950).

Prostý název Václav Malý: Rozhovory zdaleka nevyjadřuje hloubku, do níž oba erudovaní autoři sestoupili. Hned na úvod je třeba poznamenat, že právě díky schopnostem a citlivému a poučenému tázání Jindřicha Kabáta, který tak jako jeho protějšek odvážně prožívá svou křesťanskou víru navenek, se zrodila kniha, jež podle mého mínění přetrvá. Kabátova empatie souzní s Malého dobrosrdečnou povahou a zároveň s potřebou vyjadřovat se jasně, bez balastu okrasných slov, spíš krátce, rozhodně však ne torzovitě. Titul je doprovázený černobílými fotografiemi Martina Kabáta, jež z něj činí do jisté míry umělecký artefakt. Bez přehánění je možno konstatovat, že Kabátovy snímky, pořízené v různém prostředí, dopovídají, co v knize nestačilo být řečeno, na co nezbylo místo a čas, co si oba autoři ponechali ve slovech pro sebe. Fotografie by mohly vytvořit samostatnou výstavu o Václavu Malém, rozhodně jsou víc než jen dokumentárním záznamem jeho pozemského bytí. Je dobře, že se pro ně autor a pražský biskup rozhodli.

Recenzovaná práce je rozdělena do sedmi oddílů, které otevírají samostatné téma, třebaže ne pokaždé a úplně. Otázky týkající se víry, církve, společnosti, osobního života, dětství, dospívání, komunismu, současného politického zřízení a rovněž otázky teologizující prostupují všemi oddíly. Některé z dotazů se v modifikované formě objevily již v předchozích interview: v knize Jana Jandourka Václav Malý: Cesta za pravdou (Portál, 1997) nebo v práci editora Josefa Beránka Václav Malý: Rozhovory, úvahy, komentáře (1995–2005) (Portál, 2005). Jindřich Kabát sdílí s Václavem Malým osud křesťanského člověka, který žije od dětství v Praze, má podobné zájmy a setkává s týmž okruhem lidí, ponejvíce z oblasti katolického křesťanství a s těmi, kteří byli po roce 1948 z politických a náboženských důvodů ostrakizováni a odsunuti na okraj – disidenti, političtí vězni, lidé z mnoha důvodů pro totalitní režim nepřijatelní. Čtenář v tomto ohledu zažije řadu zajímavých scén, kdy si oba vzpomínající připomenou událost, místo či člověka, kterého v různých časech a nezávisle na sobě potkávali. U obou autorů, vrstevníků s odlišným osobním i profesním osudem, je také patrný celoživotní zájem o slovo, jazyk a řeč (Malý v sobě nezapře kazatele, Kabát pedagoga a spisovatele), a tak je jejich vyjadřování potěchou pro ty, pro něž je jazyk víc než jen zvukem nesoucím informaci.

Jindřich Kabát se ptá Václava Malého v podstatě na všechno, co souvisí s jeho životem a prací, tedy službou katolického biskupa, jehož akční rádius je i v jeho věku nemalý. Vzpomínání na krásné dětství je přirozeně nostalgické, avšak spojené s živou přítomností – s jeho rodnými sestrami a členy rodiny. Malý se věnuje rovněž popisu katolické teologické fakulty a kněžského semináře v Litoměřicích, kam byla komunistickými zločinci z povolání přesunuta jedna ze zakládajících fakult Karlovy univerzity. Věnuje se osudům tehdejších pedagogů a vychovatelů i těch, kteří by ve svobodném světě učinili velkou akademickou kariéru, ale kterým to bylo v totalitním prostředí soustavně anebo téměř pořád zamezováno (např. Josef Zvěřina či Oto Mádr). Co se týče církevního a zčásti i teologického prostředí, toho minulého i současného, je Václav Malý realistický a tam, kde je třeba, také kritický, nikdy však zahořklý a rezignovaný. Je si vědom svých předností i limitů. Na jedné straně omezeného teologického vzdělání, které fakulta před rokem 1989 nabízela svým posluchačům. Na straně druhé je vděčný za disidentské vzdělávání v bytových seminářích a skrze rozhovory s předními odborníky postavenými na okraj (Milan Balabán, Jakub S. Trojan, Jan Heller, Ladislav Hejdánek i mnozí zahraniční teologové). Důležitými postavami v jeho životě byli františkán a teolog Zdeněk Bonaventura Bouše zvaný Bony, na něhož se v knize mnohokrát odvolává, a již zmíněný teolog a politický vězeň, neúnavný organizátor podzemního církevního hnutí a vzdělávání Oto Mádr. Zapomenout nelze ani na jeho setkávání s Václavem Havlem a lidmi kolem Charty 77, jejímž byl svého času mluvčím, ani na Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, v jejíž správní radě zasedá. Malého přednosti spočívají v jeho přátelské, empatické povaze a kladném vztahu k profánnímu, chcete-li ke světskému prostředí. Nerad se hádá, je schopen kompromisů a v nejlepším slova smyslu loajality, zároveň je ale citlivý k hodnotám, která pro něj hodně znamenají a za které musel zvláště před rokem 1989 bojovat – za svobodu vnější i vnitřní, za svobodu svědomí, svobodu slova, za církev, jíž přese všechny její pády – institucionální i jednotlivců – zůstal věrný.

Pokud Malého potkají lidé v civilu někde venku, nezřídkakdy mu, jak patrno z interview, vyjadřují sympatie. Bývá pro ně „jediný“, komu ještě v církvi věří a kdo se navenek i vnitřně odlišuje od svých spolubratří, aniž by se nad ně jakkoli povyšoval. Z celé knihy vysvítá, ostatně jako z mnoha předchozích rozhovorů, které poskytl různým médiím, že Václav Malý si nechce ani nemusí na nic hrát, ani jako biskup, ani jako jedna z významných tváří sametové revoluce. Zatne zuby tam, kde je třeba a kde je kolegiálně přehlasován. Nedá si vzít tu trochu volného času, který má, ani chvíle pro duševní a duchovní hygienu, neboť i on – jak nejednou přiznává – je v určitých věcech, jako například v modlitbě – stále na začátku. K etickým, respektive mravním tématům (manželství, celibátu nebo genderu) zaujímá spíš teologicky liberální postoje, ale vymezuje se vůči ultraliberálnímu i krajnímu tradicionalistickému pojetí mravnosti.

Jeho kritika domácích církevních poměrů je spravedlivá, diplomatická a mírná. Je si vědom svého dílu odpovědnosti, a snad i proto se snaží dělat věci jinak. Cítíte však, že aplikace reforem papeže Františka a jeho spřízněného teologického okruhu je v českých podmínkách obtížná, anebo spíš úplně nemožná. To, možná nevědomky, vyjádřil ve svých fotografiích i Martin Kabát. Snímky z civilního prostředí a tam, kde je Malý sám, vyzařují dobrou míru osobní pohody. Biskup se usmívá, je uvolněný, ve tváři, jak by řekl Max Picard, se mu zračí, co prožil. Černobílé snímky umějí takové detaily výborně akcentovat. Tam však, kde se Malý účastní liturgického slavení, ho najdete, s jednou či dvěma výjimkami, jen v typicky uzavřeném mužském prostředí. Důkazem je dvoustranná fotografie (s. 230–231), na níž kráčí s kardinálem Dominikem Dukou, biskupem Karlem Herbstem a dalšími katedrálou. Formální rozdělení na my a oni, na jeviště a hlediště, na jednající a příjemce, na hlavní a vedlejší role nemůže být vyjádřeno lépe než tímto snímkem. Václav Malý je sice pro to, aby se tahle dvojkolejnost laické a kněžské zbožnosti opustila, aby se sídlo pražského arcibiskupství přesunulo do civilnějších, lidem bližších prostor a přestalo být jakousi duchovní opozicí (nebo doplňkem, jak chcete) Hradu. Jenže mezi chtěním a realizací tkví nebetyčná propast. Slyšel jsem o tomto přání od desítek, možná stovek lidí, kteří tvoří jádro katolické církve. Bohužel se v tomto ohledu nepodařilo nic. Chcete-li navštívit některého z biskupů, musíte jít stále od řeky hodně do kopce a pak dlouho po schodech mezi barokními obrazy, než se dostanete tam, kam byste rádi. Není to symbolické? Je to nutné?

Otevřený a citlivý čtenář si z rozhovoru může odnést pocit, že s tímto biskupem se církev znovu, někdy a někde jeví jako duchovní domov, ze kterého se neodchází, v němž nikdo nikoho netrestá a pro který se rádo – v některých případech dokonce zadarmo – pracuje. Parafrází cimrmanovského výroku „v Českých Budějovicích by chtěl žít každý“ bychom mohli říci, že s Václavem Malým by se chtěl každý kamarádit, přátelit, setkávat. Nedivil bych se tomu. Jak čteme, ani dnes se nebrání chodit po Praze pěšky, zajít do hospody, do divadla, kina, na procházku. V nelehké politické situaci a době, v níž není přáno slabým ani těm, kdo utíkají před válkou, zaznívá jeho hlas tak trochu jako z jiného světa – prorocky a naléhavě. Je v něm něco z papežovy pokory a citlivosti vůči nejpotřebnějším. S triumfalismem, propojováním církve a státu (a tedy duchovnosti a moci, byznysu a politiky) a servilností na Malého nechoďte. Když spolu s Jindřichem Kabátem na toto téma vedou debatu, Malý si nebere servítky a pojmenovává věci bez příkras. Ostatně, se svou dlouholetou americkou zkušeností je podobného mínění i sám Kabát. Ten nastavil laťku pro interview dosti vysoko, takže kdokoli, kdo bude napříště „zpovídat“ některého z církevních představitelů, má možnost jít zase o kus dál. Hrozící umenšení a rozplynutí se před autoritou se tu nekoná. Baví se mezi sebou dva přátelé. Čtenář tuto polohu nepochybně ocení.

Zdá se mi, že Václav Malý i Jindřich Kabát si v recenzovaném hovoru promysleli, nad čím možná již určitou dobu uvažovali. Dva rovnocenní partneři stvořili dílo, které má nejen dokumentární, ale také jistou literární kvalitu. Objevuje se tu i jeden neblahý trend. Odcházejí a umírají staří kněží i ti, kteří již nezažili nic jiného než tzv. socialistické zřízení, a přesto z nich vyrostly zajímavé a oceňované osobnosti. Jejich nástupci, dnes třicetiletí a čtyřicetiletí pánové, se v poněkud tekuté době orientují spíš na tradicionalistické formy církevního provozu i krajní podoby politického života. Nemohu si pomoct, ale i přes dnešní nesrovnatelné možnosti vzdělávání, cestování, četby a setkávání s lidmi z různých kultur, o nichž pražský biskup hovoří, na mě lidé jako Malý, Hejdánek nebo Trojan působí jako kosmopolitní a velkorysí lidé, zatímco jejich mladší kolegové jako žáčci z dob Tridentina nebo Kněžského bratrstva sv. Pia X. Malý se stará o pražský kněžský seminář a v knize o této činnosti také mluví, charisma a přístup patrný u lidí ze „staré školy“ však až na několik výjimek u jiných nenalézám.

Známý a populární pražský biskup se v knize rozhovorů představuje jako jeden z posledních mohykánů, s nímž jednou odejde noblesa a způsoby pastorace, které z církve činí příjemné místo pro život. Přítomný titul upozorňuje na jeho silné sociální cítění, příkladný vztah k různým menšinám, na nepodlézavost vůči politikům ani všelijakým pseudocelebritám a na to, co pro něj znamená svobodné, demokratické prostředí. Kniha, kterou byste neměli přehlédnout. Kniha radostných i vážných svědectví. Kniha, za niž oba autoři ručí svým veřejným a osobním životem.