Kendži Mijazawa se narodil v roce 1896 v prefektuře Iwate na severovýchodě Japonska krátce poté, co velké zemětřesení v této oblasti zabilo více než 22 000 lidí a zničilo tisíce domů. Několik následujících let byl navíc tento převážně zemědělský region opakovaně postihován extrémně chladným počasím, které decimovalo úrodu. Mijazawa vyrůstal v rodině bohatého majitele zastavárny a v dětství často vídal, jak k jeho otci chodí zbídačení farmáři zastavovat i to málo, co měli.

Agronom, vegetarián a spisovatel
Pohled na tyto chudáky jej přiměl k rozhodnutí jít studovat na zemědělskou školu; přirozený soucit, který cítil k trpícím, ho pak přivedl k náboženství, konkrétně k ničirenskému buddhismu. Po dokončení studia geologie se několik let snažil přivádět k víře Tokijany. Při tom ve volném čase psal právě takové povídky, jaké mu nyní vycházejí ve sbírce s názvem Noc na galaktické železnici (Argo, překlad Petr Kabelka). Kromě toho již od dětství psal také poezii. Z Tokia se Mijazawa vrátil do rodného města, protože jeho milovaná mladší sestra vážně onemocněla. Z její smrti, která inspirovala titulní povídku sbírky, se nikdy nevzpamatoval.

Po návratu do rodného kraje několik let působil jako učitel a později se začal věnovat zemědělství. Snažil se přitom obohatit život ostatních, méně vzdělaných zemědělců – poučoval je nejen o správném používání hnojiva, ale vedl mezi nimi i uměleckou osvětu. V posledních letech života bojoval s opakovanými zápaly plic. Lékaři mu doporučovali výživnou stravu, ale on jako zapřisáhlý vegetarián, kterému soucit se zvířaty nedovoloval jíst živočišnou stravu, jejich rady odmítal. Když Mijazawa jednou zjistil, že omylem snědl kapří játra, která mu někdo podstrčil, dal se prý do pláče.

Na podzim roku 1933 se jeho zdraví mírně zlepšilo, alespoň natolik, že mohl vyjít ze dveří svého domu, aby se podíval na procesí mířící do šintoistické svatyně. Místní farmáři měli radost, že Mijazawu vidí, a zatáhli ho do hodinové diskuse o hnojivu. To však spisovatele unavilo natolik, že druhý den zemřel.

Úžas nad krásami světa
Mijazawovy osudy i životní přesvědčení značně ovlivnily jeho dílo, jak můžeme poznat i ze sbírky jeho prozaických textů, které se nyní jako samostatná kniha poprvé dostávají k českému čtenáři. Autor původně proslul především jako básník (a jeho optimistická báseň Ani déšť nás nezlomí se zařadila do japonského poetického kánonu). Japanolog Donald Keene (nar. 1922) ve svém monumentálním díle o moderní japonské literatuře Dawn to the West (1984) řadí Mijazawu mezi básníky a uznává sice popularitu jeho próz, ale odbývá je jako dětskou literaturu, která nedosahuje významu jeho poezie.

Dnes, po více než třiceti letech od chvíle, kdy vyšel Keenův text, se misky vah obrátily a jsou to právě Mijazawovy prózy, které se těší pozornosti čtenářů i literárních vědců. Mijazawovy povídky jsou jistě dětská literatura v tom smyslu, že se v nich často objevují dětští hrdinové, zvířata a rostliny i další věci (například elektrický proud v povídce Měsícem zalité telegrafní sloupy) jednající jako lidé, dětsky znějící říkanky (třeba v povídce Noc v dubovém háji, která vypráví o básnické soutěži stromů) a velmi častá citoslovce. Nejedná se však o literaturu určenou výlučně dětem, kategorie „dětská“ je chápána spíše v tom smyslu, že ji napsal člověk s dětským pohledem na svět a s dětskou schopností žasnout nad krásou světa, člověk, kterému je zcela vzdálen cynismus dospělých. Velmi malé děti nedělají rozdíl mezi lidmi a zvířaty, mezi živým a neživým. Podobně u Mijazawy je vše obdařeno duší – kameny, elektřina, hory, lesy, zvířata. Člověk v jeho díle nehraje hlavní roli, je pouze jednou ze součástí přírodního světa. V některých povídkách, jako jsou např. Jinanová dítka nebo Havranům zaslíbená Medvědice, lidský prvek dokonce zcela chybí.

Modernista a altruista
Pokud jde o Mijazawův literární styl, může místy připomínat dadaismus či proud vědomí, což je vcelku pochopitelné s ohledem na jeho tvůrčí metodu – v záchvatu inspirace psával dlouhé hodiny bez ustání a bez jakéhokoli předchozího plánu; za jediný měsíc ze sebe prý jednou vychrlil tři tisíce stran textu. Nově bývá tento autor řazen mezi modernisty, což má své opodstatnění. „Dobrý večer přeju, to se nám dnes ty nadrobno nakrájené stíny rozeseté po zdejších lánech ale pěkně vyjímají, že?“ zdraví jedna postava druhou v povídce Noc v dubovém háji. Podobně Jasunari Kawabata (1899–1972) v manifestu japonských modernistických spisovatelů vyzýval v roce 1925 k tomu, aby se místo „dobrý den“ říkalo „opičátko při chůzi visí z břicha své matky“ a odpovídalo „prsty pařátů volavky jsou vskutku dlouhé“. Kawabata tím chtěl vyjádřit přání, aby literatura mluvila novým, svěžím jazykem. A to prózy Kendžiho Mijazawy dokáží i dnes, téměř sto let po svém vzniku.

Asi nepřekvapí, že Mijazawa miloval přírodu i zvířata – největším dokladem ve sbírce je povídka Restaurace mnoha objednávek, vtipná hříčka o tom, co by se stalo, kdyby si lovec a kořist vyměnili úlohy. Jeho láska a soucit ale patřily také lidem, a proto v jeho povídkách mnohokrát najdeme motiv osobní oběti, ať už je to Campanellova oběť v Noci na galaktické železnici, nebo závěrečné sebeobětování hrdiny Příběhu Budoriho Guska. Soucit dokážou některé Mijazawovy postavy mít i s těmi, kteří si to v tu chvíli zaslouží jen stěží – v povídce Duben horského mužíka je hrdinovi v jednu chvíli tolik líto zbídačeného čínského prodejce léků, že ačkoliv ho tento proměnil v krabičku s medicínou, říká, že by mu vůbec nevadilo, kdyby ho Číňan „prodal za šedesát senů, aby si za ně potom v hostinci mohl dát sardinky nebo zeleninový vývar“. „Člověk je vždycky nejšťastnější, když se sám snaží šířit štěstí kolem sebe,“ říká Campanella v Noci na galaktické železnici. Kendži Mijazawa by byl jistě šťastný, kdyby věděl, že jeho hravé, poetické a láskou a soucitem naplněné prózy těší už několik generací dětí i dospělých – a teď už i u nás.

Překlad Petra Kabelky občas drobně klopýtne v nějakém detailu – např. jedna povídka má název První tanec srnek, ačkoliv v jejím textu se mluví výhradně o srncích. Místy se mu nedaří udržet adekvátní stylistickou úroveň – např. strážce majáku v povídce Noc na galaktické železnici oslovuje mladého muže z Titanicu nejprve větou „Odkud ráčíte cestovat?“, zatímco po chvíli již důvěrně nabízí jablka se slovy „takovýhle jabka jste ještě určitě neměli“, i když v japonštině je na tomto místě stále stejná vysoká úroveň zdvořilosti. Je trochu škoda, že velmi specifický dialekt severovýchodního Japonska, kterým Mijazawovy postavy (lidské i zvířecí) často promlouvají, nahradila obyčejná obecná čeština, kterou navíc v překladu používají i hrdinové z Tokia, ale je třeba uznat, že současná čeština v tomto ohledu nenabízí mnoho možností. Celkově je však překlad v důležitých bodech věrný Mijazawovu stylu a navíc čtivý, takže nezbývá než doufat, že se Petr Kabelka pustí i do dalších dosud nepřeložených děl japonské literatury.