Josef Mengele, sadistický řezník z Osvětimi, známý pod přezdívkou Anděl smrti, ožívá na stránkách nového románu francouzského spisovatele, novináře a scenáristy Oliviera Gueze (*1974). Ten za knihu s názvem La disparition de Josef Mengele (Zmizení Josefa Mengeleho) obdržel jednu z prestižních francouzských literárních cen, Prix Renaudot.

Guez, jenž se kromě svého prvního románu (Les Révolutions de Jacques Koskas, Belfond 2014) prozatím věnoval spíše literatuře faktu a esejím (L’impossible retour: Une histoire des juifs en Allemagne depuis 1945, Flammarion 2009), se tentokrát vydává po stopách bestiálního zločince nechvalně proslulého nelidskými experimenty páchanými ve jménu zvrácené nacistické ideologie. Kniha se ovšem nezaměřuje na samotné období druhé světové války a s ním spojenou Mengeleho „lékařskou“ dráhu v Osvětimi, Guez nás nechává nahlédnout i do doby po osvobození koncentračního tábora, kdy se jeho protagonistovi (podobně jako mnoha dalším vysoce postaveným nacistům) podaří proklouznout sítem spojeneckých kontrol a posléze uprchnout do Jižní Ameriky. Před čtenářem pak vyvstávají otázky představující jakýsi leitmotiv celého díla: Jak je vůbec možné, že tato lidská zrůda přes všechnu snahu nakonec unikla světské spravedlnosti? A jestli Mengeleho nepotrestaly soudy, zúčtovala s ním alespoň jakási vyšší spravedlnost? Dostihly tohoto krutého a bezcitného nacistu přece jenom nějaké výčitky?

Guez ve svém fikčním světě buduje napětí a atmosféru pozvolna. Začátek působí místy poněkud zdlouhavě a těžkopádně – spíš než románový vypravěč jako by k nám v prvních kapitolách promlouval jen „Guez esejista“, detailně analyzující geopolitický vývoj v Perónově Argentině. V počáteční části sledujeme, jak Mengele vede ještě relativně poklidný život v srdci argentinské neonacistické společnosti. Anděl smrti se snaží navázat na svou medicínskou dráhu jakožto gynekolog, znovu se ožení, večery tráví popíjením drinků a poslechem vážné hudby se svými „kumpány“, kteří stejně jako on pořád neoblomně věří zvrhlým ideálům třetí říše. Situace však záhy nabírá zcela jiný spád. Svět totiž na válečné zločince využívající záštity Perónova režimu stále nezapomněl. Věci se pomalu dostávají do pohybu a pomyslná smyčka kolem Mengeleho a jemu podobných se začíná stahovat. Obraz do té chvíle zdánlivě spokojeného a vnitřně vyrovnaného bývalého důstojníka SS se rozpadá, Mengele se proměňuje v zapšklého a neurotického muže, posedlého jedinou myšlenkou – nepopsatelným strachem z odhalení. Pomyslnou poslední ránu pro již tak zlomeného Mengeleho představuje zadržení a následná poprava Adolfa Eichmanna. Mengele si je jasně vědom toho, že dalším na řadě bude nepochybně on…

Guezovo mistrovství se začíná naplno projevovat až ve druhé části románu. Jeho strohý, ale vytříbený styl, prostý jakýchkoli lyrismů, se podílí na vytváření atmosféry protkané strachem a paranoiou. Guez proniká do těch nejtemnějších zákoutí Mengeleho mysli – vrací se do jeho vzpomínek, poodhaluje jeho sny, tužby a noční můry. Autor je schopen brilantně zachytit zlo, které se však v Mengeleho případě stává banalitou, v Osvětimi je jeho denním chlebem. Uprostřed vražedného běsnění v táboře si příkladný a milující manžel Josef vždy najde alespoň trochu času na romantiku se ženou: i když měl mnoho práce – přijelo 440 tisíc maďarských Židů –, prožívali druhé líbánky. Zatímco plynové komory pracovaly na plné obrátky, Irena s Josefem se koupali v Sole. Když příslušníci SS zaživa v jámách spalovali muže, ženy a děti, Irena a Josef sbírali borůvky, které pak Irena zavařovala.

Guezovo zcela nezaujaté líčení těch nejzrůdnějších nacistických praktik v kombinaci s každodenními banalitami ze života působí absurdně, ironicky, často i komicky. Při Guezově černém humoru však leckdy spíše mrazí. Nezúčastněný vševědoucí vypravěč ve třetí osobě děj nijak nekomentuje, nevynáší soudy nad starcem, v posledních kapitolách už zcela psychicky i fyzicky zničeným. Způsob, jakým je Mengele v závěrečné části knihy vyobrazen, je však více než výmluvný. Paranoidní Mengele, uzavřený ve svém posledním útočišti, v bungalovu na brazilské pláži, se marně snaží navázat intimní vztah se svou uklízečkou, jedinou bližší osobou, jež mu zbyla. Mengele, trvající do poslední chvíle na svých nacistických bludech, však nebudí lítost, spíše odpor.

Jako by Anděl smrti za své činy přece jenom nakonec zaplatil, a to podprůměrným životem štvance, k němuž byl po útěku odsouzen. Guez Mengeleho životní příběh dokázal zdokumentovat velice realisticky a detailně. Několikaleté autorovo mapování Mengeleho cesty, podpořené studiem nepřeberného množství dobových pramenů, nepopiratelně přineslo své ovoce – historický základ díla je obdivuhodný. Charakteristický odosobněný styl plný ironie či nesporná míra imaginace při popisu Mengeleho snů a dialogů však tento text povyšují na něco více než „pouhý“ historický dokument. Přízvisko román mu náleží právem.