Američan David Brooks (nar. 1961) je vlivný politický a kulturní komentátor píšící pro přední zámořská periodika. Kromě novinářské činnosti se proslavil svou první knihou Bobos: Nová americká elita a její styl (Bobos in paradise: The new upper class and how they got there, 2000, česky Dokořán, Praha, 2001), v níž kriticky vylíčil životní styl „bourgeois bohemians“, bohémské buržoazie, který vznikl syntézou amerického kulturního a hospodářského mainstreamu sedmdesátých let a revolty proti establishmentu generace let šedesátých. S nemalou ironií tyto lidi vylíčil jako novodobé faráře erotogenních zón, kteří například na organizovaných akcích skupinového sexu přísně dodržují všechna pravidla, k nimž se dobrovolně zavázali: „Kdyby [dnes] v místnosti plné navzájem se pomazávajících výkaly najednou někdo přiznal, že nerecykluje odpady, okamžitě by ho vyloučili a řekli mu, aby se nikdy nevracel.“

Následovaly další tři publikace, z nichž u nás vyšlo Společenské zvíře: Skryté zdroje lásky, charakteru a úspěchu (The social animal: The hidden sources of love, character, and achievement, 2004, česky Omega, 2017) – a jeho zatím poslední kniha Cesta k charakteru (The road to character, 2015). Ze stanoviska umírněného konzervativce autor tentokrát kritizuje soudobý životní styl, ovládaný touhou vyniknout na sociálních sítích. Mnozí podle něj podléhají iluzi, že se každý může stát sluncem svého vlastního „mediálního solárního systému“. Mluví v této souvislosti o „kultuře velkého já“, která klade přehnaný důraz na vnější úspěch a vede k tomu, že jsme „morálně němí“, protože stále více zapomínáme starší, osvědčené metody „formování ducha“.

Hlavně sebedisciplínu a mravní zanícení!

David Brook vyzývá k pokusu změnit rovnováhu mezi hodnotami spojenými s úspěchem, jako je bohatství, sláva a postavení, a hlubšími, v podstatě starobylými ctnostmi, k nimž patří laskavost, odvaha, pravdomluvnost nebo věrnost, které se prý podle ověřitelných statistik postupně vytrácejí z našeho slovníku – na úkor spojení „Dokážu to sám“ a „V první řadě já“. K tomu je podle autora nutné redukovat sílu okamžitých pocitů a učit se sebedisciplíně a „mravnímu zanícení“.

Pro inspiraci se obrací do minulosti: čerpá z odkazu mnoha velkých myslitelů a spisovatelů (svatý Augustin, Michel de Montaigne, Samuel Johnson, George Eliot) a inspirativních vůdčích osobností a ukazuje, jak si tito velikáni jen díky vnitřnímu boji a rozpoznání hranic vlastní osobnosti vybudovali silný vnitřní charakter. Kupříkladu život spisovatele Samuela Johnsona byl do jeho třicítky skoro neustálý „průšvih“, jelikož byl příliš rozervaný a bouřlivácký, ale v průběhu let se „vypsal k mravnosti“.

Socioložka Frances Perkinsová (1880–1965), která se angažovala v hnutí pracujících, zase pochopila, že „aby mohla sloužit vyšším ideálům, musí potlačit část své osobnosti“. Prezident Dwight Eisenhower, jenž usilovně zápasil se záchvaty hněvu, řídil svůj život „nikoliv na základě impulzivní touhy po sebevyjádření, ale s důrazem na uvědomělou sebekázeň“, a Dorothy Dayová (1897–1980), oddaná katolička a bojovnice za práva chudých, „poznala jako mladá žena sílu prostoty a odevzdanosti“. Asa Philip Randolph (1889–1979) a Bayard Rustin (1912–1987), průkopníci v oblasti občanských práv, si také „uvědomovali hodnotu zdrženlivosti a ukázněnosti, stejně jako potřeby pochybovat o sobě samém i v případě, že bojujeme za vznešenou věc“.

Hřích jako zkratka

Své hrdiny autor líčí, zvláště v raných fázích jejich života, mnohdy značně kriticky. U Rustina a Dayové zmiňuje jejich promiskuitu či to, že druhá zmiňovaná „jako matka zklamala“. Eisenhowerovi vyčítá jeho chování k milence, kde své emoce potlačil až příliš. V posledku je ovšem všechny vidí jako morální vítěze, kteří svými pevnými zásadami připomínali katolické světce šířící kolem sebe atmosféru, v níž si ostatní připadali „uboze“. Ostatně autor se nevyhýbá ani tradičnímu křesťanskému pojmu „hřích“, jejž definuje jako naši zvrácenou snahu dávat přednost zkratkám před dlouhodobým úsilím. Už z toho je patrné, že základní myšlenkový rámec knihy působí starosvětsky a moralizátorsky a výrazivo je místy patetické.

Je samozřejmě chvályhodné, že se autor zastává vlastností typu pokora, ale je otázka, zda k ní může být někdo obrácen četbou jedné knihy, pokud k ní nebyl veden rodinnou výchovou – anebo zkušenostmi při vlastním podnikání. Například na Donalda Trumpa či Viktora Koženého jejich kariéra takový účinek zřejmě neměla, na jiné podnikatele snad ano. A pokud autor tvrdí, že je nutné lidem vštěpovat nezištnost a sebeobětování, přestože dnes je s „charakterem“ spojována hlavně houževnatost a vytrvalost, pak není zcela zřejmé, proč vůbec dává obojí do tak silného protikladu: i jeho starosvětští héroové se tím druhým museli vyznačovat ve velké míře.

Každý má šanci se změnit…

Podnětné je ale autorovo obecné vybídnutí, aby se lidé neptali jen po tom, s jakými vlastnostmi a prostředky „nejdále dojdou“, ale aby se zabývali také tím, kam vlastně chtějí v životě dojít. A dále Brooksovu knihu můžeme vnímat jako kladný protipól ke známé a diskutabilní publikaci Intelektuálové od Paula Johnsona. Také Brooksova publikace se týká z velké části intelektuálů, u nichž obšírně popisuje jejich slabé stránky. Ovšem nikoli proto, aby je bulvárně skandalizovala, a diskreditovala tak i jejich myšlenkový odkaz, ale aby hlásala radostné poselství, že se nikdo nerodí dokonalý (ať už si pod tím představíme cokoli). Tedy že každý má šanci se změnit, vypracovat se, dosáhnout svých cílů, ať jsou jeho startovní podmínky sebehorší. A v tom může působit povzbudivě.