V těch nemnoha životopisných monografiích o Saint-Exupérym, z nichž některé jsou dobré a jiné tak tak obstojí, se o francouzském ikonickém spisovateli nakupily hory legend. Nesejde už příliš na tom, zda hlavní zdroj neuvěřitelných příběhů o Saint-Exovi pocházel od jeho obdivovatelky a přítelkyně Nelly de Vogüé (alias Pierra Chevriera) či od jiných. Jde o to, čemu se věřit chce a co pro čtenáře Exupéryho relativně malé, ale dosahem ohromné dílo znamená. Je potěšující, že se někdo věnuje dešifrování tradovaných mýtů, v nichž se poněkud ztrácí to nejdůležitější – dílo jednoho z nejvydávanějších spisovatelů dvacátého století.

Kdo chtěl, mohl se již ve vzpomínkách Léona Wertha, André Rouchauda, Pierra Dalloze, André Gida, Ann Lindbergové, André Rousseauxe, Edmonda Jalouxe, Jeana Amrouche, Julese Roye, Paula Webstera, Didiera Daurata, Érica Deschodta a také v pamětech protagonistovy matky Marie de Saint-Exupéry dozvědět to podstatné. Rozumím, že dílo malého prince ze zámku Saint Maurice může mít pro některého čtenáře skoro až biblický, kanonický rozměr. Nebráním se té představě. Domnívám se, že část jeho myšlenek má prorocký charakter a zaslouží si, aby se o nich i nadále hovořilo. Přítomná biografie z Exupéryho velikosti nic neubírá. Snaží se ale pohlédnout hluboko pod povrch a porozumět jeho vnitřním motivacím, očekáváním a snům.

Nejkomplexnější exupéryovská monografie, která vyšla v českém překladu a je v mnoha ohledech výjimečná, má název Antoine de Saint Exupéry v obrazech a dokumentech. Pro milovníky a znalce dodávám, že rozvíjí témata, jež ve svých knihách zpracovali Paul Webster a Éric Deschodt a ve studiích český romanista Jiří Konůpek. Knihu napsal univerzitní pedagog, spisovatel a autor mnoha jiných životopisných knih Alain Vircondelet.

Předmluva pochází od Martine Martinezové Fructuosové, jejíž manžel, José Martinez Fructuoso, byl dvacet let tajemníkem Exupéryho manželky Consuely. Titul je bohatý na fotografie a dobové dokumenty – dopisy, novinové výstřižky, kopie telegramů, záběry z letadel i natáčení filmů, plakátů či obálky knih přeložených do různých jazyků. Mám za to, že dobrou čtvrtinu fotografií spatří český čtenář poprvé a nadto v dobré grafické kvalitě. Až na pár výjimek nenajdeme v knize stranu bez fotografií.

Překlad Vladimíra Čadského je živý a citlivý. Je dobře, že u citátů ze Saint-Exových knih jsou uvedeni překladatelé – Věra Dvořáková, Věra Smetanová, Jiří Konůpek a Richard Podaný –, ostatní přetlumočil V. Čadský. Redaktor svazku Jan Heller se postaral o dobře připravený text, rozdělený do devíti kapitol včetně předmluvy. Občasné kolísání jmen (například u Silvie / Sylvie Hamiltonové) je sice zvláštní, ale v životopisné literatuře se opravdu objevují obě varianty tohoto křestního jména. Podložené reáliemi je také zacházení se spojovníkem ve spisovatelově příjmení. Kniha ctí hodnoty knižní kultury, má větší formát, přívětivý pro oči, a nápaditou a vkusnou grafiku, není to pouhá hmota textu. Je radost si ji prohlížet a číst.

Exupéryovi čtenáři mohou Vircondeletův životopis srovnávat s tím, co již vyšlo. S knihou Jacquese Pradela a Luca Vanrella St.-Exupéry: Poslední tajemství (Vyšehrad, 2008), s malou, ale objevnou knížkou Nathalie des Vallières Saint-Exupéry: Archanděl a spisovatel (Sursum, 2005), s proslulými Pamětmi růže Consuely de Saint-Exupéry (Ikar, 2002), s objemnou a přitom skvěle čitelnou životopisnou studií Érica Deschodta Saint-Exupéry (Kalich, 2002) či s pozoruhodnou publikací bývalého katolického kněze a psychoterapeuta Eugena Drewermanna Co je důležité, je očím neviditelné: Hlubinně psychologický výklad Malého prince (CDK, 1996). Vircondeletova životopisná pouť v tomto ohledu obstojí.

Velký a nevyhnutelný

Stěžejním prvkem recenzované monografie je demytizace Exupéryho osobnosti a zároveň určité ospravedlnění jeho ženy Consuely, jež byla dlouhou dobu považována za tu, která nedovedla Antoinovi vytvořit domov, po němž celý dospělý život toužil. Autor se dívá na oba jedněma očima a chce je chápat i v rozporech, rozchodech a návratech jako manžele, jako muže a ženu, kteří přese všechno, co je potkalo, patřili k sobě. Celou knihou prostupuje potřeba pochopit, z jakých poměrů Exupéry vyrostl a jaký byl. Alain Vircondelet se tohoto úkolu zhostil podle mého na výbornou. Exupérymu nestraní, nehledá viníky, nehraje si na soudce nad druhými. Na základě mnoha dostupných textů, dopisů, výpovědí, svědectví i samotného díla obou manželů (spisovatele a sochařky) se snaží rekonstruovat život člověka rozepjatého mezi dva neslučitelné póly.

Jeho hrdina chce být na jedné straně sám, svobodný, volný, s časem i energií na všechno, co chápe jako svůj osudový úkol. Zároveň však touží po manželství, dětech, domově, v němž by se alespoň něco podobalo zlatým časům na zámku v Saint-Maurice a v La Môle. „Jak už víme,“ píše Alain Vircondelet, „mladý Saint Exupéry byl institucí manželství přímo posedlý. Díky rodinné tradici, křesťanské a aristokratické zároveň, měl silnou potřebu splynutí a jednoty, jak je v jeho očích ztělesňoval obraz Svaté rodiny v Betlémě, který vídal v kostelích.“ Věčné napětí mezi ano a ne, mezi už a ještě ne. Popsat tohle dovede Vircondelet jazykem bez velkých liter a emocí, přesto jeho vyprávění vytváří drama, u nějž se citlivému čtenáři zatají dech. A to mnohokrát.

Klid, harmonii a možnosti vlastního profesního uskutečnění však hledá také Consuela Suncínová, vdova po guatemalském básníku a konzulovi Enriqueu Gómezi Carrillovi, jež našla ve Francii útočiště a celý dosavadní život nechala kdesi v Jižní Americe. Místo aby se jeden druhému stal oporou, utíkají od sebe od prvních dnů po svatbě, aby se k sobě vraceli a zase se rozcházeli. Každá ze Saint-Exových lásek, před manželstvím i v něm, by ostatně vydala na román. Za dochované milostné dopisy, jež mohou dodnes sloužit jako příklad všem vášnivě zamilovaným, psané Madeleine, Louise de Vilmorinové, Sylvii Hamiltonové, Natalii Paley nebo Hélène (Nelly) de Vogüé, se dnes platí obrovské peníze. Přesto to podstatné, kým byl a kým zase chtěl být, psával z pouště kdesi v Africe nebo z poštovních linek v Jižní Americe spíš matce. Nutnost sdílení duchovního života, myšlenek a vizí byla pro Saint-Exe, tu bonvivánského extroverta, jindy do sebe uzavřeného poustevníka, mimořádně důležitá. V dopisech se objevovaly první náčrty knih i obrázky, bez nichž si například Malého prince ani neumíme představit.

Vircondelet má jedinečný psychologický talent a událost po události rekonstruuje, jak se Exupéryův život blížil k velkému a nevyhnutelnému konci. Řekl, co říci měl, a smrti se, jak dokládá autor této monografie a jak je patrné z celého jeho díla, nebál. Použité fotografie navíc dobře dokumentují Exovu fyzickou proměnu, za níž stály nejen vztahové problémy, ale také jeho exil v New Yorku a věčné boje s gaullisty. Zdá se, že ani vyhraná válka a okolnost, že by byl býval přežil, by na jeho odchodu nic nezměnily. Chtěl být letcem nebo zahradníkem. Splnilo se mu ve věčnosti jeho druhé přání?

Ovce spí, prádlo urovnané

Vircondeletova biografie je možná úmyslně, možná mimoděk zrcadlo pro nás samé. Těžkosti i radosti partnerského svazku zažívá asi každý z nás, takže bychom měli oběma rozumět. Je pozoruhodné, připomíná autor životopisu, kolik lidí vstoupilo Exupérymu za pouhých čtyřicet čtyři let do života a s čím vším se musel vyrovnávat. Celý život musel řešit složité mravní situace. Na podkladě četby této si knihy uvědomíte, že je vlastně zázrak, kolik toho napsal a později v letadle namluvil na magnetofonový pásek. I když zoufale toužil po domově, cítíte – a to beze všeho patosu – že jeho království a domov nebyly z tohoto světa. Paradox paradoxů u člověka, jehož dílo je vlastně jedním velkým steskem a zároveň oslavou domova, návratů, lásky, přátelství a pokoje. Jak to napsal kdysi v Citadele? „Dlouho jsem takto rozjímal, co je to mír. Jeho pramenem není nic jiného než zrozené děti, svezené sklizně, uspořádaný dům. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Mír plných stodol, spících ovcí, urovnaného prádla, mír dokonalosti, mír toho, co je dobře uděláno a odevzdáno Bohu jako dar.“ Nenalezl z toho skoro nic.

Exupéryho budoucí životopisce čekají další a další objevy – dopisů, osobních věcí, dalších textů, a nakonec možná i definitivní rozluštění, co se tehdy 31. července 1944 při jeho posledním letu stalo. Recenzent této knihy má jednu zkušenost. Existují čtenáři, kteří nemohou Exovi přijít na jméno právě pro jeho turbulentní partnerské vztahy, a zvláště chování k manželce Consuele. Tím poměřují celé dílo anebo jeho stěžejní část, Noční let, Zemi lidí, Citadelu a Malého prince. Jako by se prý to, co psal, nevtělilo do jeho vlastního života. Jsem v tomto ohledu smířlivější a jsem rád, že se Alain Vircondelet nedopouští mravního rozhořčování a odsudků a že se nezdráhá ukázat vícero tváří francouzského spisovatele. Každý ze čtenářů si může položit otázku, jak jen na tom ve svém životě a jak by asi obstál v Exupéryových botách. Myslím si, že by řada lidí chtěla s jeho talentem sedět spíš v literárních salonech než létat v deseti tisících metrech nad zemí, riskovat život a nakonec pro svou zemi a ideály také zemřít.

Nemusíte být nutně Exupéryovi věrní čtenáři, abyste si na konci této knihy nepoložili otázku, zda se dočkáme souborného vydání jeho díla a korespondence v některém z dosavadních (nebo nových) překladů včetně speciální edice předmluv a doslovů od našich předních znalců jeho práce? Mám za to, že na takovém díle lze jen stěží prodělat, a tak bych ho rád viděl pohromadě, otevřené vydání i dalších objevivších se textů.

Druhou zásadní otázku, zcela jiného charakteru, můžeme převzít od autora knihy. „Tento spisovatel,“ píše Alain Vircondelet, „překračuje hranice a jazyky, kontinenty i moře a zasahuje srdce – srdce skutečných věcí, pravdy, živých bytostí. Jak vysvětlit toto tajemství?“