„Skončil svět, který známe. Do mé pošty bezprostředně po ohlášení výsledků voleb přicházel jeden mail za druhým a oznamovaly mi, že tohle je konec mého světa.“ Takto vykreslil krátce po posledních amerických prezidentských volbách novinář Erik Tabery (nar. 1977) náladu ve společnosti. I když jej tehdy mnozí posílali na odkladiště dějin, on jejich výzvy naštěstí nevyslyšel a nadále jezdí diskutovat se studenty, píše články i knihy. Tu zatím poslední nazval Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše. Líčí v ní „dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost“, přičemž dnešní politické a společenské události, které často aktuálně zpracovává jako novinář, zasazuje do širšího historického a evropského kontextu.

Slova mění společnost

S odkazem na významné představitele domácí demokratické tradice Huberta Gordona Schauera, Tomáše Garrigua Masaryka, Ferdinanda Peroutku, Václava Černého, Jana Patočku či Erazima Koháka Tabery apeluje na své spoluobčany, aby následovali to lepší z našich novodobých duchovních dějin. Varuje před populisty i před teoriemi spiknutí a nabádá, že „rizikům přítomnosti se nejlépe čelí nikoliv panikou, ale chladnou hlavou a rozhodností“. K čemuž je žádoucí nepohrdat intelektuály a nemarginalizovat je, ale naslouchat jim. Jako bývalý německý kancléř Helmut Schmidt (1918–2015), jenž se rád setkával s lidmi, kteří jeho mysl „udržovali ve střehu“, například s filozofem a teoretikem „otevřené společnosti“ Karlem Popperem.

Ona zmíněná rizika přitom podle Taberyho nejsou malá. Je to nepříliš dávno, kdy mnoho lidí tvrdilo, že expanzivní ambice Ruska jsou nesmysl a paranoidně jimi straší jenom ti, kteří nemají rádi Vladimira Putina. „Netrvalo dlouho a Rusové obsadili ukrajinský Krym. A brzy nato Putinovi vojáci zahájili násilné akce s cílem odtrhnout a přičlenit k Rusku východní území Ukrajiny. Je zajímavé, kolik lidí si na to vmžiku zvyklo jako na normální stav, ale přitom znovu a znovu říkají o dalších rizicích: to nehrozí.“ A totéž podle Taberyho platí i na změny poměrů u nás: „Připustil by někdo před lety, že prezident jmenuje vládu bez ohledu na vůli parlamentu? Že bude v rozhlase říkat slova, která se člověk stydí i napsat? Že bude chtít vylučovat postižené děti ze škol? Že bude tvrdit, že se v Číně musíme učit, jak stabilizovat společnost? Že odmítne dodržovat ústavu? Uměl by si někdo představit, že vicepremiér popře romský holokaust? Nejčastější reakce na podobné výroky znějí: to jsou jen bonmoty, to jsou jen slova. Ale jsou to právě slova, která mají potenciál měnit svobodné společnosti v totalitní. Nejdříve se otráví veřejný prostor a následně se zbraně zdají už jako nevyhnutelné řešení. Někdy ani ty nejsou potřeba ke změně systému.“

Autor přitom plným právem pranýřuje některé kolegy novináře i z dříve seriózních tiskovin, kteří se slovem nezacházejí odpovědně, ale sami přispívají k šíření fám a konspiračních teorií; například když přístup německých médií k útokům v Kolíně na Silvestra 2015 naprosto přehnaně přirovnávali k sovětskému zatajování černobylské katastrofy. Současně se zastává nevládních organizací, které se v poslední době staly neobyčejně oblíbeným cílem útoků zvláště Miloše Zemana. Tvrdými daty Tabery dokládá, jak tomu s jejich financováním skutečně je, a ironicky dodává, že Člověk v tísni je vlastně nejsilnější protiuprchlická organizace u nás, protože i díky ní si lidé žijící v problematických částech světa uchovávají naději, že ještě má cenu zůstat a nevydávat se do Evropy.

Spojené státy evropské

Kniha tvoří jakýsi český protějšek k publikaci Tyranie: 20 lekcí z 20. století od Timothyho Snydera. Základní poselství obou textů je podobné, Tabery pouze výrazněji odkazuje na domácí kontext, i když reference k dějinám Československa najdeme i u amerického historika. Tabery v našich dějinách hledá paralely k současnosti a pokouší se i o cosi na způsob typologie hlavních postojů, dějinných dilemat a ztroskotání, která nám hrozí i v budoucnosti.

Pokud jsou dnes některými politiky odsuzováni absolventi oborů jako antropologie nebo kulturologie, pak k tomu autor nachází paralelu v odporu a podezírání, s nimiž se u nás v osmdesátých letech devatenáctého století přistupovalo k absolventům sociologie, a zvláště k T. G. Masarykovi. Rekapituluje také opakované pokusy o vytvoření specificky „české“ cesty nezávislé na existujících mocenských blocích. Už Edvard Beneš chtěl z Československa vytvořit most mezi Východem a Západem a podobně Alexandr Dubček doufal, „že s ruskou blahovolnou nevšímavostí zformuje zvláštní druh komunismu s lidskou tváří“. Nic z toho se nepovedlo, přesto mnozí zdejší politici i dnes plánují vystupovat ze struktur, do nichž je Česká republika zakotvena, a pevně se uzavřít ve svých vlastních hranicích (i za cenu zchudnutí).

A přitom i v naší historii najdeme prozíravé jedince, kteří už dávno tušili, že tento směr není perspektivní. Jako ekonom a československý ministr Rudolf Hotowetz (1865–1945), který se už roku 1930 přimlouval za vznik Spojených států evropských. „Není žádné pochybnosti o tom, že setrvání dnešního stavu by mělo vzápětí zapříčinit znenáhlé zmírání evropského hospodářství, až by muselo býti znovuzrozeno v hrozném ohni nové války, anebo až by Evropa klesla v hospodářskou poušť. Přepjaté hospodářské sobectví, latentní nepřátelství mezi národy živené vypjatým nacionalismem, sociální neklid způsobený velikou nezaměstnaností – to vše je velmi špatným znamením pro budoucnost Evropy.“ Vážné varování citovaného politika bohužel zůstalo bez odezvy. Podobně naléhavě v současné chvíli varuje Tabery: „Jestliže jsme dnes součástí úspěšného projektu, který je pochopitelně nedokonalý, ale přinesl nám unikátně dlouhé období míru, svobody, šance na sebeúctu a zvyšování životní úrovně, proč raději nepracovat na jeho zlepšování? I kdybychom evropský projekt opustili, pokud se zhroutí dejme tomu Řecko, Itálie nebo Německo, zasáhne nás to stejně. Proč opět toužíme po novém – velmi rizikovém, ba krajně nebezpečném – začátku?“

Erik Tabery svou knihu sepsal přesvědčivě a s velkou znalostí soudobé mediální i politické scény. Je ale otázka, jestli předestřený obraz světa není trochu jednorozměrný a jestli se autor v zápalu ohnivé argumentace místy nedopouští schematismu. Jízlivý kritik by dokonce mohl namítnout, že prostě z historie vybral hlasy těch, s nimiž souhlasí, ty zpětně ohodnotí jako prozíravé a jejich analýzy jako brilantní, zatímco ostatní kárá. I když – například Václavu Klausovi přiznává, že do jisté doby byly jeho postřehy pro zdejší klima zdravé. A naopak Masarykovi trochu vyčítá, že po roce 1918 až příliš propadl lacinému optimismu, že jsou dějiny s námi.

Hodnoty versus emoce?

Autor obviňuje zdejší politiky, že českou společnost „opustili“ a místo racionálního vysvětlování a návrhů věcných řešení sami šíří strach, jako Petr Gazdík, který v jednom televizním rozhovoru připustil, že se bojí o své děti a rodinu. V zájmu spravedlnosti ale musíme dodat, že právě tento politik u nás patří k těm, kteří se alespoň snaží komunikovat s odborníky a hledat komplexnější řešení. Dokonce sám přispěl do knihy zamýšlející se nad riziky současné civilizace Povaha změny (jiná věc je, že někteří její přispěvatelé se mezitím sami stačili transformovat téměř v demagogy, konktrétně Václav Cílek, či dokonce založili vlastní populistické strany, konkrétně Petr Robejšek, s nímž Tabery v knize polemizuje).

Je možné tvrdit, že nenávist vůči elitám je v jádru „nenávistí k civilizaci“, jak prohlásil německý novinář Jens Jessen a Tabery to souhlasně cituje? I když třeba G. K. Chesterton podobně hlásal, že samotná civilizace je tou nejsenzačnější úchylkou, nejromantičtější vzpourou proti chaotické přírodě a „zločinci, synové chaosu, nejsou ničím jiným než zrádci uvnitř našich bran“, není možný i jiný pohled? Nejde v některých případech spíše o obranu „naší“ starobylé kultury a civilizace před čímsi příliš novým, neuspořádaným a bouřliváckým? Jinou věcí je to, že i v nedávné době najdeme příklady učenců, kteří podporovali obskurní režimy (Noam Chomsky a Venezuela, Michel Foucault a Írán), takže důvod k nedůvěře si teoreticky může najít každý – třeba i intelektuál vůči ostatním intelektuálům.

Autor také mluví o dvou domácích tradicích: jedna, kterou reprezentují Karel Havlíček Borovský, Tomáš Garrigue Masaryk či Václav Havel a další „výtečníci“ vyjmenovaní výše, stojí „na hodnotách“, zatímco ta druhá je založena na „emotivním přístupu“ – malém zájmu občanů o politiku. Už Havlíček v souvislosti s tou druhou napsal, že „nyní, kdežto veliký počet občanů buď velmi málo neb docela nic nerozumí záležitostem politickým, nabývají mnohé politické strany tím příležitost šiditi mnohé občany a proti jejich vlastnímu prospěchu vábiti je k sobě“. Zde se sluší namítnout, i když to bude působit jako pouhé slovíčkaření, že pokud něco považuji za „hodnotu“, má to v sobě i jistou emocionální složku, takže ona dichotomie je trochu problematická (špatné je, když má někdo pouze emocionální přístup). „Hodnota“ přitom může nabývat různých podob. Vztaženo k dnešní situaci si prostě někteří nejvýše cení tradiční rodiny a křesťanských kořenů Evropy, a proto se vstřícně obracejí k Moskvě jako k jejich údajnému ochránci. (Na takovou interpretaci mají právo, i když jde jen o další ze škodlivých – nejen českých – sebeklamů a idealizací Ruska, za mnohé vzpomeňme Andrého Gida.) Pro jiné je hodnotou vlastní bezpečí a klidná práce, přičemž vzájemné urážky prezidenta naší spojenecké mocnosti Donalda Trumpa a severokorejského vůdce Kim Čong-una v nich vyvolávají pocity zneklidnění a zintenzivňují touhu odejít z NATO. (Takové obavy mohou být pochopitelné, ale v případě vypuknutí vážnějšího konfliktu či dokonce atomového útoku na americké základny v Německu by asi sotva záleželo na tom, jaká by zrovna byla aktuální vojensko-politická orientace Česka.) Všichni sledujeme nějaké hodnoty, jde hlavně o to, které si vybíráme: při výběru poslanců a senátorů – i při našich jen zdánlivě všedních, každodenních drobných rozhodnutích a soukromých volbách. (Pokud se vinou vlastních špatných rozhodnutí zase ocitneme v ekonomicky a politicky méně šťastném koutu Evropy, nikdo nebude moct tvrdit, že jsme nebyli varováni.)

Co volí Erik Tabery? V článku vzniklém pod dojmem Trumpova vítězství, připomenutém na začátku recenze, říká: „Baví mě svět ve své nedokonalosti, mám raději křivé rohy starých domů než ostré hrany paneláků. Líbí se mi svět ve své pestrosti, kde vedle sebe chodí manažeři v oblecích a lidé převlečení za postavy z Pána prstenů.“ Upřednostňuje prostředí, kde se střetávají myšlenky, představy a sny. Navzdory drobným upřesněním a doplněním na závěr jasně řekněme, že takový svět by chtěl s Taberym sdílet i recenzent. Je důležité, že někdo umí tuto ideální vizi celkem jasně a přehledně vyložit a pojmenovat. Jinou věcí je, jestli to bude stačit.