Muž s bohatými zkušenostmi (nar. 1936), úspěšný novinář, režisér, textař (pro zpěváka Johnnyho Hallydaye napsal celé album) a spisovatel Philippe Labro si pro novou knihu vybral téma, které na něj tiše a trpělivě čekalo celý život. Prozrazuje je titul: Ma mère, cette inconnue (Moje matka, neznámá). Kdo je ta vždy laskavá, milující a inteligentní bytost? Proč nikdy nevyslovila jméno svého otce a proč se rozhodla nesetkat se v dospělosti se svou matkou? A kdo byla tato druhá žena? Otázky jsou někdy zodpovězeny, často ale zůstávají bez odpovědi a ještě plodí další.

Henriette neboli Netka, pro vnoučata Mamika, má zpola slovanskou krev, je totiž dcerou polského šlechtice a francouzské vychovatelky Marie-Hélise. Ani jeden z nich ale jí a jejímu bratrovi neprojevil rodičovskou něhu. Obě děti byly umístěny nejdřív u jedné, pak u druhé vychovatelky, k nimž postupně velmi přilnuly. Netka potom skutečnou lásku našla u svého manžela a předávala ji celé rodině, jako by se přímo vzbouřila proti tomu, jak s potomky zacházela její matka. Odevzdala se cele o mnoho staršímu Jeanovi i čtyřem synům, ačkoliv byla zřejmě velmi nadaná a mohla se už ve své době sama prosadit jako schopná žena. Nedá se ovšem říci, že by její kvality zůstaly nepovšimnuty: kromě obdivu celé rodiny byla oficiálně vyznamenána za pomoc Židům během druhé světové války. Poskytovali jim s manželem dočasné útočiště na cestě do bezpečí, a to i po několik měsíců, kdy horní patro jejich vily zabral německý důstojník. Netka tedy svůj silný charakter nevykázala za dveře rodinného štěstíčka, ale rozhodla se ho využít pro své okolí.

Philippe Labro byl nepsanou dohodou celé rodiny pověřen být tím, kdo sepíše příběh milované matky a babičky. Čekal až na dobu, kdy Netka, která odmítala mluvit o svých rodičích, nebude mezi živými. Přesto v knize ona sama často promlouvá, například o své životní lásce: „‚Dobře jsme věděli,‘ opakovala tak často v litanii, již prozpěvovala téměř přede všemi, s nimiž se dala do řeči, ‚dobře jsme věděli, že s takovým věkovým rozestupem odejde dřív a já zůstanu sama a že i s vámi budu sama. Dobře jsme to věděli, dokonce jsme si to mnohokrát řekli, ale co bys chtěl, milovali jsme se‘“ (s. 98). O pomoci uprchlíkům prohlásila v podobném tónu, že na tom není nic překvapivého, vždyť je měli rádi. Stařenka ale nevypouštěla z úst jen sladké fráze: když od ní Philippe po jedné z řídkých návštěv spěchal, aby náhodou nezmeškal spoj, rozloučila se s ním větou z jeho vlastního textu, poněkud machistické písně psané pro Johnnyho Hallydaye: „Díky za tvou námahu“ (s. 174). Ve slovech devadesátileté dámy prý nebyla hořkost, ale šibalství, které ví, kam a jak seknout.

Copak by asi hlavní hrdinka říkala na knihu, kterou nikdy neměla číst? Zdálo se, že o rodičích nemluví, protože by musela vyjít najevo jimi způsobená vnitřní zranění a ona chce ke všem přistupovat s něhou a pochopením. Nešlo ale spíš o neschopnost přijmout minulost a odpustit ženě, která byla zřejmě ve složité situaci? Málokdo by to dokázal, zde je však mlčení použito jako součást matčina téměř svatého obrázku. Třeba by i na něj reagovala s břitkostí, kdyby měla tu možnost. Uznala by snad, že její chování není v tomto směru nejvzornější, je totiž čistě lidské.

Zatím je ale matčina lidskost jaksi zastřená. Kniha připomíná album starých fotografií, které postupně odhalují zapomenutý příběh, opakovaně se vracejí k některým jeho postavám a scénám a mnohé jen naznačují v rozmazaných siluetách. V odkrývání historie hrají skutečné fotografie významnou roli: „Fotka dvojice: Netka s Jeanem. Místo, kde stojí, neznám. Jakási skalnatá pláň, která se táhne k moři, v dálce jsou vidět plachty. Nebe bez mráčku. Snímek je černobílý, ale vyzařuje z něj světlo a teplo“ (s. 94). Jindy vyvolává obrazy vypravěč ze své paměti: „Mamika? Druzí lidé. Smích. Plavání, první tempa. Slunce. Čtení. Vždy očekávaný příjezd dětí, jakých? Hlavní je, že jsou tady“ (s. 93).

A tak to hlavní, co působí opravdově, je synovská touha uctít matčinu památku a snad se i trochu vrátit do sladkého dětství. Netčin život je dotvořen mnoha dohady, vzniká tak romaneskní příběh, který je dost možná pravdivý, v příliš oslavném podání tak ale nevyznívá. Matka tedy zůstává neznámá, stejně tak babička Marie-Hélise; kdo čeká exkurz do dějin polské šlechty nebo psychologické kutání, bude zklamán. Rád bude ten, kdo chce pořádnou dávku nostalgie. Snad by zde Netka mohla také uplatnit svůj bonmot: „Díky za tvou snahu, milý synu.“