Po roce 1989 se u nás zvedla vlna keltománie: místo politicky zdiskreditovaného slovanství Češi začali hledat svou identitu u lidí, kteří naši oblast obývali dlouho před příchodem slovanských kmenů a jejichž genetické dědictví v sobě máme skutečně uloženo. Vlna nadšení pro vše keltské sice postupem času trochu opadla, nicméně knižní tituly, které toto téma různými způsoby zpracovávají, vycházejí stále nové. Některé už na první pohled nevzbuzují mnoho důvěry, jako například Poselství keltské ženy: Píseň čistého bytí F. Radvana a P. L. Franzové čili „výprava o více než dva tisíce let zpět (…) pro záznam odpovědí ženy z počátků keltského období na otázky, které nás v životě zajímají, či dokonce trápí“ (Oftis nákladem Laskavého ekosofického společenství Mařenčino podvrší, 2011), jiné jsou serióznější.

K těm druhým patří i kniha Keltové: Mýtus a realita, kterou nedávno vydal Vyšehrad. Za jejím vznikem stojí multidisciplinární kolektiv německých odborníků vedený lingvistou Stefanem Zimmerem. Jednotlivé kapitoly přehledně zpracovávají dějiny keltskojazyčných zemí od středověku a velmi podrobně vykreslují vývoj keltských jazyků; samostatná kapitola je věnována literatuře, za jejíž výrazný znak je označena otevřenost tělesnu, zmíněny jsou některé zajímavé motivy jako strach z pádu nebe na hlavy smrtelníků nebo představa lodě plující nad Irskem, které pro její posádku představuje podmořský svět. Další části pojednávají o folkloru, náboženství a také o právu, jež bývá v jiných přehledových publikacích přecházeno.

Pečlivé protřídění

Autoři přiznávají, že Irsko, Skotsko, Wales, Bretaň a ostrov Man nemají společné dějiny, kulturu, vyznání, a už vůbec netvoří společný národ. A mluvit o keltské hudbě či nástrojích by podle nich bylo rovněž zavádějící. Zároveň ale polemizují se skeptiky, kteří zpochybňují samotný pojem Kelt. Těm připomínají, že „ani obyvatele Skandinávie neoznačovali antičtí autoři za Germány, a přesto nikdo nezpochybňuje, že by Islanďané, Norové, Švédové a Dánové nebyli z jazykového a kulturně historického hlediska jednoznačně Germáni. V případě Keltů se s tím pojí závažný argument, který angličtí kritikové ideologie a jejich pokračovatelé rádi opomíjejí: v Irsku kulturní kontinuita z doby bronzové dodnes trvá nejen jazykově a literárně, nýbrž ji lze také zcela reálně a očividně prokázat i archeologicky. Existuje materiální kontinuita irské kultury, jež je prakticky identická se (zpočátku) souběžnou, nepopiratelně keltskou laténskou kulturou v Galii. Zcela odpovídá oné starokeltské kultuře, jak ji líčí antičtí autoři, a odráží se v samotné irské literatuře. Historická lingvistika zcela nezávisle na archeologických svědectvích prokázala úzkou spřízněnost jazyků jak starověkých pevninských, tak středověkých ostrovních Keltů.“ Upírat zmíněným národům a jazykům právo patřit mezi „keltské“ je proto podle autorů nesmysl.

Jak naznačeno, Zimmer a spol. referují o obrazu, který o Keltech zanechali antičtí pisatelé i umělci: například ve známé soše umírajícího Kelta, vyjadřující respekt k protivníkovi, nebo na Diově oltáři z Pergama, kde prý byli vyobrazeni v podobě gigantů porážených olympskými bohy. Dochované zprávy pak zastoupení historici, religionisté a klasičtí filologové konfrontují s dochovanými archeologickými doklady. Až úzkostlivě se přitom snaží vytřídit, co se dá s odstupem dvou tisíců let dokázat, a co jsou jen legendy tradované už od dob Julia Caesara. Jedna z kapitol tedy trochu skepticky mluví o skutečné existenci samotných druidů, v jiné se čtenář dozví o keltských bozích (jako Taranis či Toutatis známý z Asterixe a Obelixe), že mohlo jít jen o zdobná epiteta označující zcela odlišné entity. V popisu zvláště duchovního světa skutečných Keltů jsou tedy autoři na slovo skoupí a zdráhaví, o to výmluvnější se ale stávají v okamžiku, kdy popisují a karikují populární a dle nich pomýlené představy o dubovém háji s mýtinou posetou nahými bezhlavými mrtvolami, vousatým knězem s věncem z listí třímajícím zakřivený obětní nůž a obětní pohár. Nebo když vyvracejí novodobé výmysly o nikdy neexistujícím „keltském stromovém kalendáři“ a dalších produkty soudobé esoteriky odvolávající se na keltské duchovní dědictví.

Druhý život

Druhý život Keltů ovšem kniha nelíčí vždy jen výsměšně či sarkasticky, protože autoři tuší, že jistá míra vynalézání a konstruování se týká většiny soudobých tradic. Konstatují, že novověké dějiny keltských národů jsou dějinami strádání, ponižování a vzpírání se a jako takové se vryly do kolektivní paměti. Je to však také historie úžasné proměny: zatímco kultury a jazyky keltských národů byly na ústupu, pojem „keltský“ zaznamenal od druhé poloviny 18. století napříč Evropou nesmírné zvýšení prestiže. Dělo se tak zprvu především ve vzdělané městské společnosti, což převážně venkovskému keltskému obyvatelstvu zprvu příliš nepomáhalo. V průběhu onoho procesu se v příslušnících těchto národů vyvinulo nové sebevědomí. Toto vnímání bylo uvnitř i navenek propagováno s takovou tvrdošíjností, že získalo vlastní dynamiku, díky níž žije dodnes. Díky tomu vznikl jak nezávislý „keltský národ“ (totiž Irsko), tak silné jazykové hnutí za vzkříšení (skoro) zaniklých keltských jazyků. Krom toho se objevily zcela nové kulturní výrazové formy, které v současnosti již dávno vnímáme jako typicky a ryze keltské.

Zmíněn je samozřejmě James Macpherson (1736–1796), který v této rehabilitaci Keltů sehrál významnou roli. Podle autorů se trefil do vkusu své doby, díky čemuž se jeho Ossianovy zpěvy, „kýčovité a překypující city“, staly synonymem autentické keltské poezie. Macphersonovo dílo se už brzy překládalo i do jiných jazyků. Uchvacovalo básníky  – mezi jinými Herdera a Goetha (ten se dokonce začal učit gaelsky)  – a inspirovalo další umělce ke kreativní nápodobě květnatého, nabubřelého slohu. Méně známý je Théodore Hersart de La Villemarqué (1815–1895), který v letech 1833 až 1837 sbíral ve venkovských oblastech Dolní Bretaně (Bro Gernew a Cornouaille) písně mezi bretonsky hovořícími, avšak negramotnými vesničany a připravoval je k vydání. Vzorem mu byl Macpherson. Jeho (do češtiny nepřeložená) sbírka Barzaz Breiz s více než padesáti písněmi se stala „biblí“ bretonské lidové kultury. Podobně jako u Macphersona vyvstaly i v případě Barzaz Breiz pochybnosti o autentičnosti materiálu. Navzdory četným paralelám s Macphersonem jsou zde ale podle německých autorů výrazné odlišnosti. Na rozdíl od Ossiana v dané oblasti skutečně existovala ústní tradice. Vydavatelovo „falšování“ se tak omezilo na setření nářečních rozdílů, na „zliterárnění“ písní obecně a na velice volný přístup k překladu. Bez takového přístupu by se však o materiál zajímali patrně pouze odborníci.

S uznáním přítomná publikace pojednává zvláště o zmiňovaných Irech jako o jediném keltském národu, jemuž se podařilo utvořit si takovou národní identitu, která nakonec vedla ke vzniku vlastního národního státu. „Předpoklady pro jeho vznik byly zpočátku nepříznivé. Po ztrátě politické suverenity neviděla většina irské vyšší třídy budoucnost Irska coby nezávislé země. Jednalo se převážně o přizpůsobené, anglofonní prospěcháře, kteří se od svých anglických protějšků lišili jen nepatrně. Podněty, jež vedly ke kulturní a politické nezávislosti Irska, přitom paradoxně vzešly od příslušníků horní vrstvy anglického původu.“ Dnes se na tamních základních školách učí irština povinně, ovšem většina obyvatel je po jejím dokončení ráda, že se už dále nemusí zabývat tímto – pro ně – staromódním balastem. Dodejme, že jiní autoři jako to „nejvíce“ keltské označují jiné komunity, například Barry Cunliffe v knize Keltové: průvodce pro každého (Dokořán, 2009) Bretonce.

S Kelty proti globalizaci?

Redaktor nakladatelství Vyšehrad Filip Outrata v rozhlasovém rozhovoru vyzdvihl středoevropský rozměr knihy Keltové: Mýtus a realita. Po pravdě řečeno ale například zmínek o českém prostoru je v ní až překvapivě málo, třebaže slova keltského původu najdeme nejen v Německu, Francii a Belgii, jak dokládají přiložené materiály, ale i u nás. Zájemce speciálně o keltské Čechy by tak měl sáhnout také po jiných publikacích, kterých naštěstí není málo, viz například Keltské Čechy (Academia, 2012) od Jiřího Waldhausera. Stejně tak ten, kdo hledá poučení o keltském náboženském panteonu, by měl raději otevřít některý jiný informační zdroj. Publikaci Keltové: Mýtus a realita však lze doporučit těm, které zajímá duchovní převrat, během něhož lidé do té doby vnímaní spíše jako tažná zvířata než nositelé nějaké kultury začali být oslavováni coby potenciální zprostředkovatelé prastaré moudrosti a netušených literárních pokladů, dosud přehlížených a nezaznamenaných. Takovým čtenářům ale nesmí vadit, že autoři sami v nějakou pomyslnou keltskou moudrost nevěří, a ani nevědí, v čem by vlastně měla spočívat. Přesto soudí, že šlo a někde stále jde o hodnotné kultury, které si zaslouží studium, úctu a ochranu.

Autoři se sice chlubí, že v jejich zemi nemá téma keltství žádné politické konotace, ale jen o pár stránek toto tvrzení nevědomě zpochybňují, když své práci dávají aktuální protiamerický náboj. Deklarují totiž, že by svou publikací rádi přispěli „k vyzdvižení kulturní rozmanitosti Evropy a ozřejmení jejího významu pro všechny, kdo se cítí omezováni, či dokonce ohrožováni americkým způsobem života, šířeným takzvanou globalizací. Náš starý kontinent se může chlubit množstvím úžasných kulturních tradic, jejichž pěstování a poznávání je i nadále navýsost vzrušující, poučné a užitečné. Jednou z nich je zde představovaná keltská tradice, jež žije už 2 500 let a která bude, doufejme, žít ještě hodně dlouho.“ Takový hrdinný manifest romantického boje proti globalizaci může na někoho působit až dojemně starosvětsky, téma Keltů v současném světě ale redukuje. Vždyť zmíněné komiksy a hlavně filmy o Asterixovi a Obelixovi jsou již dnes součástí globální kultury, stejně jako se jí stává svátek Halloween, který se z USA postupně šíří do světa, ale velmi pravděpodobně má keltské kořeny. Je tedy jistě dobré zkoumat staré keltské tradice, ale možná spíše proto, abychom dokázali rozpoznat transformovanou podobu, v níž se k nám (přes americkou odbočku či výpůjčku) navrací…