Jeannette Walls (*1960) se narodila ve Phoenixu do zcela excentrické rodiny. Její matka, vystudovaná učitelka, se rozhodla živit pouze svým uměleckým talentem a otec, který nakonec v roce 1994 zemřel na infarkt, pracoval jen příležitostně, přičemž většinu času trávil popíjením v levných putykách a sněním o tom, jak jednoho dne nalezne zlato. Rodina Wallsových se stěhovala z místa na místo a o délce doby, kterou někde strávila, rozhodovalo, kdy tamní život Jeannettiny rodiče omrzí nebo kdy je okolnosti donutí utéct. Jeannette a její tři sourozenci tak byli neustále nuceni měnit školu, domov (když zrovna měli opravdovou střechu nad hlavou) a kamarády, které si mnohdy ani nestihli udělat. Putovali tak z místa na místo jako nomádi, často neměli co jíst a byla jim zima, až se usadili v hornickém městě Welch, kde se rodina paradoxně začala rozpadat a dospívající Jeannette a její sourozenci si začali razit vlastní cestu životem. V sedmnácti tak Jeannette následovala svou starší sestru do New Yorku, kde si nejprve našla práci v rychlém občerstvení a poté příležitostně psala do časopisů a novin, díky čemuž později získala stipendium na prestižní Barnard College. Po dokončení studia psala paralelně do různých novin a časopisů, nejvíce se však proslavila psaním bulvárních článků pro zpravodajský server msnbc.com. V polovině devadesátých let se Wallsová rozhodla napsat o svém nelehkém dětství a nevšední rodině román, který vyšel v roce 2005 pod názvem Skleněný zámek (The Glass Castle). Po velkém úspěchu této knihy, která se dočkala překladu do dvaceti dvou světových jazyků, se autorka rozhodla naplno věnovat uměleckému psaní a v roce 2009 vydala román Half Broke Horses: A True-Life Novel (Napůl obsednutí koně: Román ze skutečného života), inspirovaný životem její babičky. V letošním roce bestsellerový román díky nakladatelství Mladá fronta vychází i u nás.

První kapitola memoárů slouží jako odrazový můstek, odehrává se v přítomnosti, kdy dospělá Jeannette zve na oběd svou matku, která však i po manželově smrti zůstává žít na ulici. Jeannette chce matce finančně pomoci, ale ta to odmítá a ještě dceru kritizuje, že zastává falešné hodnoty kapitalismu. V následující kapitole už autorka nabízí klíč k pochopení úvodu knihy, noří se do minulosti a popisuje traumatický zážitek, jak se ve třech letech kvůli matčině nedbalosti popálila a na těle jí zůstaly viditelné ošklivé jizvy. Jak však čtenář zjistí v následujících kapitolách, Jeannette si s sebou do života z dětství nenese pouze jizvy na těle, ale hlavně na duši. V předškolním věku si nicméně Jeannette existenční problémy své rodiny neuvědomuje, cestování z místa na místo považuje za dobrodružství, nedůstojné životní podmínky jsou v jejích očích skautský‎m táborem, nadšeně poslouchá otcovy opilecké smyšlené historky a plánuje s ním stavbu Skleněného zámku. Tuto stavbu Jeannettin otec popisuje jako jakýsi ideál domova, rodinného pohodlí a štěstí, což rodině, jejíž členové se tak upínají k vidině lepší budoucnosti, pomáhá přenést se přes každodenní boj s prázdným žaludkem, absenci pevné střechy nad hlavou a pohrdání okolí.

Přestože Jeannette zpočátku s rodiči soucítí, snaží se nepůsobit zbytečné nepříjemnosti, mnohdy zastává matčinu roli a otcovy excesy kryje a omlouvá, později, když otec začne být agresivní a většinu času je zpitý pod obraz a matka pomalu ztratí i přirozený zájem pečovat o své děti, se rozhodne z jejich vlivu vymanit a začne plánovat stěhování do New Yorku. Když se však Jeannette opravdu povede usadit ve velkoměstě, osamostatnit se, vystudovat žurnalistiku a udržet si dobře placenou práci, zjistí, že i přes velkou snahu není možné se od rodičů, kteří se mezitím též „přistěhovali“ do New Yorku, v myšlenkách oprostit, protože se neustále zaobírá tím, jak se rodiče mají, na které ulici zrovna spí, zda mají co jíst a dost teplého oblečení a jak by jim mohla pomoci změnit jejich životní situaci.

V tomto laskavém duchu se nese celé vyprávění. Ačkoli Jeannette nesčetněkrát popisuje velmi perné chvíle rodinného dramatu, při kterých čtenáře zamrazí, její vypravěčský hlas nikdy nezní zoufale nebo beznadějně, je spíše racionální, snaží se na celou situaci dívat objektivně a nalézt vhodné řešení. Přestože by mohla své rodiče popisovat jako nelidské, nezodpovědné volnomyšlenkáře, kteří svým dětem zčásti zničili bezstarostné dětství a do života jim vnesli obrovský handicap, Wallsová tak nikdy nečiní. Naopak rodiče líčí s velkou láskou, jako dobrodruhy upřednostňující alternativní životní styl, a snaží se hledat spíše jejich přednosti než špatné vlastnosti. Velmi citlivě je v memoárech popsán také vztah dcery a otce. Na jednu stranu Wallsová neopomíjí zrady, kterých se otec na ní a jejích sourozencích dopustil, ale na druhou stranu nikdy nezpochybňuje skutečnost, jak silný a oboustranně láskyplný jejich vztah byl.

Pokud se na životopisný román podíváme s nadhledem a opomineme, že se jedná o popis vztahů ve velmi specifické rodině, můžeme si všimnout, že Wallsové se skvěle daří rozebrat palčivé sociální problémy, například bezdomovectví, alkoholismus, nezaměstnanost nebo citovou deprivaci dětí. Zvláště na problém bezdomovectví autorka nahlíží obšírněji, její postoj k tomuto problému se v průběhu vyprávění mění a sama se díky příkladu svých rodičů nakonec smiřuje s faktem, že někteří lidé žijí bez domova dobrovolně. Wallsová také dokáže mistrně vystihnout sociální atmosféru určitého místa. Barvitě vystihuje život ztroskotanců a alkoholiků v nevadské poušti, multikulturní a bohémskou atmosféru Phoenixu, nelehkou realitu černošské komunity v hornickém zapadákově i newyorský tavicí kotlík, kde se sice plní sny, ale ne každému. Vážnost těchto témat však v memoárech přebíjí autorčin skvělý smysl pro humor, ironie a pasáže, které se čtenáři vryjí do paměti:

„Erma se nemůže osvobodit ze své bídy,“ pokračovala maminka. „A ona to dobře ví.“ Pak nás nabádala, abychom nikdy nikoho nenáviděli, třeba i nepřítele. „Každý má v sobě něco dobrého. Vy to musíte objevit, a kvůli tomu toho člověka milovat.“
„Proboha. A co třeba Hitler. Jakou ten měl dobrou vlastnost?“ pokusila jsem se odporovat.
„Hitler miloval psy,“ řekla mamka bez zaváhání.

Citovaná pasáž nejen demonstruje humorný tón vyprávění, ale také poukazuje na téma, které se více či méně explicitně nese celou knihou, a tím je víra v laskavost a dobrotu člověka. I přes závažnost témat, kterých se autorka v příběhu dotýká, a šokující scény, jichž je autobiografický román plný, čtenář nezavírá knihu s pocitem zoufalství a smutku, ba naopak, s úsměvem, dobrou náladou a myšlenkou, že i sebehorší skutečnost vlastně nemusí být tak hrozná, pokud ji dokážeme s pokorou a nadhledem přijmout a využít jako svou silnou stránku.