Básnická sbírka se dělí do čtyř oddílů (Výtah z paměti, To co klavír, Obvyklé hrdinství 1 a 2, Místa činů), přičemž oddíl Obvyklé hrdinství je rozdělen ještě na dvě samostatné části. Tato odlišnost oproti ostatnímu textu není pouze formální, ale nese i odlišnost významovou a motivickou.

Jedním z opakujících se motivů sbírky je vzpomínka, především návrat do dětství a mládí, ale ne v idealizované podobě, jak jsme zvyklí, nýbrž v podobě syrové, niterné, doplněné o obrazy prázdnoty, odcizení, krve a jatek („vyvlastněný pozemek; tam se děly cizí, soukromé věci; vyčerpaná studna; na chodbě bude prázdno s kanálkem na krev, udělají tu jatka / v klučičím pokojíčku, ten bude prasečí modlitebnou“). Jako kdyby idylické muselo být negováno něčím syrovým, naturálním. Vše je ale nakonec spojeno s něčím kontrastně příjemným, pochmurný obraz se alespoň trochu vyrovnává a navozuje příjemnější pocit, že vše zlé už pominulo („Bylo to anglo-americky příjemné / jako by všechna ta smrt byla jen mou blízkou / ale již vzdalující se budoucností“).

Převažuje epická forma básní. Skladba Koně nevidět je dokonce spíš krátký prozaický útvar, plyne bez interpunkce a je rozdělený na jednotlivé výpovědi pouze řádkováním. Autor si hraje s formou i s grafickou podobou – používá osamostatnělá spojení, vytknutá na řádcích (v básni Vedle sousedů), neobvyklá epiteta („hrabavý štěkot, dětská tíže, ohnípané stolky“), neodděluje slova („mámanželka“) a tvoří novotvary v souladu s pravidly slovotvorby („křížkovna“ – místnost pro nádveřní křížky, „zapackovat o klacek“). Novotvary se tak dostávají do kontrastu se zdánlivou prostotou obrazů, vzpomínek a lidské obyčejnosti.

Kromě domova, nebo spíše pocitu z něj, si lyrický subjekt vybavuje i konkrétní věci: své kolo BMXi, střelbu ze vzduchovky (té ho učil táta), Spartu, která nevyhrála Ligu mistrů, přátele, rodinu a milostná vzplanutí. Tyto nerušeně plynoucí obrazy jsou rozbíjeny vulgarismy, čímž vytrhávají čtenáře z klidných představ a zaběhnuté každodennosti: „Tvářil jsem se aspoň / že ji v duchu doprovázím, ale / to neměla šanci zády vidět. / Seš pařez? / Jo. / Možná ji jen srala / ta tvoje obraznost?“

Báseň Poučení pro nejmenší je jakési předání osobních zkušeností, z nichž vlastně ale neplyne nic konkrétního či uchopitelného: „Tam šlo sice o jiný příběh, ale / taky se v něm staly různé věci / které potom vedly k různým závěrům“. Je možné vůbec nějakou zkušenost předat další generaci? Existuje obecný návod, jak správně žít? Není tím nejběžnějším hrdinstvím prostě žít, jak člověk žít může?

Jak již bylo řečeno, první část oddílu, nesoucí stejný název jako sbírka (Obvyklé hrdinství), se odlišuje ostatním oddílům obsahem i formou básní. Jako první příklad můžeme uvést báseň Odkaz budoucím rytířům, jež se vymyká délkou, která výrazně přesahuje básně předchozí, i námětem z historie, konkrétně ze života středověkého rytíře. Dalším příkladem je skladba Kónická průrva v planetě Ňuna, která se, jak název napovídá, odehrává v budoucnosti v kosmu a je psána jako rozhovor mezi třemi postavami: Velitelem, K. a M. Formu trojnásobného dialogu doplňuje i vizuální stránka – citoslovce poskládané do obrazu trojúhelníku.

I námětově je tato část sbírky jiná, nepracuje již se vzpomínkou na rodinu, přátele a každodenní život, ale s náměty z významového okruhu vzdálených věcí: středověk, kosmos, Japonsko, Edinburgh, Kongo, Antverpy, a dokonce i Brno ve vzdálené budoucnosti… Obvyklost vyjádřenou v názvu oddílu autor neguje také používáním japonských vlastních jmen nebo tematizováním komunitní služby v knihovně v Kongu. Paradox se tak zvětšuje, až na slovo „obvyklé“ je tu spíš vše neobvyklé, zvláštní.

Básnická sbírka Obvyklé hrdinství Tomáše Gabriela je založena na kontrastu mezi běžným a výjimečným, vtipným a smutným, melancholickým a sarkastickým. Básník si vymýšlí nová slova, dokonce i slang stíhacího pilota, a zároveň je spojuje s obrazností (popis krajiny vzpomínek, nezvyklá epiteta, kosmos i popis existujících míst), ale i vulgarismy. Vyprávěný text plyne lehce, místy až obyčejně, vždy ale nakonec přijde něco, co onu klidnou hladinu rozbouří, rozčeří, ať už vtipem, nadhledem, nebo sebeironií, což podtrhuje závěrečná pasáž sbírky: „Pokud nemůžete jinak / posuňte proloženou část do takové výšky / aby vás text pod ní přestal nebo začal / bavit nebo urážet.“

Obvyklé hrdinství čtenáři přináší všední, osobní, na první pohled obyčejnou poezii. Zdánlivou prostotou a výrazovou úsporností má vysoké ambice oslovit i čtenáře, kteří se jinak poezii kvůli její složitosti a významové nesrozumitelnosti vyhýbají velkým obloukem. Za lehce odhalitelnými autobiografickými rysy se však skrývá hlubší pohled na svět – je to svět rozrušený, svět neuchopitelné a obávané budoucnosti, rádoby idylické minulosti a dětství.