Úspěch komiksu Myší hlídka od amerického kreslíře Davida Petersena u českých čtenářů je nečekaný a překvapivý. Na první pohled v něm nenajdeme nic, co obvykle zabírá, navíc jako by neměl ujasněnou věkovou skupinu. Pro malé děti to není, protože myši jsou málo roztomilé, žádná velká disneyovská očka, nýbrž realistické zachycení těch nenápadných, šedých nebo hnědých chlupatých zvířat, která v reálu nijak zvlášť pohledná nejsou. A pro starší čtenáře se to zdá být příliš naivní: kdo uvěří tomu, že se myši dokážou ozbrojit, hospodařit, intrikovat a úspěšně bojovat s podstatně většími a silnějšími dravci? Ale možná je výhodou právě ona neujasněnost: pro děti to může být cesta od komiksů infantilních k těm dospělejším, odrostlejší (včetně dospělých) se zase nemusejí stydět číst jednoduchý fantasy příběh, protože je nakreslen civilně a uměřeně, v tlumených a chladných, ba depresivních barvách.

Odpovídají charakteru příběhu, v němž se hlavní hrdinové postupem času noří do potíží hlouběji a hlouběji. Petersen časově navazuje na předchozí příběh, propojují jej ovšem jen postavy a výchozí situace: po válce se vzbouřenci se Opevněná Hůrka, pevnost Myší hlídky (což je jakýsi kvazirytířský řád určený k ochraně myších měst), ocitá ve svízelné situaci, oslabená předchozím konfliktem. Chybí hlídkaři, chybí zásoby a nejistá je také reputace Myší hlídky v myší civilizaci. Proto matrona Gvendolína vysílá do zasněžené krajiny několik výprav, které mají v okolních městech zjistit loajalitu a přinést chybějící potraviny a léky. V centru vyprávění jsou samozřejmě hlavní hrdinové z předchozího dílu: impulzivní bojovník Straš, uvážlivější Justýn a nováček Boris, doplnění další důležitou postavou Čakanem, legendou z myších vyprávění s přezdívkou Černá sekera, a střelkyní Sarikou. Podobně jako v prvním díle, i zde brzy dojde ke střetu s predátorem, když skupinku brodící se sněhem napadne sova, následně se tři z pěti jejích členů propadnou do opuštěných prostor zapomenutého podzemního města. Děj se tak postupně dělí do dvou paralelních linií a přidává se ještě třetí z Opevněné Hůrky, kde se opět objevuje zrádce. Vše je umně koncentrováno do několika málo dní a Petersen občas pracuje i pověstnou Hemingwayovou metodou špičky ledovce.

V podstatě nejde o nic světoborného a Petersen znovu opakuje motivy a prvky, které se ve fantasy (a obecně v napínavé a dobrodružné literatuře) objevují už nějakých sto let. Dobrodružství na výpravě, číhající nebezpečí, opuštěné město, které kdysi zažívalo velké časy, starý zkušený mazák, který testuje a vychovává svého mladého nástupce; a k tomu náznak romantické linky, zatím vskutku jen náznak. Motivace zrádce je dosti nejasná a chabá a autor postavám občas něco usnadní šťastnou náhodou. Vše se navíc odehrává ve světě, který sice Petersen zajímavě rozpracoval (na závěr jako v minulém díle přidává malý encyklopedický dovětek o středověké myší civilizaci), ale přesto jako by měl své mouchy. Když už se smíříme se skutečností, že malé – byť ozbrojené – myši dokáží úspěšně vzdorovat několikanásobně větším dravcům (to už k fantasy patří, jen k tomu obvykle dochází v jiném měřítku, tj. že lidé bojují s různými obřími bestiemi), stále se vnucuje otázka, jak to, že zrovna myši vyvinuly inteligentní civilizaci a naučily se používat nástroje, zatímco dravci si zachovávají svou tradiční zvířecí povahu.

Nad tím se však pozastaví spíše zkušený čtenář, nikoliv starší děti, jimž je komiks určen. A i ten zkušený nakonec podlehne čistému, jednoduchému, ale stále působivému vyprávění, které jako by nepatřilo do současné éry, kdy se fantasy od pohádky stále více vzdaluje ke špinavější a komplikovanější realitě, ale někam do období, kdy děti četly knížečky Beatrix Potterové i první vydání Tolkienova Hobita. Ten dojem posiluje i již zmíněná dosti realistická kresba, která jako by ignorovala vývoj přinejmenším té komerčnější větve ilustrace v knihách pro děti (respektive obecně výtvarného projevu určeného dětem, od knih přes komiksy až po animované filmy či počítačové hry), aniž by se přitom tvářila nějak starosvětsky. Vše je tu opět velmi uměřené a jednoduché, kresba je sice plná šrafur, barev a stínů, ba dokonce sněžení, ale ve výsledku působí sympaticky úsporně a čistě. Totéž platí o dialozích, Petersen slovy šetří, výjimku udělá, když zařadí písně, což je prvek opět zdánlivě trochu překonaný. Nicméně také ten přispívá k tomu, že i čtyřicátník se při čtení druhé knihy o Myší hlídce přistihne, že zažívá pocity podobné těm, když se v osmdesátých letech začetl do Hobita.