Stejně jako ve svých předchozích knihách umístil i tentokrát Mikko-Pekka Heikkinen (*1974) děj svého třetího románu do Laponska. Autor, rodák z Kainuu, v současnosti žijící v Helsinkách, propadl kouzlu severské tundry při treku po národním parku Urho Kekkonena. Od té chvíle se také datuje jeho zájem o původní obyvatele Laponska, Sámy, jejich tradiční způsob života a sámskou kulturu. Právě proměny této kultury v současném světě si bere na mušku v románu Poromafia (2016, Sobí mafie).

Dějištěm knihy je severofinské městečko Utsjoki, přesněji řečeno okolní tundra, kde se společně popásají stáda polodivokých sobů, patřící různým majitelům. Místním pastevcům vládne železnou rukou Jonás-Guthur Nelihanka alias Rouku, hlava starobylého sámského rodu Nelihanků. Rouku je mafián do morku kostí; potrpí si na dobré jídlo a přepychové obleky, neváhá vydírat, uplácet a zastrašovat, ale také sponzoruje sámskou školku v městečku a tamní děti ho milují jako vlastního dědečka.

Přemnožená sobí stáda Nelihanků však napínají potenciál tundry do krajnosti a menší chovatelé, pro které je úhyn každého zvířete těžkou ranou, balancují na pokraji bankrotu. Mezi nimi je i Sára, matka samoživitelka a vdova po Roukuově úhlavním nepříteli Villem Poikkipääm, která zuby nehty brání své poslední stádo proti Roukovým zlodějům. Dokonce i podfinancovaná policie, zastoupená v Utsjoki pouhými dvěma strážmistry, nad Roukovým řáděním přivírá oči. Rouku nezná slitování, ale ve svých pětasedmdesáti letech by už rád předal vedení rodinného byznysu svému nástupci – prvorozenému synu Jouni-Sammelimu, přezdívanému Jyppyrä.

Jyppyrä, který podědil po otci všechny žádoucí vlastnosti, je zřítelnicí Roukova oka a má se stát jeho oporou ve stáří. O to větší ránu Rouku utrží, když se Jyppyrä zřekne dědictví i rodiny a shromáždí kolem sebe vlastní motorkářský gang. Jeho provoz financuje z prodeje drogy vyráběné z tundrového lišejníku, přičemž velkoplošným sběrem lišejníku zároveň decimuje Roukova stáda a způsobuje otci značné škody.

V malebné laponské přírodě se rozhoří válka dvou sámských gangů. Na jejím výsledku závisí budoucí podoba tundry, neboť synovým cílem není pouze přivést na mizinu otce, ale také obrátit vzhůru nohama tradiční laponské pastevectví a vyměnit soby za docela jiná zvířata. K tomu má Jyppyrämu pomoci biologická zbraň, kterou si ve dvaceti lodních kontejnerech nechá dovézt zpoza Atlantiku. Vyřizování účtů záhy nabývá podoby regulérní války. Akce střídá akci, policejní moc nemůže sámským gangsterům konkurovat a policejní duo Mulari-Tenoranta zoufale balancuje mezi vědomím povinnosti, neúprosnou realitou a snahou zachovat si aspoň špetku sebeúcty. Děj plyne svižně a čtivý autorský styl nedovolí čtenáři vydechnout; snad jen v poslední třetině románu se dočká několika hluchých pasáží, bez kterých by se kniha obešla.

Klasické schéma mafiánského boje tvoří spolu s neotřelým prostředím přitažlivý celek – jen je třeba si zvyknout, že mafiáni se prohánějí tundrou na sněžných skútrech, nostalgicky vzpomínají na doby, kdy ještě dálnice č. 4 končila v Inari, a v hloubi duše touží po jediném klidném dni stráveném rybařením na řece Teno, kdy by nemuseli nikoho mučit, vydírat ani uplácet; že nakonec i tu jedinou lidskou oběť, již si válka gangů vyžádá, bude mít na svědomí dřevěný medvěd, letící vzduchem po výbuchu baru Gálddoaivi; a že nejhorším trestem pro Sáma není smrt, ale vyhnání do Helsinek.

Jak předchozí odstavec napovídá, i tentokrát si Heikkinen ze svých postav nemilosrdně utahuje. Román, jakož i nitra jeho aktérů jsou plné paradoxů. Sámští bossové ve skrytu duše touží po tom, co dělali jejich předkové po staletí - ale nástroje, které jim pomohly zbohatnout, se obracejí proti nim. Moderní technologie jim umožňují spravovat stáda nebývale efektivně, ale daní za to je neustálé zvonění chytrého telefonu, které je pronásleduje stejně dotěrně jako muchničky a ovádi. Jyppyrä a jeho motorkáři jsou zas nemilosrdnou karikaturou stádečka svobodných třicátníků potácejících se životem bez ukotvení a demonstrativně plýtvajících energií. Teprve pod vlivem podnikavé a praktické Sáry dokáže Jyppyrä přetavit svůj vzdor ve funkční byznys plán.

Největší nálož satiry ale utrží současné Finsko za směs bezradnosti, naivity a pokrytectví, s nimiž přistupuje k původním obyvatelům Laponska. Masivní státní dotace plynoucí do chovu sobů, jež měly původně pomoci zachovat tradiční sámskou kulturu, tuto kulturu v důsledku vyprazdňují a ohrožují její základ, laponskou přírodu. Heikkinen tak upozorňuje na to, že technokratická řešení složitých problémů mívají často sklon nakopnout své tvůrce zákeřně jako zlomyslný sob.

Válka gangů nakonec skončí nečekaně smírně, téměř idylicky. Tímto nepříliš pravděpodobným zakončením jako by chtěl autor říct, že na závěrečném skóre zas tolik nezáleží a že skutečnými vítězi jsou ti, kteří dokáží přijmout zodpovědnost za vlastní život a ze všech sil se snaží žít tak svobodně, jak jen to za daných okolností jde – ať už jsou to sámští chovatelé sobů, osamělí opraváři skútrů, nebo finští policajti.

Heikkinen napsal výborný román o rodině a tradici, okořeněný pořádnou dávkou humoru, satiry a špetkou romantiky, který se u domácí kritiky dočkal vstřícného přijetí a který by měl velkou šanci oslovit i zahraničního čtenáře. U nás Laponsko vyvolává romantickou představu nedotčené přírody, země sobů a jejich houževnatých majitelů, ještě nezkažených moderní civilizací. Svérázný laponský Kmotr tuto představu rozmetá na kusy – aby ji vzápětí přeházel, pomíchal, znova slepil a vyvedl tak pestrými barvami, že se na něj čtenář zkrátka nemůže zlobit.