Prvotina amerického autora Matthewa Thomase (nar. 1975) je ze všeho nejvíce velkolepou oslavou ženské síly. V románu My nejsme my (We Are Not Ourselves, 2014) spisovatel hledá odpovědi na otázky týkající se obecných tajů lidského života, jako jsou hranice lásky, sebeobětování či utrpení, i na otázky bolestně spjaté s realitou moderního amerického snu; to vše však nahlíží očima Eileen Tumultyové, jejímž předobrazem je autorova matka. Na ploše šesti set stran Thomas poctivě sleduje přerod nebojácné irské dívky v sebevědomou ženu, která by se takřka v kterékoliv fázi svého života mohla stát reklamou na lidové moudro o tom, že osud člověku nakládá jen tolik, kolik zvládne unést. A že toho Eileen zvládne víc než všichni kolem dohromady.

Počin Matthewa Thomase zhodnotilo na jaře 2013 americké nakladatelství Simon & Schuster miliónem dolarů. Vzápětí byla prodána práva na zfilmování příběhu. Osmatřicetiletý autor se tak stal finančně nezávislým na svém příjmu středoškolského učitele a v současné době pracuje na druhé knize. My nejsme my bylo zařazeno do ročních výběrů nejlepších knih většiny prestižních deníků a nominováno na množství literárních cen. Zároveň se jedná o dílo formou i obsahem přístupné široké čtenářské veřejnosti.

Thomasův román uvádí poměrně rozvleklá pasáž popisující dětství a dospívání Eileen Tumultyové, narozené irským rodičům v roce 1941 na chudém newyorském předměstí. Materiální nedostatek a citové strádání rodiny přistěhovalců patří mezi dominantní tematické okruhy moderní irské literatury, včetně alkoholismu, s nímž se potýkají Eileenina matka i otec, soudržnosti rozvětveného příbuzenstva i nevyhnutelného generačního střetu. V souvislosti s těmito tématy jistě vytane na mysl přinejmenším Colm Tóibín a jeho nedávno zfilmovaný Brooklyn (2009, č. 2010; film 2015). Thomas však tyto tradiční irské motivy poté, co Eileen dospěje, opouští a nechává hrdinku se vůči rodinnému dědictví pozitivně vymezit. Fakt, že se provdá za Edmunda Learyho a vzdá se tak přání zbavit se příjmení zavánějícího „rašeliništi, mizernými protestsongy, rebelskou krví a porážkou, zažranou tak hluboko, že se navenek projevuje zrádnou žoviálností“, jí paradoxně pomůže vyhnout se chybám, jež na ní i na Edovi napáchali rodiče.

Po vstupu do manželství s mladým neurovědcem Edem se Eileen rychle vypracuje na vrchní sestru v nemocnici a začíná budovat skromné rodinné hnízdo, jež bude v budoucnu bránit až na hranice svých možností. Důstojný dům, kam se nejen každý den vrací, ale který může také předvést svým přátelům, symbolizuje cestu, kterou ušla ona s Edem, před nimi jejich rodiče a před nimi jejich rodiče. Odtud také pramení Eileenina tvrdost a zdánlivá bezcitnost. Zrcadlí vědomí tíhy života nejen prostřednictvím vlastní zkušenosti, ale i prostřednictvím zkušeností širokého okolí, včetně těžce nemocných pacientů, jimiž je Eileen celý život obklopena.

Radostná léta jsou v Eileeniných pětatřiceti letech korunována narozením syna Connella. Manželství s Edem je v podstatě idylické. Thomas přesto nesklouzává ke zkratce a stejný prostor, jaký později věnuje dramatickým událostem života Learových, věnuje i banálně poklidnému období, narušovanému pouze drobnými neshodami ohledně Edovy akademické kariéry, Eileeniny touhy přestěhovat se do domu, který si nemohou dovolit, nebo Connellovy průměrně komplikované puberty. Román tak ve své střední části možná nejsilněji připomíná cenami ověnčený film Chlapectví režiséra Richarda Linklatera z roku 2014. Autor se varuje jakýchkoliv hodnotících soudů a nechává své postavy žít a přirozeně utvářet další kapitoly beze známky scenáristických zásahů. Nejčastěji promlouvá ústy Eileen, v druhé polovině knihy se však ke slovu dostává čím dál častěji také Thomasovo přiznané alter ego Connell. Poté, co Ed překročí na začátku 90. let padesátku, začínají oba vnímat změny v jeho chování, projevující se cholerickými záchvaty, nesoustředěností a zapomínáním. Potvrzení předčasného nástupu Alzheimerovy choroby už tak nikoho z členů rodiny nepřekvapí, tím méně neurovědce Eda.

Předtím než na Eileen plnou vahou dopadne zodpovědnost za důstojný odchod milovaného manžela ze života, musí přijmout fakt, že ačkoliv oba celý život tvrdě pracovali, stát se o ně dál nepostará. Edovi o několik měsíců unikne penze, sociální dávky na zdravotní péči z programu Medicaid nedostanou, pokud se nezbaví veškerých úspor, které jsou už tak tenké, cenných papírů a penzijních fondů. Synovi je třeba zaplatit vysokou. Hroucení, nebo dokonce útěk však u ženy Eileenina formátu nepřicházejí v úvahu.

Zatímco řada děl tematizuje utváření osobnosti pod vlivem nejrůznějších okolností, Matthew Thomas se noří do zkoumání jejího postupného nezvratitelného rozpadu. Ed je několik měsíců po stanovení diagnózy donucen odejít z práce, postupně přestává být schopen řídit auto, podílet se na chodu domácnosti, nebo si dokonce ohřát jídlo. Connell na prahu dospělosti ztrácí otce, ke kterému vždy vzhlížel. Na rozdíl od Eileen se v přirozené reakci snaží od problému utéct, případně otcův zhoršující se stav ignorovat.

Ačkoliv Ed postupně ztrácí schopnost ovládat své emoce i tělesné potřeby, nikdy nepřestane Eileen projevovat lásku. Eileen na oplátku až do konce zachovává rituály, které si během let vytvořili. Před Vánoci bere Eda na tradiční procházku po Páté avenue, aby si prohlédli vánoční výlohy. Zatímco jako novomanželé se kdysi na stejném místě pohádali kvůli Edově nekončící přednášce na téma „oltářů přemrštěného konsumerismu“, tentokrát nával entuziasmu spojený s postupující nemocí způsobí Edovi extatické vytržení, provázené výkřiky typu: „Koukni se! Koukni. Viděla jsi někdy něco hezčího?“ Před lety vyslovené přání „jednou se dočkám roku, kdy sem přijdeme a tobě se to bude líbit a nezkazíš mi všechnu radost“ dochází ironického naplnění.

Nejen Edovo odcházení je dlouhé a bolestné. Thomasovi trvalo napsání románu deset let, což lze jistě klást za vinu existenčním problémům, s nimiž se během tvorby potýkal, zároveň však lze za Connellovým těžkým vyrovnáváním se s otcovou nemocí tušit dlouhou cestu, kterou musel ujít sám autor. Ať už je dopis, který Ed Connellovi sepsal v počátcích své nemoci, inspirovaný skutečným dopisem či nikoliv, představuje jednu z nejpůsobivějších možností, jak vyjádřit lásku pomocí slov. „Až tu nebudu, chci, abys v hlavě slyšel můj hlas. Slyšel ho, když to budeš nejvíce potřebovat, když tě bude tížit největší beznaděj, největší samota. Když ti bude život připadat příliš krutý a bude se ti zdát, že v něm je příliš málo lásky. Když budeš mít pocit, žes selhal. Když nebudeš vědět, jaký to má smysl. Když už nebudeš moct dál. Tehdy chci, abys ze mne čerpal sílu. Chci, aby sis vzpomněl, jak jsi mi byl drahý, jak jsem pro tebe žil… Nebudu tam vždy, ale zanechávám ti kus svého srdce. Jeho lví podíl ti náležel po celou dobu tvého života.“