Postava zločince s přezdívkou Fantomas je v české kultuře pozoruhodně populární; či přinejmenším byla v éře reálného socialismu, kdy trojice filmových komedií Andrého Hunebellea z šedesátých let patřila v kině i při četných televizních reprízách k nejpopulárnějším. Fantomasovy stopy v českém prostředí (role v seriálu Arabela, objevení se v komiksech pro děti a nakonec i masku věrného fanouška české hokejové reprezentace) hned v úvodu ke komiksu Fantomas se zlobí připomínají komiksoví historici Pavel Kořínek s Martinem Foretem. Záhy však dodávají to podstatné: že totiž české vnímání této literární postavy zásadně ovlivnily právě zmíněné filmové komedie. Původní podoba Fantomase (a ještě více dalších postav série), kterou stvořili novináři Pierre Souvestre a Marcel Allain v roce 1911, je však o dost jiná. Temnější, krvavější, zákeřnější a ryze braková. Čeští čtenáři se s ní seznámili v letech 1929 a 1930, kdy nakladatelství Jan Fromek v rychlém sledu vydalo jedenáct románů francouzské dvojice, nejznámější je však trojice příběhů Fantomas, Noční fiakr a Červená vosa, které vyšly v roce 1971 souborně ve svazku 3× Fantomas z populární odeonské detektivní série a dočkaly se nejméně dvou dalších vydání. Ojedinělý nový překlad Fantomasových dobrodružství pořídil pro nakladatelství XYZ v roce 2010 Jiří Žák (Fantomas kontra Juve), žádné další pokračování však už nevyšlo – původní krváky jsou pro současného čtenáře zřejmě již příliš zastaralé.

To ovšem neplatí o jejich komiksovém zpracování, které v letech 2013–15 vytvořili scenárista Olivier Bocquet a kreslířka Julie Rocheleau a letos na podzim vydalo nakladatelství Meander. Bocquet vychází z původních příběhů (přičemž věrnost scénáře původním románům není český čtenář vzhledem k obtížné dostupnosti devadesát let starého vydání schopen posoudit) a zachovává původní, filmovými komediemi nezkreslený charakter hlavních postav. Protihráči démonického masového vraha jsou inspektor Juve z pařížské Sûreté a jeho pomocník novinář Fandor, oba chytří, předvídaví, tvrdí v soubojích a vzorně spolupracující. Zapomenuta není ani důležitá postava celé série lady Belthamová, Fantomasova milenka, která se zmítá mezi citem a zodpovědností. A navrch se do děje zapojují některé slavné skutečné osobnosti tehdejší doby v čele s průkopníkem filmu Georgesem Méliesem či jiným tehdejším filmařem Louisem Feuilladem, který záhy po úspěchu knižních vydání Fantomase úspěšně zfilmoval.

Co naopak zůstává po desetiletí stejné a pro Fantomase charakteristické, je velikášský a teatrální ráz jeho zločinů – a také to, že autoři se příliš nenamáhají s vysvětlováním, jak se mu ty eskamotérské kousky daří. Začíná to už v prvním ze tří příběhů, kdy dopadeného Fantomase čeká gilotina, ale ten z ostře střeženého vězení uprchne a ještě namísto sebe nechá popravit herce, který měl tu drzost, že přijal roli Fantomase v chystaném divadelním představení. Následuje velkolepá pomsta všem, kteří jej do cely smrti dostali, uniknou jí samozřejmě jen Juve s Fandorem, kteří jsou mu znovu na stopě. V prostředním díle Fantomas s početnou bandou kriminálníků vykrádá francouzskou národní banku a díl třetí je plný akčních scén, při nichž Juve s Fandorem alespoň zčásti překazí Fantomasovy zločinné plány. Fantomase však nedopadnou, což je podstatou série, jejíž literární předloha se dočkala neuvěřitelných 32 pokračování jen v letech 1911–13, dalších 11 pak napsal Allain sám převážně ve dvacátých a třicátých letech, úplně poslední příběh přidal v roce 1963.

Postava Fantomase tak má ráz jakéhosi prvního komiksového superpadoucha, který si libuje nejen v krutosti a bezcitnosti, ale také v nepravděpodobně vynalézavých vraždách a loupežích, dokáže se převléci a zdárně se vydávat za jakoukoliv živou osobu a přitom neustále tajit svou pravou identitu. Naproti tomu jeho protivníci z té správné strany zákona žádnými zvláštními schopnostmi nedisponují, jakkoliv se také dokážou dostat z obzvláště krkolomných situací (Juve je v komiksu dokonce po souboji s Fantomasem gilotinován, ale oddělení hlavy od těla zabrání zaklíněná Fantomasova maska a Juve vše přežije) a přeprat hned několik ostřílených kriminálníků najednou. I tak má ale čtenář nutkavý pocit, že pro Fantomase jsou příliš chabou hrozbou, což je efekt, který se autoři amerických superhrdinských komiksů snaží budit mnoho desetiletí, ale nikdy v tom nedosáhli takové intenzity. Scenárista Bocquet onen pocit marnosti z pronásledování Fantomase skvěle udržuje – a vybízí k vyhlížení případných pokračování, jakkoliv od roku 2015 žádné nové nevyšlo.

Aby to celé nepůsobilo zpozdile, to zaručuje famózní kresba. Hravá i děsivá, ironie i pocta brakovým příběhům i době, kdy se odehrávají, vycházející z mistrů dobové pařížské plakátové a reklamní tvorby v čele s Toulouse-Lautrecem. Z kresby Julie Rocheleauové dýchá belle epoque ve vrcholné fázi, s gentlemany v cylindrech a nastrojenými dámami, ale i s pouličními rváči a různými karikaturami a zrůdičkami. Zajímavým prvkem jsou „ocásky“ bublin, které jsou absurdně dlouhé a rozpustile klikaté, občas obvyklou stránku se čtyřmi řadami oken na bílém pozadí vystřídá dynamičtější, démoničtější pasáž na pozadí černém a obvykle s atypickým, dramatičtěji působícím řazením obrázků. V tu chvíli i Fantomas získává svou nejzlověstnější podobu a jeho repliky jsou tištěny bílým písmem v černých bublinách. Dojde i na postmoderní citace, první je hned na obálce: Rocheleauová zde cituje emblematickou první obálku původní série, na níž maskovaný zločinec s nožem v pravé ruce stojí rozkročený přes celou Paříž. Její verze připomíná nadpřirozeného fantoma, spíše stín než člověka, a má v sobě jak hrozivost, tak hravost a ironii. Kreslířka skvěle pracuje s kýčovitostí mnohých situací, někdy jim onu kýčovitost přizná až křiklavě, jindy na čtenáře pomrkává. Mezi barevnými odstíny dominují – jak jinak – černá a červená, doplněné nejčastěji šedozelenou.

Výsledkem je podařené, působivé dílo, které je zcela současné a zároveň nám dává alespoň v náznaku zažít pocit, jaký asi měli čtenáři Fantomase v roce 1911. Komiksového Fantomase asi nebudeme hltat tak náruživě, jako byl čten a obdivován tehdy, naopak by měl být čten a prohlížen pozorněji a pečlivěji (což se však podaří až napodruhé, poté co už nejsme tak strženi napínavým dějem). Pak seznáme, že Fantomas se zlobí je skvělý příklad toho, jak triviální příběh vyprávět netriviálním způsobem, jak šestákovou historku povýšit – a přitom jí ponechat mnoho z původního charakteru.