Román americké technické dokumentaristky a editorky vzdělávacích knih pro děti Affinity Konarové přitáhne pozornost již neobvyklým názvem: „mischling“ byl v nacistickém Německu právní termín užívaný k popisu osob židovsko-árijského původu, v obecné němčině pak slouží k označení hybrida, míšence nebo křížence. Název knihy je tedy dostatečně výmluvný, a když se na první stránce bez velkých průtahů ocitáme ve stísněných útrobách páchnoucího vagónu na přepravu dobytka, o námětu ambiciózní románové prvotiny nemůže být nejmenších pochyb: Mischling se řadí k nemalému počtu děl zabývajících se tematikou holocaustu.

Téma druhé světové války a otřesné reality koncentračních táborů bylo v literatuře zpracováno nesčetněkrát, a to jak autory přinášejícími bezprostřední svědectví hrůz nacistických továren na smrt, tak spisovateli mladší generace, nevyzbrojenými osobní zkušeností, avšak s neméně silnou potřebou vypořádat se s tématem po svém. Po éře románů z německých lágrů a ruských gulagů se v současné době objevují knihy o životě v politických táborech v Severní Koreji (jako příklad uveďme životopis z roku 2005 Útěk z Tábora č. 14 vydaný bojovníkem za lidská práva Sin Thon-hjukem) či jiných zemí. Podobné literární počiny a svědectví, často ve formě životopisů, obvykle vzbudí velký ohlas. Zároveň se zdá, že druhá světová válka a osudy lidí s ní spjaté jsou ve společnosti aktuální i po více než sedmdesáti letech, jak ostatně dokazuje i velké množství válečných filmů, dokumentů a psaných knih, které se na trhu každoročně objevují. Přesto se nabízí otázka, co nového může román spadající do kategorie literatury holocaustu nabídnout. Lze tolikrát popsanou realitu koncentračních táborů, lidského strádání a utrpení, nevýslovné krutosti a bestiality stále ještě uchopit neotřelým způsobem?

Affinity Konarová se navzdory svému polsko-židovskému původu na první pohled nejeví jako vhodná kandidátka k sepsání pochmurné historické fikce. Začínající spisovatel často vyvažuje svou nezkušenost silou osobního zážitku, o tom však u Konarové nemůže být řeč: od událostí popisovaných v knize ji dělí výše zmíněných sedmdesát let. Přesto je od první stránky zjevné, že se próza výrazně liší od běžných táborových svědectví. Příběh se otevírá následujícími slovy: „Jednoho dne jsme vznikly. Moje dvojče Perla a já. I když, lépe řečeno, Perla byla stvořená a já se od ní odštěpila. Vytlačila svůj obrys do lůna a já její obrys napodobila. Osm měsíců jsme se vznášely v amniotické chumelenici, dva růžové palčáky uložené v matčině výstelce.“ Do příběhu nevstupujeme ze špinavého nástupiště, na němž se tísní zástup vystrašených Židů, ani ze sněhových závějí, které zvýrazňují bezútěšnou situaci vyhublých vězňů v tenkých pruhovaných „pyžamech“, ale ze svébytného, zvláštním způsobem poetického, imaginárního světa jedné z vypravěček. V tomto světě, jenž má v knize stejnou váhu jako fyzická realita, platí specifická pravidla, řízená především dětskou představivostí – fantazií, která nepřestává bujet ani za ostnatným drátem koncetračního tábora.

Hlavními hrdinkami románu jsou dvanáctiletá dvojčata Perla a Staša, která po příjezdu do Osvětimi padnou do rukou táborového doktora Josefa Mengeleho, později známého jako „Anděl smrti“. Mengele působil v lékařské delegaci kontrolující přicházející vězně a neblaze proslul svými pokusy na lidských subjektech, především pak dvojčatech, trpaslících a jiných „anomáliích“, které s posvěcením Německé výzkumné rady podroboval krutým a nebezpečným experimentům. Sepsání románu předcházel podrobný výzkum historických faktů a některé z osudů zaznamenaných na jeho stránkách se skutečně odehrály. Jako příklad uveďme nešťastné romské bratry, které Mengele sešil dohromady v pokusu vytvořit umělé siamské dvojče: „Na kamenné podlaze sklepa přežívali malí Romové jako jedna entita tři dny, s pohledem upřeným do opačných směrů, propojení švem v oblasti páteře a společnou infekcí. Okolnost, že ani jeden z nich neviděl trápení druhého, byl jediný klad celé záležitosti.“ Postavy Perly a Staši vycházejí se vzpomínek skutečných dvojčat Evy a Miriam Mozesových, která přežila holocaust i doktorovy brutální pokusy a později o svých zážitcích z Osvětimi sepsala knihu.

Přestože Mengeleho vědecký zájem sestry uchrání před okamžitou smrtí, zdánlivé požehnání se brzy ukáže jako prokletí. Sadistický Mengele, netvor s vybraným chováním a tváří filmové hvězdy, si od „vyvolených“ dětí nechává říkat strýčku, houpe je na kolenou a rozdává jim cukroví, jen aby je vzápětí v zájmu výzkumu zmrzačil, oslepil, vyjmul jim vnitřní orgány anebo je bez mrknutí oka nakazil smrtelnou chorobou. První část románu se odehrává v takzvané osvětimské ZOO, kam Mengele shromažďuje subjekty svého zkoumání, druhá začíná po osvobození tábora Sověty a je zasazená v jakousi hrůzostrašnou postapokalyptickou krajinu, jako vystřiženou z nočních můr. Vidíme vyzáblé polonahé děti ploužící se zasněženou krajinou, sledujeme Stašu s dalším Mengeleho pokusným králíkem Feliksem, kteří přežili pochod smrti a nyní v groteskním výjevu, odění v medvědí a šakalí kůži, na hřbetě Koně směřují do trosek poválečné Varšavy a jako dva mstitelé osnují Mengeleho smrt.

Kniha je bezpochyby válečný román, avšak velmi osobitý. Příběh je vyprávěn z pohledu dvou sester, které, ač dvojčata, jsou velmi rozdílné a jejich nazírání světa i způsob, jakým se vyrovnávají s krutou realitou kolem sebe, se zásadně liší. Perla je popisována jako bílá, bezchybná a způsobná, zatímco mladší Staša se považuje za méně důležitou a nedokonalou část sesterského páru: neustále se vrtí, chrlí ze sebe slova, je drzá, ale jak sama říká, je zároveň silnější a povahově lépe vybavená k životu v nacistickém lágru. Proto Perle přenechává nostalgickou, přívětivou minulost a sama na sebe při vyprávění bere temnou, nejistou budoucnost. Brzy se však ukáže, že sestry jsou dvě strany stejné mince potřebné k přežití – na jedné je, aby se vypořádala se ztrátou a zoufalstvím, zatímco ta druhá v sobě musí všem hrůzám navzdory udržovat divokou, bláhovou naději, již nelze vyříznout žádným skalpelem, vysát žádnou otrávenou jehlou.

Většinu románu trávíme v mysli Perly nebo Staši, což knize dodává zvláštní lyrický podtón. Ocitáme se uprostřed proudu vědomí dvou dospívajících dívek a zprostředkovanou realitu koncentračního tábora nahlížíme dětskýma očima. Popis tábora a událostí v něm se zásadně liší podle toho, které z dvojčat právě zastává roli vypravěče. Stejná událost je často předkládána opakovaně ze dvou různých pohledů: co jedné sestře připadá důležité, druhé nestojí za zmínku, co jedna vyzdvihuje, druhá záměrně zamlčí a naopak. Z jednotlivých útržků, poznámek a podrobností těchto dvojitých vyprávění si postupně utváříme představu o skutečném dění v táboře a později i poválečném Polsku.

Jazyk Konarové je navzdory prostředí, které popisuje, nečekaně krásný, snový, plný neobvyklých adjektiv, prodchnutý poezií i dětskou naivitou, která zároveň funguje jako obrana a způsob, jak se vyrovnat s hrůzami kolem sebe. Z vyoperovaných očních bulev na Mengeleho stole se stávají motýli, z rány po kulce je střelná nora, mokvající zranění připomínají zářivé půlměsíce. Ponurý, šedý tábor působí skoro poeticky, avšak autorka se nevyhýbá ani drastickým scénám. Noc po příjezdu do tábora jsou sestry nuceny strávit na pryčně s tělem zesnulé dívky, při první návštěvě laboratoře vidí zmrzačené oběti doktorových experimentů, jejichž zranění jsou v některých scénách popisována se zarážejícím smyslem pro detail. Většina tragických událostí v táboře je čtenáři předkládána jakoby mimochodem: matka Perly a Staši pohozená na korbě náklaďáku Konarové sotva stojí za zmínku, smrt Jakuba, takzvaného Otce dvojčat, jenž v ZOO pečoval o Mengeleho děti, autorka vměstná do dvou vět. Tato stručnost a strohá úspornost je však záměrem, nikoliv nedostatkem; vytváří přímý protipól k výše zmíněným poetickým pasážím a stejně jako ony umocňuje celkový dojem z knihy.

Vedle svědectví o válečných hrůzách je román zároveň příběhem identity, pokrevního pouta a sounáležitosti, který se odehrává na pozadí hrůzostrašné snové tapisérie. Ta se hemží pitvornými, groteskními postavami: setkáváme se s albínkou se stříbrnými vlasy a zlodějskou minulostí, s trpaslíky v překrásných prošívaných vestičkách, které si Mengele kromě pokusů vydržuje i pro zábavu, s Pacientem číslo modrá, jenž se neustále pohybuje na pokraji smrti, a přesto se odmítá vzdát života. Kniha je také jakýsi zvrácený bildungsroman, ve kterém dochází ke krutému přerušení dětských let, k předčasnému a nedobrovolnému dospění: „Naše uvedení do [tohoto světa] začalo ve dvanáctém roce našeho života, když jsme se tísnily v zadní části dobytčáku,“ vypráví Staša.

Mischling Affinity Konarové je nádherný román o strašných věcech. Následky zvrácené nacistické ideologie o krvi, skutečnost, že zlo umí jen mrzačit, nikoliv tvořit, se tu mísí s duchovním světem hlavních hrdinek, s jejich vzpomínkami, obavami a touhami zasazenými jak do světa koncentračního tábora, tak mimo něj. Hrůzy, jichž jsme svědky, jsou na první pohled skryté v pavučinách smyšlených světů a za lyrickými výrazy, jsou sdělovány v náznacích, což je však ve výsledku činí ještě děsivějšími. Je na čtenáři, aby si na základě útržkovitých poznámek a myšlenkových asociací obou vypravěček události knihy sestavil do vlastního uceleného obrazu. Po vzoru Sofiiny volby román neustále osciluje mezi iluzí a realitou a skutečnou pravdu odhalujeme jen postupně. Přesto je pojetí Osvětimi jako choromyslné pohádky, v níž neexistují šťastné konce, otřesně autentické a pravdivé – ukazuje se, že nejhorší zlo můžeme často uchopit jen s pomocí metafory.