Česko-kanadský bohemista Lubomír Doležel vydal v úctyhodných třiadevadesáti letech prozaický debut s názvem Poločas rozpadu. Překvapí v něm svěžím tónem vyprávění i tématem, u kterého se nešetří tělesností a erotikou. „Jsem muž s podivným, snad perverzním sexuálním sklonem. Nesmírně mě vzruší, když mohu vidět svou ženu v intimních aktech s jiným mužem,“ říká o sobě hlavní protagonista a vypravěč v jedné osobě.

Milostný román rozhodně není doménou současné české literatury, odmyslíme-li si oddychovější četbu z oboru červené knihovny. V tomto ohledu představuje Poločas rozpadu odvážné a nečekané vykročení mimo zaběhnuté dráhy dnešní české prózy, k němuž se Lubomír Doležel odhodlal po úspěšné kariéře literárního vědce a lingvisty. Ve své prvotině znovuobjevuje sílu milostného románu, moc drobných příběhů lásky, z nichž se skládá jeden lidský život. Doležel sleduje cestu zprvu sebevědomého a samolibého intelektuála, který si zakládá nejen na kariéře, ale předně na vítězstvích na poli lásky, zejména tedy té fyzické. Ústřední hrdina, Čechokanaďan a modální logik John Gerber, působící na torontské univerzitě, na sklonku svých dnů bilancuje a rekapituluje vlastní, veskrze neúspěšné partnerské vztahy. Erotično, které je pro Gerbera nutností až obsesí, se postupně stává jeho zkázou.

Hned v úvodu knihy, jež nese podtitul Fikce, popírá autor jakoukoli autobiografičnost a žádá čtenáře, aby přistoupili na fikční hru a nesnažili se hledat reálné předobrazy postav. Z vlastního života si Doležel vypůjčil alespoň sobě dobře známé akademické prostředí. Gerber o sobě vypráví s odstupem, vyzbrojen racionálně popisným jazykem logika, analyzuje, pozoruje, vyvozuje závěry. Po vášnivém vzplanutí k vdané izraelské kolegyni zakotví načas v manželství s japanoložkou Miladou. „Druhá láska mé dospělosti byla solidní, všestranná, hluboce uspokojivá,“ glosuje Gerber toto období, po němž následuje poslední, nevyrovnaný svazek s výrazně mladší studentkou Sabinou. Ztrátu dcery, která mu po rozvodu zmizí kdesi ve vřavě světa, nese s nečekaným nadhledem. O poznání více jeho ego zraňuje každé škobrtnutí a ztroskotání erotické, především to poslední, v němž je nucen po sérii potupných scén ustoupit Sabininu mládí a uznat porážku stařeckého těla, jež má své limity. Naději na naplnění už má mezi Gerberovými touhami jen jediná – opětovné shledání s rodnou zemí, jímž se putování uzavírá: „… musím si jen zachovat dost síly, abych se mohl přenést přes tu dálku a přistát v této zemi, která sice nemá břehu, ale je břehem pro své zbloudilé duše.“

Těžko říci, jaké pocity budou mít nad četbou muži a zda se ztotožní s vnitřním zápasem unaveného samce čelícího prohře. Ženám přináší kniha poměrně ojedinělé nahlédnutí do mužského prožívání vztahů, které se vzpírá jakémukoli sentimentu, ale v němž jsou naopak životní políčky i zvraty přijímány jako danost: „Když docházíme ke konci oblouku, barva jedna po druhé uhasínají, duha se mění v sotva viditelnou šeď. To je stáří.“ Stejně chladně Doležel nahlíží i na proces stárnutí, včetně sexuální stránky, o níž bývá společenským územ spíše mlčet. S přibývajícími lety a ubývajícími silami přemýšlí Gerber o právu na nevěru či o vyhasínání touhy, otevřeně popisuje průvodní znaky i důsledky tělesného a duševního uvadání a sugestivně zachycuje bezbrannost a osamělost člověka, který se blíží ke konci své plavby. „Jak může téměř impotentní stařec milovat ženu s takovým zápalem?“ ptá se odkopnutý milenec v momentu, kdy přistoupí na přítomnost snědého Mexičana v domě.

Románu by bylo možné vytknout mnohé – je útržkovitý, postrádá vlastně jakoukoli psychologii postav. To je způsobeno i tím, že Doležel s kronikářským přístupem čtenáře zasvěcuje jen do euforických začátků a nevyhnutelných konců svých vztahů. Zkratkovitost však můžeme chápat i jako projev Gerberova charakteru a doklad celoživotního omylu donchuána, jenž od mládí sází na tělo a rozum. Podle této karty si vybírá i partnerky a postupně čelí jednomu debaklu za druhým, přičemž na vině je často on sám, jeho sebestřednost, sobeckost či slabost. Rozpačitě působí amatérské černobílé fotografie i závěr adresovaný čtenářkám, jež by měly tendenci postavy soudit, od čehož jsou odrazovány, protože i ony jednou pocítí poslední závan mládí v klíně. Gerberova slova jsou natolik výmluvná, že podobného objasnění není třeba.

Navzdory výtkám však tato nenápadná útlá knížka rozhodně stojí za pozornost. Lubomír Doležel přichází po dlouhé době do naší literatury s opravdovým milostným románem, který se nesnaží překročit hranice žánru, naopak se k němu od prvních slov hlásí, aniž by přitom zabředl do trapných citových klišé. Poločas rozpadu představuje letmé zachycení života jednoho muže, jenž chtěl tak moc zvítězit, až prohrál vše. Takových vyprávění není nikdy dost.