Pastor či pastýř undergroundu. Tak je někdy přezdíván salesiánský kněz, biblista, písničkář a pedagog Ladislav Heryán (*1960). Narodil se v menším městě u Nového Jičína, takže o sobě někdy mluví jako o bojácném chlapci z Petřvaldu. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Ostravě, od 17 let se účastnil tajného teologického studia. V létě 1981 se stal tajným salesiánem. Po absolvování vysoké školy a základní vojenské služby pracoval v brněnské panelárně a pokračoval ve studiu teologie. Po převratu působil na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, v současnosti přednáší na Vyšší odborné škole Jabok nebo Evangelické teologické fakultě UK. Mimo jiné kázal na pohřbu Ivana Martina Jirouse, vedl poslední rozloučení s Filipem Topolem nebo křtil dítě písničkáře a novináře Boba Fliedra. Příležitostně vystupuje jako zpěvák, a to na velkých festivalech, jako je ten v Trutnově, ale i v obyčejných hospodách.

O tom, jak prožívá svoji kněžskou každodennost, vyplněnou setkáními s lidmi z různých, často okrajových vrstev společnosti, píše ve své knize Exotem na této zemi: o Božím milosrdenství mezi námi. Mísí se v ní biblická podobenství s často drsnou realitou současného světa. Starým příběhům tak autor dává nový, zcela aktuální význam. To je ostatně úloha každého kněze či kazatele. Neobvyklá je ovšem radikalita, s níž to činí Heryán.

V implicitní polemice s těmi, kteří dnes chtějí chránit „křesťanskou“ Evropu proti údajné invazi muslimů či „černým sviním“ a varují před vším „nečeským“, plným právem namítá, že sám Ježíš byl coby Orientálec a Asiat pravděpodobně snědý. A těm, kteří navrhují všechny muslimy postřílet, rezolutně říká, že sejeme-li smrt, budeme ji i sklízet; jsme-li krutí, je to proto, že je takový i náš Bůh či spíše naše (nesprávná) představa o něm. Podle křesťanů Ježíš trpí v každém, i nejposlednějším bolest zakoušejícím člověku. Autor ale zachází ještě dále, když k Ježíšově vykupitelské oběti hledá velmi odvážnou paralelu s mladým homosexuálem, který spáchal sebevraždu, přičemž před smrtí napsal: „Dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenávisti k určitým skupinám lidí… To mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi.“ (Mimochodem šlo o Filipa Havlíčka, vnuka Marie Rút Křížkové.) Podobné tragické a temné aspekty života autor nijak nepřikrašluje ani nezakrývá. Ani netvrdí, že díky Kristu má a zná jedině křesťan vždycky pravdu. Naopak se vyznává ze své víry v to, že nikoli triumfující a v blažených pocitech se rozplývající, ale právě zlomený člověk může lépe vnímat světlo, které mu Bůh sesílá.

Heryán mluví v duchu Ježíšova „Vaše řeč budiž: Ano, ano, ne, ne“. Nebere si tedy servítky a velmi otevřeně vyjadřuje svoje negativní názory na Vladimira Putina. A s nemalou odvahou deklaruje i svůj vstřícný postoj k církevním sňatkům transsexuálů a homosexuálů, ač zdůrazňuje, že je to jen jeho osobní názor. Jak k tomu říká: „Člověk by ovšem musel jako Petr vystoupit z loďky na hladinu Genezaretského jezera a věřit, že se s očima upřenýma na Ježíše neutopí.“ Ježíš je totiž „radikální milosrdenství“. A současně je podle autora básníkem, vždyť třetina Bible je poezie.

Velmi otevřený je autor i sám k sobě. Díky tomu se z knihy například dozvíme, že jej na některých koncertech posluchači – iritovaní přítomností duchovního – vítají slovem „píča“, načež on odpovídá: „To máš pravdu, já jsem taková piča, žes takovou piču v životě neviděl.“ Nebo že se – již jako kněz – hluboce zamiloval, a s danou dívkou dokonce rok chodil. A také že občas – poté, co přednášel o Božím milosrdenství – po něm sám zoufale touží a připadá si jako kuriózní zpestření životů spořádaných, bohatých a lhostejných měšťáků. Tragicky vyznívá i jeho svědectví o tom, jak jeho kamarádka zcela nespravedlivě prohrála soud, přičemž příslušný úředník konstatoval, že „svědectví svědka Ladislava Heryána soud shledal nevěrohodným“. Což ale na druhou stranu neznamená, že by autor hlásal úplný odklon od pozemského světa a zavrhoval všechny světské i církevní instituce. Naopak, hlásí se ke křesťanskodemokratickým zakladatelům Evropské unie Adenauerovi a De Gasperimu a velmi nadšeně také k papeži Františkovi. U něj hledá naději, že by se katolické křesťanství mohlo osvobodit z ideologické pokřivenosti. Správně v tomto kontextu podotýká, že náboženství může být krásná, ale i velmi nebezpečná záležitost. Heryán každopádně touží po tom, aby se křesťanství stalo v pozitivním smyslu skutečně žitou vírou. Tak, aby se nenaplnilo jeho neblahé tušení, že „už bylo“ a my jen plně klimatizovanými autobusy jezdíme po jeho stopách. Pokud bude mít katolická církev více podobně uvažujících kněží, jako je Heryán, může se jeho přání snad splnit.