„Duše, která se napjala, aby prorazila shon a aby mu unikla, právě ta zakouší milost jednoty. Může se setkat s milovaným člověkem nebo s pustou kamenitou krajinou – a na tomto člověku, na těchto hromadách kamení se zažehne milost, takže duše už neprožívá jednotlivost, kolem níž se rojí tisíce dalších, neprožívá stisk ruky nebo pohled na skály, ale prožívá jednotu, svět: sebe samu. Všechny její síly jsou rozehrány, všechny jsou sjednoceny a pociťovány jako jediná, a uprostřed těchto sil žije a září milovaný člověk, viděný kámen.“

I těmito slovy definuje židovský filozof náboženství a překladatel Martin Buber pojem extáze. Učinil tak ve svém raném spisu Extatická vyznání: mystická svědectví různých dob a národů, který nedávno vyšel v prvním českém vydání. I když k němu došlo více než sto let po publikování originálu roku 1909, jedná se rozhodně o knihu stále pozoruhodnou. Snad i o něm platí, co napsal Miroslav Petříček, že totiž Buberovo dílo nezastaralo, protože je schopno stále provokovat nové otázky, a také že jeho autor je „velký předchůdce, třebaže není snadné říci, co vlastně inspiroval“.

Buber se narodil roku 1878 ve Vídni v židovské rodině. Jeho děd byl významný učenec, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry. U něho ve Lvově strávil Martin Buber dětství a studoval zde na polském gymnáziu. Po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně, a to filozofii, psychologii a germanistiku, mezi jeho učiteli byli i Wilhelm Dilthey a Georg Simmel. Roku 1899 se ve Vídni seznámil s Theodorem Herzlem a připojil se k jeho sionistickému hnutí. Roku 1902 se začal zabývat chasidismem, jehož životní a náboženská praxe mu byla daleko bližší než politické cíle sionismu a které později na Západě svými knihami pomáhal popularizovat. Buberovy přednášky Tři řeči o židovství byly proneseny v letech 1909–1911 v Praze, kam Buber přijel na pozvání židovského studentského kroužku Bar Kochba. Podle uznávaného odborníka na Buberovo dílo Maurice Friedmana přitom Buberův skutečný vliv odstartovaly právě zmíněné Tři řeči, jejichž „existenciální apel“ se z Prahy šířil od Španělska až po Maďarsko a ještě dál. Jak později vzpomínal v Praze narozený židovský filozof, po emigraci do Palestiny první ředitel Židovské národní knihovny, první rektor jeruzalémské Hebrejské univerzity a Buberův přítel Samuel Hugo Bergmann (1883–1975), Buber se roku 1904 „stáhl ze stranického zápolení a šel osamělou a těžkou cestou znovuobjevení chasidismu“. Právě jeho pražské vystoupení znamenalo prolomení této jeho vědomé odloučenosti. Americký historik Hillel J. Kieval dokonce tvrdí, že Buber jako obdivovatel F. Nietzscheho pravděpodobně svůj příjezd do Prahy vnímal jako obdobu Zarathuštrova sestupu z jeho samoty v horách: také Buber prý cítil, že doba jeho meditací se úspěšně završila a on byl nyní připraven začít předávat své poselství lidstvu. „Praha a Bar Kochba prostě přišly v ten správný moment.“ Buberovo vystoupení u nás tedy vzbudilo velkou odezvu a mezi členy Bar Kochby Buber získal četné přátele, vedle S. H. Bergmanna ještě F. Weltsche (1884–1964) a především Maxe Broda. Ten později přiznal ve své autobiografii Život plný bojů, v níž je Buber jednou z nejčastěji zmiňovaných osob, že právě Buber měl velkou zásluhu na jeho „židovském vývoji“, tedy na jeho příklonu k židovství a sionismu. Buber s těmito svými přáteli z Prahy udržoval blízké vztahy až do konce života. Přednášky Bar Kochby navštěvoval také Franz Kafka, který se s Buberem několikrát setkal, v dopisech se o něm ovšem vyjadřoval ambivalentně: „Včera jsem mluvil také s Buberem, který je osobně svěží a prostý a významný a nemá nic společného s těmi mdlými věcmi, které napsal.“ Zatímco Buber o Kafkovi napsal studii Kafka a židovství, Kafka zase podle některých interpretů reagoval na Buberovo pojetí židovské komunity povídkou V kárném táboře.

Roku 1921 se Buber sblížil s filozofem Franzem Rosenzweigem a působil v jeho škole. O dva roky později vydal své nejznámější dílo Já a Ty, které letos vychází v novém českém vydání. Od roku 1925 Buber pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu Bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930–1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii. Od roku 1951 hodně cestoval a přednášel v Evropě i v USA, získal mnoho významných cen a vyznamenání. Přitom v samotném Izraeli byly některé Buberovy názory nepřijatelné jak pro většinu Židů sekulárních, tak i těch nábožensky orientovaných, čímž se potvrzuje to, že s tím, jak rostlo jeho renomé za hranicemi židovského světa, klesal jeho vliv mezi Židy. V Izraeli se Buberův vliv dnes omezuje jen na některé úzké kruhy, například členy kibuců. Zemřel v Jeruzalémě roku 1965.

V knize Extatická vyznání chtěl autor shromáždit zprávy o setkání člověka s Bohem, jež nalezl v duchovních textech celého světa. Jeho výběr je velmi pestrý: týká se nejen literatury evropského starověku, středověku a novověku, ale přirozeně i literatury hebrejské, arabské, jakož i čínské či indické. Jak sám říká: jsou zde vznešený Plótinos i Attár (1145–1221), „nejsmělejší z básníků“; je tu Valentinos, skrytý démon z počátku letopočtu, i Rámakršna, skrze něhož se v našich dnech znovu zjevilo veškeré „indství“; je tu Symeon (970–1040), Boží přítel a pěvec z Byzance, i Gerlach Peters (1378–1411), jeho nizozemský bratr, „mladý a k smrti radostný“; „je tu vedle nich pasačka, Alpais (která na mě mluví už skoro příliš chytře), i divoká selská dívka Armelle“; jsou zde francouzští camisardi, tedy příslušníci hnutí namířeného proti bernímu vykořisťování státem a náboženskému útisku protestantů, kteří se mi přímo zpovídají z hříchu a vykoupení; „jsou tu ony prosté zamilované jeptišky, nemotorní měšťané, koktající své podivuhodné zkazky“, Hans Engelbrecht (1599–1642) a Hemme Hayen (1633–1689). Své místo v knize nalézají „vedle sebe, pospolu, ve společnosti těch, kdo se odvážili vyprávět o oné propasti; a já s nimi žiji, slyším jejich hlas: hlas člověka“.

V knize jsou obsaženy obě významné větve jeho myšlení. Tedy na straně jedné touha po tom, jak se prostřednictvím setkání s lidmi, zvířaty i věcmi dostat „za ně“, vždyť jak Buber později napsal v Já a Ty, prodloužíme-li linie vztahů Já a Ty, „protnou se v jednom určitém bodě a tím je Bůh“. Na straně druhé je to pak zájem o spiritualitu projevovanou značně nekonvenčními prostředky: zahrnuta je i jedna pasáž o chasidech.

Buber přitom do své knihy nepřipustil zdaleka všechny, kteří bývají označováni za mystiky či extatiky. Vyloučil třeba texty, které byly proneseny „scholasticky či rétoricky, tedy zprostředkovaně“, dále „vše básnické, kde je prožitek podřízen rytmu, to znamená, kde je ono prorážející a pronikající podřízeno stoupání a klesání vázané řeči“. Stejně tak se rozhodl nepřijímat texty vykazující „psychologizování zážitku, tedy takový způsob líčení, které prožitek popisuje jako příčinný proces, které jej objektivizuje, nemluví z jeho nadále působící síly, nýbrž z hlediska rekapitulace a promýšlení“. Naopak se v ní díky tomuto klíči vyskytují líčení pro někoho snad kuriózní, bizarní až obskurní: muž, který se natolik ztotožnil se svojí Bohyní, že zapomínal zdobit její posvátnou podobiznu, přivlastňoval si oběti jí přinášené, oblékal se do ženských šatů a obětními květinami zdobil sám sebe. A také žena snící o tom, že nosí Ježíše v svém lůně, načež se pak řádovým sestrám chlubí s jeho narozením, nebo jiná, která obraz malého Ježíška ukládá do kolébky či na svá holá ňadra, protože On jí vyhrožuje: „Nebudeš-li mne kojit, tak se od tebe odtáhnu.“ V popsaných vizích Ježíš používá, s nadsázkou řečeno, i jiné nátlakové metody, například když se hostie při svatém přijímání vizionářce v ústech silně přilepila k patru a zůstává tam tak dlouho, dokud neslíbí, že vstoupí do kláštera.

V rámci svých zážitků jednotliví hrdinové sami sebe líčí někdy jako bource morušového, protože se také zapouzdřili ve svém „nebytí“, nebo naopak jako silně akčního superhrdinu, který, jako Anna Kateřina Emmerichová (1774–1824), náhle bez obtíží šplhá po oltářích a vylézá na velmi vysoká místa v kostele, kam se zdálo, že se přirozeným lidským způsobem nelze dostat.

Jestliže se někteří ze zastoupených musí vznášet nad tělem tak dlouho, dokud si neuvědomí jeho nestvůrnost a ohavnost, jiní na rovinu prohlašují, že „Bůh se stal člověkem, aby mne učinil Bohem, takže se chci stát úplně a zcela Bohem.“ Jistá vizionářka v procesu zbožšťování zacházela tak daleko, že „cokoli viděla, o tom se domnívala, že je to Bůh“. Dodejme ovšem, že v mírnější podobě se podobně vyjadřují i někteří vrcholní církevní představitelé. Dokonce i v textu vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna (*1945) se dočteme: „Člověk se může stát Bohem, pokud sám chce, tím, že realizuje pravý smysl svého lidství. Zbožštění je jednoznačně pojímáno jako milost, zůstává nicméně pravým cílem, pro nějž byl člověk stvořen“ (Cestou proměnění: putování, reinkarnace, zbožštění. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 1998).

Buberovi mystici ovšem zacházejí do extrémů: běžně používané náboženské symboly a metafory jsou v jejich textech převáděny na velmi konkrétní rovinu a rozvíjeny v doslovném smyslu, ať se to týká výměny srdcí, nebo toho, že jestliže „jsme Kristovy údy a Kristus je naším údem“, pak z toho má plynout, že „moje ruka, mne nejubožejšího, je Kristus a moje noha je Kristus“. Záleží ovšem především na každém čtenáři, nakolik ony materiální výjevy bude sám vnímat doslovně, či obrazně.

Ten, který zvolí první možnost, možná při čtení při čtení podobných vizí zapochybuje nad psychickou stabilitou či zdravím těch, kteří ona svědectví vydávali. Sám Buber ovšem tuto námitku předjímal. Připouštěl, že v knize přináší i výroky několika lidí označovaných za chorobné: „Nezajímá mne, zda by lékař Annu Vetterovou (1630–1703) prohlásil po vyšetření za hysterickou; zajímá mne, jak tato žena promlouvá z nouze své blaženosti. Nevím, co je šílenství; vím však, že jsem zde proto, abych naslouchal hlasům lidí.“

Buberův přístup má daleko k „objektivitě“ či nezaujatosti, kterou se mnozí vědci snaží zastávat nebo alespoň předstírat. Sám ve své předmluvě místy používá dikci, která se blíží vzrušenému a neklidnému projevu jeho vizionářů a nemá daleko k nerozlišujícímu náboženskému synkretismu: „Není mýtus, který hlásaly Védy a Upanišady, Midraš a kabala, Platón a Ježíš, není symbolem toho, co prožívá extatik? Cožpak mistři všech dob, kteří jej vytvořili a kteří jej stále znovu tvořili, nečerpali ze svého prožitku? Neboť i oni zakusili jednotu; a také oni vyšli z jednoty do mnohosti.“ Rovněž jeho pojímání mystické extáze má daleko k analytičnosti a spíše se blíží sledu paradoxů: „Extáze stojí mimo společný prožitek. Je jednotou, je osamělostí, je jedinečností, která je nepřevoditelná. Je propastí, kterou žádná olovnice nezměří; je nevýslovným.“ Podobně jeden z vizionářů popsal svůj extatický stav: „Bylo to bez formy a bez způsobu, a přesto to v sobě mělo veškeré formy a způsoby.“

Jestliže britská spisovatelka a básnířka Evelyn Underhill (1875–1941) soudila, že kritériem mystikovy autentičnosti je v podstatě konvenční „uspořádaný život v každé situaci“, pro Bubera jsou životopisy čímsi nepodstatným. „Okolnosti jejich životů nemají s tím, co zde od nich předkládám, nic společného,“ říká doslova. Vydavatel knihy respektoval tato autorova slova a medailony jednotlivých osobností nedoplňoval. I když zvláště informace o tom, v jakém životním okamžiku a jakém obecnějším kontextu daný – často i velmi krátký a fragmentární – úryvek vznikal, mohla být čtenáři k užitku. I tak se mu ale do ruky dostává kniha, která může poskytnout materiál k lacinému vtipkování na adresu vizionářů a jejich někdy až snad naivně formulovaných vidění, stejně jako k vážným meditacím nad pozoruhodnými dobrodružstvími lidské duše a úskalími lidské řeči, která se někdy marně pokouší vypovědět to, nač lidská slova nestačí.