Kdyby byla volba typografie této recenze na rakouské autorce Kathrin Röggla (*1971), text by byl nejspíše psán výhradně malými písmeny, jak je pro tvorbu této salcburské rodačky příznačné. Ani sbírka krátkých próz die alarmbereiten z roku 2010, kterou Röggla na pozvání Rakouského kulturního fóra představila na nedávno proběhnuvším veletrhu Svět knihy, se v tomto smyslu její poetice nikterak nevymyká. Konsekventní použití minuskul však zdaleka není jedinou zvláštností pozoruhodného svazku.

Honba za senzací
Zarazí už přímočarý, ale přesto nesnadno přeložitelný název die alarmbereiten, k němuž se doslovný český ekvivalent hledá těžko. Jen na základě smyslu by snad bylo možné hovořit o lidech „připravených na poplach“, s vědomím určitého sémantického posunu snad i o lidech „ostražitých“ či „vyplašených“. Přesně tací totiž protagonisté autorčiných textů jsou: lidé očekávající v každém okamžiku nějakou katastrofu, případně lidé, kteří jsou katastrofou či už jen představou o ní zcela fascinováni.

Útlý svazek, roku 2012 vydaný i v levnější, brožované podobě, sestává z celkem sedmi prozaických textů. Rozsahem nejdelším z nich je wilde jagd (divoký hon), lehce přepracovaná verze autorčiny divadelní hry die beteiligten (zúčastnění) z roku 2009. Text, stále nesoucí mnohé prvky dramatu, se nepřímo věnuje nechvalně proslulému případu únosu a vysvobození Nataschy Kampuschové, stejně jako v původní hře však ani tentokrát jméno rakouské dívky nikde nezazní. Röggla totiž neusiluje o rekonstrukci konkrétního případu, nýbrž o obecné zobrazení doprovodných reakcí širší veřejnosti. Tu v textu reprezentují jednotliví mluvčí – „pseudo-psycholožka“, „rádoby-novinář“, „tak-nějak-sousedka“ a další –, kteří se jako supi slétají na ich-vypravěčku/oběť, zahrnují ji rozumy a nevyžádanými komentáři, snaží se s ní sblížit nebo z ní vymámit peprné detaily a v touze po senzaci či vlastní slávě jí lezou doslova až do kuchyně.

Čtenáře, který se s tvorbou Kathrin Röggla setkává poprvé, ze všeho nejvíc zarazí neobvyklá forma vyprávění. Namísto přímé řeči totiž vše zaznívá zprostředkovaně v řeči nepřímé a obletovaná vypravěčka je pouze tlumočnicí, která se sama do proudu cizích slov nikterak nevměšuje: „kvazipřítel: omlouvá se, že mě hned nepoznal, neboť tak to teď je, že mě lidé hned poznávají. každopádně hned v první chvíli mě nepoznal, potřeboval chvilku, než si uvědomil, že ano, že jsem to opravdu já.“

Strach i fascinace
Nepřímá řeč, která v češtině nemá tak silné kořeny jako v němčině, je důležitým stavebním prvkem napříč tvorbou rakouské autorky, což bohatě dokládají i zbývající povídky svazku. Některé vyznívají jako monology z druhé ruky, neboť postavy se v nich zpravidla obracejí k nereagujícímu, mlčícímu či k mlčení odsouzenému adresátovi svých výlevů. Kupříkladu v povídce der übersetzer (překladatel) poučuje namyšlený účastník semináře o rizicích moderního hospodářství poblíž sedící kolegyni o úskalích podobných kurzů, v textu die erwachsenen (dospělí) si zase úzkostlivá matka musí vyslechnout tirádu své dlouholeté přítelkyně a učitelky své dcery, která dívenku považuje za „tikající bombu“, jež nyní „explodovala“.

Další texty mají naopak spíše kolektivní charakter, což jim současně umožňuje kolektivní chování vystavit kritice. Několik mluvčích se hlásí ke slovu v úvodní skice die zuseher (přihlížející), jejíž protagonisté se nechali zlákat nabídkou agentury „desastroustourism“ sledovat katastrofu z první ruky. Bezmála kakofonie hlasů pak zaznívá v závěrečné povídce deutschlandfunk (německý rozhlas), v níž volající v živém vysílání bezprostředně reagují na taktéž blíže nespecifikované neštěstí.

Tmelícím prvkem celé sbírky je především ambivalentní vztah člověka ke katastrofě, která jej stejnou měrou děsí i fascinuje. Rozporuplné nadšení pro vykolejený svět sdílejí společně s „přihlížejícími“ jednotliví náhončí z povídky wilde jagd či malá dívka, o níž je řeč v die erwachsenen. Někteří z protagonistů se dokonce cítí podvedeni, ne-li okradeni, když realita notně zaostává za jejich očekáváními: „přesto, ty nákupy v panice si představoval trochu jinak,“ stěžuje si v úvodní povídce jeden z pozorovatelů, zatímco unesené dívce její pronásledovatelé vyčítají, že se chová příliš normálně.

Pokroucené představy
Jsou to právě tyto komentáře, jimiž jednotliví mluvčí nevědomky dávají najevo, jak pokroucené jsou médii, filmovým průmyslem a senzacechtivou společností jejich představy o lidském neštěstí. A zpoza zprvu nenápadných slov na povrch rázem prosakují pokrytectví, omezenost, sobeckost a další neduhy, na něž die alarmbereiten s vděkem poukazují. Kathrin Röggla, i díky specifickému, uzurpujícímu jazykovému projevu mnohými považována za následovnici svého krajana Thomase Bernharda, nepředkládá čtenářům epickým dějem prodchnuté povídky, nýbrž vesměs krátké, na popis kulis i postav rezignující prózy, které ožívají zejména ve formě monologů a dialogů. Ty ještě navíc autorka zcizuje pomocí nepřímé, mediátorem zprostředkované řeči. Taková literární trojkombinace klade na čtenáře vysoké nároky, současně mu ale otevírá nové perspektivy, jak na zobrazované problémy nahlížet. die alarmbereiten díky tomu zcela zapadají do portfolia angažované autorky, která se svými společenskokritickými texty především snaží vybídnout k zamyšlení.