Srbský spisovatel Dragan Velikić se narodil v roce 1953 v Bělehradě, výraznou část dětství a mládí však prožil v přímořské Pule. Na filologické fakultě bělehradské univerzity vystudoval obor světová literatura. V druhé polovině 90. let působil jako šéfredaktor nakladatelství Rádia B92 a přispíval do řady renomovaných periodik. Čím dál častěji se ovšem dostával do konfliktu s miloševićovským vedením státu, na základě čehož zemi opustil a načas zakotvil na Západě – střídavě žil ve Vídni, Budapešti, Berlíně a v Mnichově. Mezi lety 2005 až 2009 zastával funkci velvyslance Srbska v Rakousku. V současné době žije v Bělehradě a živí se jako spisovatel na volné noze. Do povědomí jugoslávské literární veřejnosti se poprvé dostal roku 1988 svým románem Via Pula z roku 1988, který mu vynesl cenu Miloše Crnjanského. Zaujal i svými dalšími románovými texty, např. Severni zid (1995), Slučaj Bremen (2001) či Ruski prozor z roku 2007, který obdržel prestižní ceny Meši Selimoviće a časopisu NIN a lze jej považovat za Velikićův zatím nejúspěšnější román. Vedle románové tvorby píše také povídky a vyšlo mu několik esejistických sbírek (kupř. Deponija z roku 1994 či Pseća pošta z roku 2006).

Astrachán (srb. Astragan), svůj v pořadí druhý román, vydal Dragan Velikić v roce 1991. Hlavním hrdinou (a současně i vypravěčem) je mladý učitel angličtiny Marko Delić. Ten nám na samotném začátku knihy sdělí, že chce napsat román, v němž by zachytil Bělehrad, jak si jej pamatuje a jehož nezaměnitelná atmosféra se pozvolna ztrácí v prachu dějin. Retrospektivně se mu tak vybavují obrazy jednotlivých originálních postaviček svého města, nejrůznější podivíni a kriminální živly, které Marko spolu s jejich často bizarními životními osudy přetavuje do zajímavé mozaiky, působící nevšedním, lehce groteskním dojmem. Děj ovšem nabírá na dynamičnosti až v druhé půli románu, do té doby autor volí spíše scénické výjevy (kupř. Markův studijní pobyt v Londýně).

V druhé polovině Astrachánu se spolu s vypravěčem ocitáme v (dnes chorvatské) Pule, mezi jejímiž starobylými zdmi se Markovi konečně dostává potřebné inspirace a klidu k dokončení románu. Místo toho se však začne dostávat do kontaktu s jedinci patřícími do podivného spolku Aphake, jehož se Marko zanedlouho sám stane členem. Jakkoliv se zpočátku zdá, že náplní tohoto sdružení je především záliba v botanice, hlavní hrdina brzy začne odkrývat, že spíše než o milovníky přírody se jedná o organizovanou teroristickou bandu. Markovy aktivity po nějaké době zaregistruje i tajná služba. Díky pomoci „chodců“, jak si členové Aphake říkají, Marko z utahující se smyčky oficiálních úřadů vyvázne a s falešnými doklady na jméno Francesco Morosini odcestuje na Západ. Přestože pro Aphake ještě vykoná jednu tajnou, poměrně náročnou operaci, jeho psychický stav, jenž se nikdy netěšil bůhvíjaké vitalitě, se zhoršuje, až musí být hospitalizován v psychiatrické léčebně. Z té sice po několika měsících odejde, to však neznamená, že již bude vše v pořádku…

Hlavní postava Marko celou svojí identitou představuje doslova ztělesnění dialektičnosti, až jakési ontologické duality, a to už svým genetickým kódem. Jeho otec, Stanimir, je agentem tajné služby z Bělehradu, člověk nehezký na těle i na duši. Markova matka Ema, elegantní dáma, pak pochází z vážené rodiny bohatého obchodníka, v němž se mísí chorvatská krev s italskou. Stejně tak i prostředí, v němž Marko vyrůstá a žije, je rozděleno na dvě nekompromisně protichůdné sféry – na jedné straně depresivní šedivý Bělehrad, na straně druhé pak slunné chorvatské přímoří. Někdo by za těchto podmínek nejspíše získal dialektičtější přístup ke světu, větší nadhled, pro Deliće (nomen omen) však tato dualita představuje permanentní zdroj rozpolcenosti a celkovou psychickou – lze říci i existenciální – nestabilitu. Z té se snaží vybřednout tím, že utíká do světa své obrazotvornosti a doslova za každým rohem hledá známky mystična. Z toho důvodu je tedy pro čtenáře někdy velmi obtížné rozlišit, pohybujeme-li se ještě v rámci reálného světa, nebo už plujeme ve vodách Markových fantaskních obrazů. Tato stupňující se schizofrenie a hledání té správné a plně vyhovující identity se projevuje také kupř. v tom, že se chvílemi cítí jako V. I. Lenin či Vladimir Nabokov. Osudy těchto dvou Vladimírů ostatně v knize tu a tam probleskují od samotného začátku, nedlouhé črty z jejich pohnutých životů se v jeden okamžik nečekaně vynoří v textu, aby se za chvíli opět ponořily do hlubin mnohovrstevnatého Velikićova vyprávění a čekaly, kdy opět nadejde jejich chvíle.

Zařadit Velikićův Astrachán do žánrového schématu není úplně jednoduché, jako ostatně u celé řady postmoderních autorů. V díle lze přirozeně vypozorovat jasné atributy románu, stejně tak ale nese znaky např. detektivní prózy (ne přímo detektivky jako takové) a Velikić o něm před několika lety v jednom rozhovoru dokonce prohlásil, že se jedná o politický thriller. Vyprávěcí linka rozhodně není konstantní a je prakticky neustále přerušována vypravěčovými odbočkami. Autor kupř. často uvádí citáty a myšlenky slavných osobnosti (kupř. malíře Ljuby Popoviće, Miloše Crnjanského či argentinského spisovatele Borgese). Tento typicky postmodernistický přístup k látce, tedy navazování určitého typu dialogu s minulostí (jakkoliv s více či méně jemným nadhledem a parodizací), svědčí mimo jiné i o velkém intelektuálním rozhledu autora. Naštěstí pro čtenáře však Velikić obvykle uvede jméno dané osobnosti, z jehož dílny čerpá. Zde se nabízí srovnání s maďarským postmodernistou Péterem Esterházym, u něhož je mnohdy prakticky nemožné dešifrovat, kterému spisovateli či filozofovi daná úvaha patří a dílo je tak – v terminologii slavistky Renate Lachmannové – jeden velký palimpsest. Takové označení ovšem můžeme aplikovat i na Astrachán, jeho součástí jsou mimo jiné také nejrůznější dokumenty (např. zakládací listina bělehradské zoologické zahrady) či reálné postřehy ryze informativního charakteru: ať už vysvětluje původ rasy chorvatského ovčáka, nebo uvádí zajímavosti o tzv. karakulské ovci z oblasti Astrachán, jejíž kůže je nejkvalitnější jedině tehdy, pokud se stáhne z čerstvě narozeného jehněte. Třebaže tyto stálé odbočky od hlavní narativní linky spolu často navzájem nesouvisejí, plně odpovídají postmodernistickým postupům výstavby díla a poskytují tak čtenáři širší možnosti osobního přístupu k textu.

Výrazným prvkem celého díla je Markovo až patologické zaujetí minulostí. Velmi rád se probírá starými rukopisy či jinými historickými prameny a jeho zájem se pak nejčastěji soustředí na rodokmeny. „Nekonečný je strom mrtvých.“ říká, a dílem proto permanentně prostupují příběhy jeho předků z obou stran. Mnohdy začne Marko o některém ze svých pradědečků či pratet hovořit tak plasticky, až se zdá, že jsou tyto dávno zemřelé osoby zcela běžnou součástí přítomného světa – nejen toho Markova, zasaženého vlastní chronickou fantazií, ale také obecného. Skutečnost, že prohrabování se v rodinné minulosti, snění o dávno ukončených životech předků, a dokonce hledání jejich duševních pozůstatků v životě vlastním Markově narušené osobnosti příliš neprospívá (spíše naopak), snad ani není zapotřebí příliš zdůrazňovat. Markovy schizofrenní stavy a vůbec celkový duševní zmatek a nevyrovnanost se stupňují s každou další stránkou knihy, a patří tak mezi hlavní katalyzátory samotné narace.

Nejen na základě data vydání označují mnozí literární vědci Velikićův Astrachán za „poslední jugoslávský román“ – dle některých lze totiž z tohoto díla, v němž se umně proplétá fikce, detektivka, cestopis či temný thriller, vycítit jakousi prorockou předtuchu zvěrstev, jež Jugoslávii na počátku 90. let zachvátí a která neodvratně povedou k jejímu rozpadu.