Kniha ruského teologa Georgije Vasiljeviče Florovského (1893–1979) Cesty ruské teologie, jejíhož vydání se ujalo olomoucké nakladatelství Refugium Velehrad–Roma, je událostí. Byla událostí, už když vyšla poprvé, podruhé a v dalších edicích, v ruštině a v překladech do cizích jazyků. Objevila se prvně v r. 1937 a od té doby, ať mimo Rusko – v kruzích emigrační intelektuální elity –, nebo doma, nakolik o ní bylo možno vést rozpravu, byla příčinou obvykle mimořádně vypjatých debat a emocí. Není divu. Její název by mohl docela dobře být Sen o povaze ruského člověka nebo O Rusku, které bylo i nebylo. A jak bezprostředně po jejím vydání poznamenal Florovského přítel, filozof Nikolaj Berďajev ve své studii Ortodoxie a humanita (Ортодоксия и человечность), kniha by se mohla nazývat Rozmarnost ruské teologie, Rozmarnost ruského myšlení nebo Rozmarnost ruské duchovní kultury. Florovského životní opus magnum však stojí v každém případě za přečtení. Domnívám se, že nejen čtenář křesťanské orientace v něm nalezne některé odpovědi na své otázky a že se mu stane vstupní branou k tématům, která se ani na počátku 21. století nevyčerpala. Zdají se být totiž stále přitažlivá.

Teologicko-historické úvahy jednoho z nejznámějších ruských bohoslovců 20. století, jenž tak jako mnoho jeho přátel musel odejít z Ruska, resp. Sovětského svazu do exilu (Sofie, Praha, Berlín, Paříž, Bělehrad, New York – Harvard, Princeton), by čtenáře humanitní orientace neměly minout. Nejen proto, že Florovskij žil mezi lety 1921 a 1926 v Praze, kde působil, bádal a promoval, ale předně proto, že jeho interpretace počátků a vývoje ruského křesťanství a kultury jsou v současnosti opět aktuální. Florovského práce je v jádru toho slova monumentální, charakteristická velice osobitým a vyhraněným chápáním ruské teologie a spirituality. Jak by také ne, když se na více než 600 stranách zabývá tak složitými věcmi, jakými jsou počátky ruské duchovní kultury, ortodoxie, eklesiologie, eurasijství, byzantská tradice, filozofie, jazyk, vzdělávání, umění, mnišství, reformy, vztahy Západu a Východu či stát, jenž měl nadto o podobu pravoslaví vždy neutuchající (a někdy destruktivní) zájem.

Již zmíněný Berďajev poznamenal, že Florovskému chybějí „pozitivní myšlenky“ o ruských dějinách a že bývá ve svých výkladech na adresu církví, jednotlivců či různých historických údobí nespravedlivý a příkrý. Zatímco Berďajev a někteří jeho kolegové nepozorovali a nezažívali tak dramatický rozpor mezi Východem a Západem, Florovskij byl jiného mínění. Tam, kde on viděl jeden Západ a jednu západní kulturu spíš s negativními konotacemi a kulturu východní (byzantskou) zas ve světle pozitivním, tam jeho myšlenkoví souputníci nalézali rozmanitost a mnoho styčných ploch mezi západním bohoslovím, filozofií a kulturou a teologií a kulturou východního a speciálně ruského světa. Berďajev se dokonce nerozpakoval označit Florovského vystavěnou opozici mezi Západem a Východem za „mylnou a zastaralou“ a jeho knihu chápal jako „soud nad ruskou duší“ (суд над русской душой). Berďajevovo tvrzení, že Florovskij ve svém příklonu k byzantské tradici (византиец) nemiluje tradici ryze ruskou a že ruské křesťanství je mu „odporné“ (противно), je však přehnané. Exilový a zvlášť „pozdní“ Florovskij už tak velké rozpory mezi oběma filozoficko-teologickými systémy neviděl. K čemu tohle srovnání? Snad právě proto, aby se ukázalo, jak mnohovrstevnatá a složitá může být historicko-teologická percepce různých skutečností. Teolog a protojerej G. V. Florovskij se tak jako mnoho jiných myslitelů toužil stát důležitým hlasem věrohodného pravoslaví, nezpochybnitelnou teologickou autoritou a dostředivým bodem nejen exilového ortodoxního křesťanství. Nešlo mu o to, proměňovat politiku, nýbrž kulturu, přestože právě díky politice bolševiků musel odejít za hranice. Byl to Berďajev, jenž napsal, že spojovat ortodoxii s „posvátnou monarchií“ bylo Florovskému „cizí“. Měl pravdu. Zodpovězení otázky, nakolik se mu podařilo přetavit své myšlenky a ideje do teologického uvažování a církevní praxe, spočívá na čtenáři samotném. Florovského americký (a nejen univerzitní) úspěch a jeho postavení v centru ruské emigrační teologie a církve však leccos napovídají.

Pokud se ještě Berďajevovi a druhým zdál Florovskij ve svých interpretacích předpojatý a vnitřně zainteresovaný např. tam, kde psal o svých současnících, domnívám se, že dnešní čtenář bude tuto subjektivitu nahlížet už v docela jiném světle. Samotný rozsah práce, rozčleněný do 9 rozsáhlých kapitol, mu k tomu dopomůže. Je z čeho vybírat. Tematicky rozvrhl autor svoji práci do těchto navzájem provázaných a navazujících okruhů: Krize ruského byzantismu, Setkání se Západem, Protiklady sedmnáctého století, Převrat z Petrohradu, Boj za bohosloví, Filosofické probuzení, Historická škola, V předvečer a Rozpory a souvislosti. Současný čtenář má i díky elektronickým databázím originální a překladové literatury z čeho vybírat a může si na podkladě opravdu velkého množství primárních a sekundárních pramenů (viz Florovského bibliografii od Matthewa Bakera, Fordham) ověřovat fakta, číst originální texty, přít se, nesouhlasit, vést dialog, nabízet svoji vlastní interpretaci literárních děl, církevních textů a přelomových událostí. Zjistí, že pozitivní rozměr autorova díla převyšuje všechny případné extravagance, které mu vytýkali jeho kritikové. Na tomto místě je třeba poznamenat, že knize – třebaže tak objemné – by slušel jmenný a věcný rejstřík. Monografie by se sice rozrostla o mnoho stran, zato by ale čtenář získal možnost snadnějšího vyhledávání důležitých pojmů a osobností.

Florovského historické putování po důležitých milnících ruské teologie a kultury začíná přibližně ve 14. století, ale všímá si samozřejmě i přelomové doby vlády Vladimíra I., rané christianizace Rusi a letmo i časů před-vladimírovských. Na opačné straně dějin končí svoji cestu zhruba na přelomu 19. a 20. století, kde se zaobírá osobnostmi ruské duchovní kultury, které jsou čtenáři – už díky novodobým překladům do národních jazyků – známé. Za všechny jmenujme alespoň Vladimira Solovjova, Vasilije Rozanova, Pavla Florenského, Dmitrije Merežkovského, Sergeje Bulgakova, Vjačeslava Ivanova, Nikolaje Berďajeva či Nikolaje Losského. Právě na autorech moderní doby, kteří sami zažili mimořádnou proměnu světa v jeho politické a duchovní dimenzi a kteří byli tomuto otřásání někdy velmi nablízku (Pavel Florenskij byl zavražděn NKVD), se ukazuje Florovského exegetický talent a jeho vnitřní potřeba dostat se na hlubinu nejen samotných textů a myšlenek, ale rovněž do srdce jednotlivých autorů. Tvoří tak, někdy úmyslně, jindy možná podvědomě, až jakési duchovně-psychologické portréty, které by mohly být, jak se domnívám, pro čtenáře velmi atraktivní. Florovskij v sobě nezapře spisovatele-umělce, a tak i z tohoto důvodu je nezbytné se na jeho duchovní „medailony“ dívat s určitým odstupem a porozuměním pro dramatické prvky jeho vyprávění. Autor, který byl celý život solitér a často se dobrovolně vyděloval ze společenství svých přátel a kolegů, byl solitérem i ve svém psaní – vážném, asociativním, psychologizujícím a leckdy i kontroverzním. Naleznete u něj valéry vyprávění, které byste čekali spíš u autorů životopisů svatých nebo přímo u romanopisců či básníků zlatého období. Řečeno slovy teologa Pavla Ambrose o Florovském: „Dějiny uvažování musí být soustředěny nejen na ideje, ale také na emocionální postoje a volní dispozice konkrétního myslitele.“ Těžké čtení je vykoupeno hloubkou porozumění.

Pro Florovského začínají dějiny Ruska křesťanstvím. Je si však vědom, že pohanství je v mnoha svých podobách neodmyslitelnou součástí ruské duchovní historie. Florovskij rozvíjí pojetí tzv. denní a noční kultury. Denní kultura je mu synonymem ducha a rozumu, zatímco noční reprezentuje sny a představy. Tato dichotomie, která se ovšem prolíná a vzájemně doplňuje, je jedním z hlavních motivů jeho úvah o ruské duši, motivů často kritizovaných. V dějinách církve a v jednotlivých teologických proudech a způsobech praktického duchovního života (laiků, mnichů, kněží) spatřuje neustálý pohyb a zápas. Tu o pravdu, o pravověří, o principy, o směřování církve i státu, o nutnost relektury patristických textů a o jejich aktualizaci v teologickém bádání i v církvi samotné. Popisuje, často velmi plasticky a napínavě, dějinné boje o to, co sám vidí v církevním, teologickém a světského ohledu jako nejdůležitější, a co naopak jako zbytné a nepodstatné. Připadá vám, jako by autor sám zažil dobu Petra Mohyly, Petra Velikého nebo sv. Filareta Moskevského a obešel valnou většinu všech možných jurodivých, raznočinců a nětovců. Značnou část svých úvah věnuje vztahům církve a světské moci, relacím mezi církvemi navzájem, vztahům mezi Východem (Byzancí) a Západem a obecně východní tradici jako sjednocujícímu, nebo dokonce dotvořujícímu činiteli křesťanských dějin spásy. Všímá si nekonečných debat o podobě ruské kultury, filozofie a vzdělávání na všech stupních škol. Věnuje pozornost rozpravám o umění, literatuře, reformám, národnímu jazyku, posvátným jazykům Bible a v neposlední řadě – překladům biblických knih do moderní ruštiny. Pozoruhodné jsou autorovy vhledy do života duchovních minorit – apokalyptiků, heretiků a různých náboženských sekt, které měly – navzdory dnešnímu chápání – často svůj pozitivní, formující vliv na církev i život obyčejných lidí; a mají jej leckde dodnes. Nebyl by to Florovskij, kdyby se nezabýval též praktickými záležitostmi, které se týkají každodenního života církve a státu. A nebyl by to Florovskij, kdyby tam, kde to tak cítí, nebyl, a někdy právem, kritický.

Na jedné straně tak rozpoznává kulturní a teologickou nepřipravenost Rusi na setkání s katolickým a protestantským Západem. Na straně druhé, jak postupovaly autonomní ruské dějiny, pozoruje negativní vliv latinské teologické a filozofické tradice na vzdělávání duchovních a intelektuálních vrstev, která podle něj často zastiňovala a relativizovala to, co je „typicky“ ruské či ortodoxní a co má podle Florovského základ v byzantské a helénské tradici. Jednou se tedy v autorových úvahách objeví ryze kladný a zájem budící obraz ruské duchovní kultury, jež ukazuje svoji velikost a vábí k následování. Podruhé si zas čtenář připadá jako v Dostojevského románu Uražení a ponížení. Nic nefunguje, věci a lidé jsou statičtí, všichni jsou proti všem. Střídají se období a nálady radosti a štěstí s obdobími úpadku, defétismu, ponížení a všudypřítomného smutku a lenosti. Gončarovův Oblomov o tom věděl své… Jako by se 17. století se svojí „smutou“, tj. obdobím zmatků, prodíralo dějinami až do dnešních dnů. Autor Cest dobře znal (a zažil) onu nepřenositelnou ruskou zálibu „v rozcestích a křižovatkách“, touhu po návratech i často protichůdné pojetí církevních a státních reforem. Nepřekvapila ho tedy prý ani bolševická revoluce, v níž byla „odhalena krutá a strašná pravda o ruské duši“. Ta mohla a může být uzdravena mimo jiné tím, na čem sám autor celý život neúnavně pracoval a čemu věřil: „vzepětím navenek projeveného úsilí, světlem Kristova rozumu, slovem upřímnosti a pravdy, slovem Ducha a síly“.

Na mnoha místech své knihy klade Florovskij důraz na tzv. křesťanský helénismus. Jde mu v něm, ve zkratce řečeno, o obnovu studia patristických textů, o jejich kritickou reflexi, inovaci a o jejich implementaci do běžného života církve. Domníval se a na mnoha příkladech dokazoval, že právě v ortodoxním pojetí se daří propojovat (syntetizovat) starobylou řeckou (byzantskou) a latinskou tradici. Domníval se rovněž, oproti svým kolegům, že helénská tradice není trvale uzavřená v čase, překonaná, nebo dokonce mrtvá. Uvažoval, že by tato syntéza snad nakonec mohla ukázat cestu k církevní jednotě a stát se tak v jistém ohledu dostředivým, ekumenickým prvkem nastupující náboženské renesance. Řečeno autorovými slovy: „Helénismus je trvalou kategorií křesťanské existence.“ Helénský křesťanský vliv pak může člověku napomáhat stávat se a být „skutečně katolickým a skutečně ortodoxním“. Třebaže měl o podobě náboženské obnovy často jiné představy než jeho současníci, teologové a umělci křesťanské orientace, shodoval se s nimi na potřebě a úloze christianizace kultury na všech úrovních lidského života. Svoji kritiku Západu mírní ke konci svého života slovy o tom, že mu vždy šlo jen o problém nekritického přijímání západních tradic a způsobu života. Nikolaj Berďajev, jak již bylo zmíněno v úvodu, tuto jeho starost a obavy považoval za přemrštěné.

Florovskij historik, jak sám čtenář pozná, chápe historiografii a dějiny jako „čtení symbolů a znaků“, jako spojení všech dosavadních poznatků antického a křesťanského dědictví, a to hlavně v konkrétních osudech lidí. Nepíše ani tak dějiny teologického myšlení, jako spíš dějiny jednotlivých osobností, a zajímá ho jejich vztah pravdě a kontinuitě křesťanského učení. Není divu, že největší polemiky vede s autory moderními, kteří šli – jako teologové, umělci, prozaikové a básníci – přece jen jinou cestou. Potýká se se Solovjovem, se Sergejem Bulgakovem, s Berďajevem a v prvních letech svého československého a dalších exilů téměř s každým, kdo vyznává např. jinou ideu moudrosti – sofie (sofie bez Krista), než jakou vyznává a učí on a církev. Objekty (oběti) jeho „hromobití“ jsou nejčastěji Solovjov a Bulgakov, ten obviňovaný z hereze proti učení pravoslavné církve. Florovskij je bojovník, jenž se nikdy nevzdává, a tak se, jako už tolikrát ve svém životě, rozchází s přáteli a kolegy, pokud dojde ke zdánlivě neřešitelným sporům nebo hrozí rozkol. Životopisná literatura poslední doby ukazuje, že tam, kde se Florovskij dostal mezi mlýnské kameny a byl nucen se vyjadřovat k učení svých kolegů, hledal východiska ke smíru a nápravě. Ne vždy se mu to ale podařilo. Až jeho poválečný americký exil mu dopřává možnosti, jak svoji ideu cest ruské teologie učinit jedním z nejdůležitějších motivů ortodoxního teologického myšlení a církevní praxe. Stává se jedním z garantů a hlasů pravoslaví jako ty z velkých historických postav, o kterých ve své knižní pouti ruskými dějinami pojednává.

A na závěr ještě poznámka. Vzpomínám si na fotografii otce Florovského, kterou jsem viděl v jedné anglické monografii. Stojí na rušné newyorské ulici, oblečený do prostých kněžských civilních šatů, na očích velké brýle, na prsou pověšený kříž, plnovous. Dívá se přes křižovatku kamsi do dálky a zdá se, jako by hleděl do širokého, prázdného prostoru, třebaže stojí na místě obklopeném věžemi mrakodrapů. Kolem něj jezdí moderní automobily a míjejí ho lidé zřetelně různých kultur. Co asi vědí o Sovětském svazu a Rusku, o pravoslavné teologii a koneckonců i o muži, kolem něhož jdou? Stojí tu asketická (nikoliv smutná) postava, která jako by patřila spíš do minulého, tedy 19. století, a do poněkud jiného kulturního prostředí. Florovskij se přesto lehce usmívá. Doslova cítíte jeho vnitřní vážnost, sebevědomí a důstojnost, které ale nejsou vtíravé. Ten portrét mi připomíná Reynkova Dona Quijota anebo některou z grafik Františka Bílka, kterému byl maličko podobný. Řečeno s Maxem Picardem: „Kdysi byla tvář člověka místem, na něž duch vtiskoval znamení, že vládne nad tělem; hmota tváře byla duchem zprůhledněna.“ Na Florovského platí jeho slova dokonale.

Připomeňme, že Florovskij prožil všechny velké politické i církevní nárazy 20. století a sám žil in medias res teologického dění. Tušil na konci svého života, jakým směrem se vydá jeho rodná vlast a jak se promění nejen vnitřní a vnější struktura lidského života, ale také církev? Anebo byl, slovy Nikolaje Berďajeva, spíš „romantikem a nostalgikem“ byzantské a řecké tradice, která se měla stát principem duchovní obnovy? Zde vidím klíč. Florovskij, na svém portrétu i ve svém díle, dává znamení, že věděl a ví, co se musí stát, aby jeho hledaná a nalézaná syntéza a jednota došla nakonec svého naplnění. Úctyhodná, a přesto nejednoduchá kniha G. V. Florovského vám může pomoci se rozhodnout. Ta kniha byla už kdysi událostí. A událostí stále zůstává.