Tomáš Vučka (*1977) je literární historik působící na FF UK. V dětství mu učaroval literární svět Jaroslava Foglara; neboli jeho slovy patřil k těm, kteří vzali foglarovky do ruky „v ten jediný a neopakovatelný moment rychle prchajícího chlapectví“. Byl také členem chlapeckého klubu a skautem. Jako odborník na literaturu se po letech k Foglarovým textům vrátil a výsledkem je jeho poutavá kniha Cesta za modrým světlem: Meditace nad texty Jaroslava Foglara.

Jaroslav Foglar alias Jestřáb (1907–1999) působil jako redaktor několika časopisů pro mládež a šedesát let vedl skautský oddíl Pražská Dvojka. Především je ale autorem devatenácti románů a mnoha dalších textů, které silně oslovovaly několik generací českých teenagerů, ať už to byli konzumenti klasických knižních textů, komiksů, nebo na jejich základě natočených filmů. Svou činností inspiroval vznik stovek klubů a part, které se organizovaly po vzoru Rychlých šípů nebo Vontů. Tato sdružení mnoha způsoby navazovala na Foglarův odkaz a ve svých denících a kronikách mu pak podle Vučky zpětně dávala specifický literární a výtvarný výraz. A také lidé, kteří foglarovky nikdy sami nečetli, vědí, co to znamená chovat se jako Mirek Dušín, a znají zlidovělá slovní spojení jako lovení bobříků či Losna versus Mažňák. Ty si samozřejmě již žijí vlastním životem a často jejich používání získává ironický přídech. Zvláště přirovnání k takřka bezchybnému Dušínovi dnes působí krajně ambivalentně, pokud ne přímo pejorativně.

Bulvární či potenciálně lechtivá témata spjatá s Foglarovým životem Vučka buď stručně a rázně odmítá (spekulace o Foglarově homosexualitě), nebo je vůbec neuvádí (přepadení z roku 1992, spory o pozůstalost). Vysvětluje jeho odmítavý vztah k trampingu a popisuje peripetie s vydáváním a zakazováním Foglarových knih. Mimo jiné ukazuje, jak dovedně uměl slavný spisovatel svoje knihy ve svobodných poměrech propagovat. Nejvíce pozornosti pak věnuje analýze významných motivů procházejících napříč Foglarovou tvorbou, jako jsou labyrint, smrt, společenství nebo třeba obyčejné kraťasy, které ale ve Foglarových textech zaujímaly nikoli nevýznamné místo. Představovaly totiž chlapecký oděv v protikladu k dlouhým kalhotám náležejícím dospělým, současně odhalovaly „krásu svalnatých a pružných nohou“ a sloužily rovněž jako znak otužilosti. Detailně Vučka rekapituluje polemiky, které nad jeho dílem jednotliví interpreti sváděli, rozhodně přitom ale nezohlednil všechny texty, chybí zvláště ty publikované po roce 1989. Kdo by přitom čekal, že Vučka bude vzhledem k svým dětským čtenářským zážitkům „svého“ autora zarytě hájit proti útokům kritiků, ten se – alespoň částečně – mýlí. V mnohém je naopak ochotný s nimi souhlasit, i když nezachází tak daleko jako ti z Foglarových oponentů, kteří například v souvislosti s Rychlými šípy psali o jejich podobnosti s Hitlerjugend nebo ve fingované Zelené příšeře hledali obdobu se sovětskou tajnou policií vyrábějící „čistě ve vlastní režii důkazy o protistátních rejdech“. Ano, připouští Vučka, Foglarovi příkladní hrdinové se ve jménu svých představ o dokonalosti a pravdě skutečně dostávají „až na hranici morální únosnosti“. Zvláště Mirek Dušín je pro něj přízrakem „bezkrevného chlapectví, obsedantně podřízeného zcela nedětské mravní reflexi“. V souvislosti s jeho Rychlými šípy pak dokonce mluví o tyranii maskované ušlechtilostí. Ano, říká autor, Foglarovy prózy jsou – z pohledu dospělého čtenáře – šablonovité, jeho kladné postavy působí neživotně a někdy též nechtěně komicky. Jeho svět je tedy předvídatelný a invenčně chudý. Ale právě díky tomu se Foglarovi podle Vučky podařilo vytvořit „dětskou variantu heroického mýtu“. Jeho součástí má být boj, v němž stojí podprůměrnost a průměrnost proti touze po sebezdokonalení a sebepřekonání, a proměna vedoucí k vyváženému rozvoji fyzických i duševních mohutností v jedinci, který se stává součástí širšího společenství. V tomto smyslu autor tvrdí, že v případě Foglarových textů nejde o pouhé nezávazné vymyšlené příběhy, ale o literaturu, která na čtenáře vznáší nemalé požadavky: „Na Modrý život si totiž nehrajeme, ale skutečně ho žijeme, dnes a denně, a každé porušení jednotlivých každodenních úkolů má být čtenářem pociťováno jako osobní selhání, jako zpronevěření se nejen textu, který se stává svým apelem v podstatě závazným, ale především sobě samému… Pokud tomu tak není a čtenář si z foglarovek vybere pouze dobrodružství, pak nepochopil nárok, který tyto texty na něj kladou. Doslova se s nimi minul.“ Zde Vučka plně přejímá to, jak si výchovné a nápravné působení svých knih představoval samotný Jestřáb, a jednoznačně se dostává do role jeho apologeta. Nicméně pokud chce čtenář číst foglarovky nikoli jako rezervoár následováníhodných modelů chování, ale třeba jako druh humoristické literatury, kteroužto možnost ostatně Vučka i sám krátce naznačuje, nikdo mu v tom nemůže zabránit. A stejně tak není možné z hlediska literární vědy rozhodnout, která ze zmíněných interpretací je „lepší“. „Návodnost“ Foglarových textů ovšem není možné popřít, hodnotit ji ale musíme jako krajně dvojsečnou. Stejně jako u věřících, kteří se mohou inspirovat odlišnými pasážemi Koránu či Bible, také zde nejvíce záleží na tom, který konkrétní prvek Foglarova fikčního světa si čtenář k následování vybere. I autor této recenze zažil, jak byl po vzoru jisté foglarovky v jeho základní škole učiněn krátkodobý a velmi neúspěšný pokus zavést „bodování“ celkového mravního profilu a schopností žáků a vytváření specifických žebříčků oblíbenosti – to je mimochodem jeden z nápadů, který Vučka Foglarovi právem ostře vytýká. Pokud bychom ale tehdy nárok Foglarovy knihy důsledně uchopili právě tímto nešťastným způsobem a experiment se škatulkováním spolužáků prováděli dále, mohly být důsledky až tragické.

Ovšem v tom, že v jistém věku může být četba foglarovek přínosná a doporučeníhodná, asi lze s autorem souhlasit, stejně jako k malým dětem patří pohádky, v nichž je rozvržení postav rovněž černobílé a jejich podoba schematická. Ostatně Vučka sám nezastírá, že i Foglarovy výchovné metody v oddílu, který vedl, platily jen na chlapce do určitého věku a těm starším nerozuměl ani pro ně už neměl odpovídající program. Cituje i jeho explicitní slova o tom, že už jako malý chlapec toužil zůstat v chlapeckém věku a nestárnout. Do světa dětské literatury proto podle Vučky nevstupoval zvnějšku; „on v něm totiž skutečně žil“.

Autor dokáže k Foglarovu dílu přistoupit z odstupu a značně kriticky, a zároveň si pro něj zachovat jisté nadšení a až naivní víru, přičemž nakonec v knize vítězí druhá poloha. Kniha tak vrcholí jakýmsi Vučkovým osobním vyznáním. Autor už si ale bohužel neklade otázku, nakolik Foglarovo dílo oslovuje současné mladé čtenáře. Je jisté, že Foglar už není kultovním autorem, kterým kdysi býval. Ale na druhou stranu v anketě Kniha mého srdce Hoši od Bobří řeky skončili na jedenáctém místě. A podle průzkumu autorů nejoblíbenějších knih z let 2013 a 2014 se Foglar v kategorii čtenářů ve věku 9–14 let umístil na pěkném čtvrtém až pátém místě (spolu s Thomasem Brezinou). Patrně tedy nejde jen o nostalgii těch, kteří zažili zakazování Foglarových knih, i když je pravda, že mezi mnoha příspěvky, v nichž se dnešní teenageři k Foglarovi vyjadřují, můžeme najít i takovéto hlasy: „Nic jsem od něj nečetla, a popravdě, ani mě to neláká. Já se radši směju blbosti hlavních hrdinů v např. Tygrově prokletí apod., na tohle jsem asi moc blbá.“ Dětskou variantu mýtu, příběhy o dobrodružství v cizích krajích, o boji dobra a zla, o věčném mládí (a milování) hledají tedy dnešní mladí čtenáři spíše ve fantasy. Vučkova odborná publikace asi novou vlnu zájmu o Foglarovo dílo nepřinese. Nedá se ale vyloučit, že se mladí čtenáři od jednorožců, čarodějů, upírů a vlkodlaků sami hromadně obrátí k jeho příběhům vyzývajícím k ušlechtilosti a odehrávajícím se v našem zdánlivě obyčejném světě. Někteří to činí již dnes, spíše bych místo nové módy následovníků Mirka Dušína tipoval příchod žánru jakýchsi kovbojských kyborgů či nové varianty R. U. R. s polidštěnými a zamilovávajícími se roboty.