Známý britský zoolog a popularizátor přírody Gerald Durrell (1925–1995), bratr spisovatele Lawrence Durrella, začal své zážitky z přírodovědných expedic zpracovávat již na počátku 50. let. Tehdy jej k tomu vedly ryze prozaické důvody – populárně naučnou literaturou si chtěl vydělat peníze na další vědecké cesty. Zřejmě však vůbec netušil, že se postupem doby stane jedním z nejoblíbenějších moderních autorů knih o přírodě a živočišné říši. Mnoho z Durrellových poutavých děl, z nichž jmenujme alespoň to patrně nejznámější O mé rodině a jiné zvířeně (My Family and Other Animals, 1956), půvabně líčící dobu autorova dětství na řeckém ostrově Korfu, se stalo světovými bestsellery a dodnes tomuto přírodovědci a spisovateli v jedné osobě po celém světě zajišťují stále se rozšiřující okruh příznivců.

„Skoro všichni lidé alespoň čas od času navštěvují zoologické zahrady. Přitom bývají tak zaujati prohlídkou zvířat, že je ani nenapadne uvažovat o způsobu, jak se vlastně většina z nic do zoo dostala.“ Tak začíná Durrell svoji v pořadí čtvrtou knížku s názvem Moderní Noe (The new Noah) z roku 1955 a již touto první větou nenápadně naznačuje, co bude ústředním tématem díla. Náplní Durrellovy celoživotní práce bylo pořádání sběratelských expedic napříč celou planetou, na nichž pro britské zoologické zahrady získával nejrůznější druhy zvířat. A protože, jak sám říká, většina lidí nemá potuchy, co taková práce obnáší a jak vlastně odchyt vzácných příslušníků fauny probíhá, jeho cílem je tento částečný společenský handicap odstranit a podělit se tak o své bohaté zkušenosti z vědeckých cest po exotických koutech světa.

Zoologické zahrady se staly synonymem celého Durrellova života i tvorby. Jak sám na začátku knížky vzpomíná, jeho prvním slovem nebylo „máma“ nebo „táta“, jak je tomu u nás ostatních, ale právě slovíčko „zoo“. To měl malý Gerald pronikavě vyřvávat tak dlouho, dokud se nenašel někdo, kdo to již nedokázal vydržet a do zoologické zahrady jej vzal. Jak Durrell rostl, bylo stále více jasné, že se právě zahrady plné nejrůznějších druhů zvířat stanou jeho osudem. Jako mladík se stal pracovníkem známé Whipsnade Zoo ve Východní Anglii a v pouhých jednadvaceti letech se vydal na svoji první výpravu do západoafrického Kamerunu. Jeho prvotina Přetížená archa (The Overloaded Ark) z roku 1953, k níž ho inspirovala právě tato první expedice, se setkala s obrovským čtenářským ohlasem a populární námět zachycení sběratelských expedic zvolil Durrell i ve svých dalších dílech, v nichž postupně kromě Afriky zachytil i prostředí Jižní Ameriky, Austrálie či jihovýchodní Asie.

Moderní Noe je zaznamenání nevšedních dobrodružství, která Durrell prožil v celkem třech oblastech světa. Čtenáře nejprve zavádí do svého oblíbeného Kamerunu, poté se ocitne v Jižní Americe. Po expedici v Guyaně se autor přemístí na jih, do oblastí Paraguaye a Argentiny, kde je odchyt zvířat obzvláště složitý – nedozírné plochy pamp neposkytují zoologům ani zdaleka tak dobré možnosti úkrytu jako prostředí temných pralesů. Ze všech těchto exotických koutů následně, podobně jako Noe, odváží Durrell na své „arše“ zvířata, avšak s tím rozdílem, že biblický praotec je zachraňoval před potopou, zatímco jeho cílem je ukázat tyto zástupce živočišné říše veřejnosti. V Durrellových příbězích se setkáme s řadou zvířat, která dobře známe (mravenečníci, kapybary či nejrůznější druhy plazů, ryb a opic), i s těmi, o nichž většina z nás nikdy neslyšela. Svým zaníceným stylem vyprávění ovšem Durrell docílí, že zvídavější čtenář si sám dohledá, jak např. takoví luskouni dlouhoocasí, osináči afričtí či promyky kusimans vlastně vypadají.

„Spousta lidí si […] myslí, že odchyt zvířat je krajně nebezpečná záležitost a že vydat se v noci do pralesa hraničí s naprostým šílenstvím.“ Tento poměrně častý mýtus se Durrell (nejen v této knize) soustavně pokouší vyvrátit, hlubiny pralesa prý nejsou ani zdaleka tak nebezpečným místem, za jaké je obvykle považujeme. Při některých autorových popisech jeho zážitků je však čtenář mnohdy na pochybách, myslí-li tato svá slova zcela vážně. Tak např. při líčení nočního odchytu hadů, kdy jeho skupinu brodící se až po pás ve vodě ze všech stran obklopilo neskutečné množství plazů plujících po hladině („snad kompletní hadí populace celého Kamerunu“), nebo když se Durrell ocitl přímo nad hubou obrovského naštvaného kajmana. Čtenář zvyklý na tiché středoevropské lesy zaváhá, jestli si autor tato nebezpečí prostě jen neuvědomuje, nebo jestli si z nás tento známý šprýmař trochu (v tom dobrém slova smyslu) neutahuje.

Knížka ovšem nepojednává výlučně o odchytu zvěře, ten totiž dle autora „bývá často, i když ne vždy, nejsnazší částí sběratelské expedice. Jakmile však zvířata jednou získáte, musíte je v zajetí udržet naživu a v dobré kondici.“ A že to není vůbec nic jednoduchého, o tom se čtenář přesvědčí snad v každé z kapitol – mnoho jedinců, byť stejného druhu, vyžadovalo zcela jiné zacházení, a ke každému zvířeti tak bylo zapotřebí přistupovat jako k individuální bytosti. Dalšími problémy jsou přivyknutí si na nové prostředí (velikost klecí, přepravek apod.) nebo potrava: co jeden tvor schlamstne na posezení, nad tím druhé zvíře dlouho uvažuje a očuchává to a třetí to sežrat jednoduše odmítne. V takových případech Durrell čtenáři prozradí své koumácké léčky, jež na vybíravá zvířata nastražil. Snadná není ani přeprava všech tvorů do Evropy: „Dvou- či třítýdenní plavba může být neobyčejně příjemnou záležitostí, ovšem jen tehdy, neskládá-li se většina vašich zavazadel ze spousty výjimečně hladových živočichů.“ Po brzkém ranním vstávání následuje pravidelné čištění klecí, krmení, a protože loď pluje nemilosrdně na sever, i péče o to, aby na teplo zvyklá zvířátka nedojela do Anglie nastydlá. Nejedná se tedy o žádnou vyhlídkovou plavbu oceánem, přesto (anebo právě proto) na ní Durrell a jeho kolegové zažijí mnohem více zábavy.

Jestli je pro literární tvorbu Geralda Durrella vedle zvířat a přírody něco skutečně typického, pak je to bezpochyby originální humor a nakažlivě bezstarostná atmosféra. Byť ve svých dílech Durrell obvykle líčí aktivní pracovní nasazení, má člověk při čtení jeho knížek neodbytný pocit, jako by celý Durrellův život byly jedny velké prázdniny, nikdy nekončící dovolená v exotickém ráji, v němž je autor permanentně obklopen zvídavými a mírumilovnými tvorby – asi podobně, jako ukazuje ilustrace na obalu knížky. „Když se s nimi posléze vracíte do své vlasti, už na ně nehledíte jako na kolekci exotických tvorů, ale spíš jako na svou vlastní širokou rodinu,“ vzpomíná Durrell, pro něhož byla zvířena skutečně druhou rodinou. Tento vzájemný vztah dokázal Durrell s lehkostí a vtipem sobě vlastním přenést na stránky svých dnes již klasických děl, která baví již několikátou generaci milovníků přírody, cestování a exotických dobrodružství.