V červnu po dlouhé nemoci zemřel Veijo Meri, jeden z nejvýznamnějších a nejvšestrannějších finských spisovatelů poválečného období.

Finský prozaik a esejista Veijo Meri se narodil v roce 1928 v tehdy finském Viipuri (dnes ruský Vyborg) v rodině důstojníka. Vojenské prostředí, které pak zdařile popisoval v mnoha svých dílech, tedy znal velmi důvěrně. Po maturitě studoval historii na Helsinské univerzitě, pracoval jako redaktor a dramaturg v rozhlase, ale již v roce 1954 debutoval sbírkou povídek Ettei maa viheriöisi (Aby se země nezazelenala). Meriho díla zobrazují většinou hrdiny v krajní situaci, přesto nikdy nepostrádají humor, byť velmi černý, často absurdní a v mnoha případech vůbec ne k smíchu.

K jeho nejoceňovanějším prózám patří groteskní román Manilský provaz (Manilaköysi, 1957), který vyšel v mnoha desítkách zemí – česky v překladu Jana Petra Velkoborského v roce 1970. Voják Joose se v něm pokusí propašovat z fronty domů provaz tak, že si jej omotá kolem těla. Když po dlouhé cestě vlakem, během níž vyslechne řadu s dějem nesouvisejících absurdních vojenských historek, přidušený Joose konečně doputuje domů, nezbývá, než pro jeho záchranu provaz přeříznout, a jeho utrpení tak vyjde nazmar.

„Většina spisovatelů začne kariéru básněmi, pak přejdou k povídkám a románům, po nich přijdou na řadu divadelní hry, následované eseji a předmluvami ke knihám jiných autorů. A nakonec sepíšou paměti,“ uvedl v jednom rozhovoru Veijo Meri. Sám však toto schéma nenaplnil: pracoval ve zhruba patnáctiletých cyklech, v nichž se vždy téměř výhradně věnoval jednomu žánru. Přestože se proslavil zejména jako prozaik a jeho naturelu zřejmě nejlépe odpovídala povídka či novela (výbor z jeho povídek Lovec lebek vyšel česky v roce 1970), psal také rozhlasové hry a po padesátce se věnoval zejména esejistice a historickým pojednáním, v nichž často finské dějiny demytizoval. Básně u něj přišly paradoxně na řadu až v 90. letech.

V letech 1958­­–1976 získal Veijo Meri celkem sedmkrát státní cenu za literaturu, v roce 1973 byla jeho mnohostranná a originální tvorba oceněna Cenou Severské rady a jeho knihy byly přeloženy do více než 20 jazyků. A přestože svá nejzásadnější díla napsal už v 50. až 70. letech, hlásí se k jeho literárnímu odkazu i řada současných finských autorů střední i mladší generace, např. Kari Hotakainen či Petri Tamminen.