František Koukolík (*1941) je český neuropatolog a známý autor četných knih. Za svoje popularizační práce o mozku a demenci získal řadu ocenění. Ne všechny jeho texty ale jsou přijímány s obecným nadšením. Jeho Vzpoura deprivantů: o špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci, sepsaná společně s Janou Drtilovou, vyvolala jisté kontroverze. Debatovalo se o ní v České televizi a vycházely také četné recenze, některé zamítavé (jako Kladivo na deprivanty od Jana Spousty), jiné přinejmenším značně kritické. To byl třeba případ reakce antropologa Iva T. Budila Rozpolcená Vzpoura deprivantů (Proglas Roč. 7, č. 5/6, 1996, s. 64–65). Psal v ní o nenaplněných ambicích a o neúspěšné snaze Koukolíka a Drtinové vyložit „společenské jevy jazykem psychologie a přírodních věd“.

Publikace Češi: proč jsme kdo jsme – a jak dál? nicméně právě na Vzpouru deprivantů navazuje. Autor v ní vychází z poznatků oborů, na něž je odborníkem, a z nich poté vyvozuje závěry i pro oblasti zcela jiné. Varovně konstatuje: „Myslím, že jsme opět velmi ohrožený národ, biologicky i kulturně. Dvacet esejí nevypráví příliš o tom, co by český národ měl dělat, jestliže chce přežít, a popřípadě se dostat dál; víc mluví o tom, co by dělat neměl.“ Kritizuje přitom leccos: nijak utěšené výsledky českých studentů v testech PISA, vysoký a nepotěšující alkoholismus mladých Čechů, ale velmi nekonkrétně a nepodloženě také „vazby sociálního a politického systému, které ničí český národ a stát klientelismem a korupcí“.

„Osou knížky“ je podle Koukolíka úvaha „jestliže – pak“: „jestliže národ bude, nebo naopak nebude dělat to či ono, pak ohrožuje svou existenci“. Formuluje a rozvíjí některé hypotézy, proti kterým by v západním světě asi jen málokdo něco namítal: „Jestliže národ dostatečně nepečuje o výchovu k rodičovství, jestliže dostatečně nepodporuje rodiny s dětmi, jestliže své děti nechrání, pak ohrožuje svou existenci… Jestliže se národ (a jeho stát) nechová ke své ženské polovině všestranně spravedlivě, jestliže ženy nejsou při respektování všech biologických a psychologických odlišností sociálně, právně a ekonomicky rovné mužům, pak národ poškozuje své možnosti.“ Jiné teze ovšem autor nijak výrazněji nepropojuje s českou realitou a formulace dané rovnice vyznívá spíše jako záminka k zařazení dané (byť zajímavé) kapitoly: „Jestliže národ chápe pravicovou nebo levicovou ideologii jako výlučný způsob řešení problémů, může jít o projev stupidity a může se poškozovat v obou případech.“ A naopak téma kapitoly Náboženství a církve autor pojímá jako pro Českou republiku velmi aktuální, ale vykládá je velmi tendenčně: „Jestliže národ a jeho stát nebudou mít pod kontrolou církve, budou mít nadnárodní církve pod větší nebo menší kontrolou národ a jeho stát.“

Tam, kde Koukolík zůstává u své odborné specializace a kde vychází z velkého množství odborných studií z nedávné doby, je jeho text informovaný a precizní („Nejrealističtěji odhadují pravděpodobnost budoucích událostí lidé s mírnou depresivní symptomatologií“) – i když jistě najdeme i odborníky s názory odlišnými. A pro toho, kdo například neposlouchá vědecko-popularizační pořady Českého rozhlasu, mohou být tyto pasáže i v mnohém objevné. Ovšem tam, kde Koukolík toto zaměření překračuje a začíná se zamýšlet například nad fungováním českých médií nebo nad problematikou církevních restitucí, jsou jeho závěry sporné. Pateticky se například rozhořčuje: „Jsme natolik hypnotizováni obrazovkou, novinami a sociálními sítěmi? Neuvědomujeme si, nebo si nechceme uvědomit, že první je pod kontrolou politické moci, druhé v cizích rukách…?“ Na to musíme odpovědět, že vlastníky většiny českých periodik jsou dnes už většinou Češi, a pokuj jde o (ne)zasahování do jejich obsahu ze strany majitelů, pravděpodobně byla situace lepší (tedy noviny nezávislejší) v době, kdy jimi byli například Němci, které zajímal zisk, ne obsah. Co se pak týká autorových slov namířených proti – v mnohém jistě sporným – církevním restitucím, jako by se z nich ozývala dávná a xenofobní komunistická propaganda varující před zrádnou českou katolickou církví v roli prodloužené ruky ďábelského Vatikánu. Nebo citujme Koukolíkovy sugestivní otázky „Máme lokajství v těžišti našich duší? Proč jsou Češi podle některých Němců a Rakušanů malí, zbabělí, ubožácky mazaní, podlí, křiví, smějící se bestie, proč jsou podle některých Poláků Pepíci“? Jsou to sice jen otázky, autor ale naznačuje, že by mohlo jít o pro náš národ příznačný „typ myšlení, cítění a chování“, jenž je „výsledkem rychlé, dejme tomu šest století trvající koevoluce genů a kultury“. Není možné popírat, že česká historická zkušenost (a z ní vyplývající hypotetické chování „průměrného Čecha“) je jiná než třeba u Poláků, ale Koukolík jako by zde až příliš snadno přejímal staré stereotypy. Přitom historici jako Eduard Stehlík přesvědčivými argumenty dokazují, že třeba v době okupace bylo v Čechách procentuálně zhruba stejné množství statečných občanů jako kdekoli jinde.

Mnohá svoje až katastrofická či velmi „silná“ tvrzení a prognózy autor trochu zmírňuje vysvětlením, že jeho kniha přináší poselství, jež „platí v nějaké podobě pro jiné stejně velké evropské národy stejně jako pro nás“. Jeho varování, že „příliš velký podíl z nás mylně očekává, že přežití zařídí někdo z nás“, asi není úplně nesprávné; burcování k aktivnímu životu je zřejmě příhodné v každé době. Stejně jako Koukolíkovy výzvy ke kritickému myšlení, které zabraňuje „cestám do nekonečných omylů“. Jen se s ním někdy neshodnu v tom, jak by se toto myšlení mělo konkrétně projevovat. Autora totiž před některými stereotypy neochránilo.