Tóibín nepřináší žádná šokující odhalení či konspirační teorie à la Dan Brown, ani se nesnaží vysvětlovat Ježíšovy zázraky; síla jeho prózy tkví v její lyričnosti a neobyčejně empatickém vhledu do psychologie postav, především Marie. Na stránkách Tóibínovy knihy Marie přestává být idealizovaným svatým obrázkem a stává se skutečnou ženou.

Tóibínova Marie je na hony vzdálená té útrpně se usmívající a poddajné Panence Marii, kterou světu předkládá katolická církev. Je to silná a moudrá žena, jež má na události, které prožila, vlastní názor. Po synově smrti se ukrývá kdesi v Řecku společně se dvěma apoštoly, kteří mají za úkol zachytit její vzpomínky. Kristova matka vzpomíná na jeho učedníky jako na ztracené případy, které jí syna svedly na scestí, do jejího líčení Ježíšových zázraků (uzdravení v chrámu, Lazarovo zmrtvýchvstání a další) se vkrádá stín pochybností a tvrdošíjně trvá na své verzi toho, co se dělo po Kristově ukřižování, ačkoliv ji apoštolové, jejichž úkolem je zasadit její vyprávění do rámce, který vyhovuje jejich poslání, přesvědčují o opaku.

Marie se však s jejich učením neztotožňuje; když o Ježíšovi mluví, nevidí před sebou Spasitele, nýbrž muže, který býval jejím synem, vidí chlapce, jehož porodila, odkojila a vychovala a který se jí postupem času odcizil a vzdálil a teď nelidsky trpí na kříži. Marie neuznává křesťanského Boha: s nostalgií vzpomíná na dny, které předcházely Ježíšově dospělosti, dny naplněné láskou, klidem a řádem jejího náboženství. Ve svém řeckém vyhnanství hledá útěchu u pohanské bohyně Artemidy, s níž se setkává v jednom z chrámů. Marie nevěří, že smrt jejího syna měla smysl. Když ji Ježíšovi následovníci přesvědčují, že zemřel, aby spasil lidstvo, odpovídá, že to za to nestálo. Marie, jež po celou dobu o Ježíšovi nemluví jinak než jako o svém synovi (čímž Tóibín dále umocňuje intimitu její výpovědi), je zde především matkou, která přišla o své jediné dítě, aniž by chápala proč, a tudíž pro ni není útěchy.

Marie není jediná biblická postava, kterou Tóibín brilantním způsobem přivádí k životu. I ostatní protagonisté Ježíšova příběhu, včetně jeho samotného, díky Mariinu pronikavému vhledu do povah ostatních přestávají být strnulými postavami, jež známe z ponurých pláten středověkých malířských mistrů, a stávají se živoucími bytostmi, poháněnými složitým předivem tužeb, ambicí a strachu. Velkou devízou Mariiny závěti je nemilosrdná kombinace tklivě lyrických pasáží s pasážemi až neúnosně naturalistickými. V očekávání Ježíšova konce Marie předjímá svůj budoucí život následovně: „[…] to jen my se podíváme v budoucnu na oblohu a uvidíme tmu dřív než třpyt“ (s. 79). Na druhé straně, když Marie přihlíží Ježíšovu souzení Pilátem Pontským, je přímo cítit surovost a krvežíznivost davu, který ji obklopuje, a scéna Ježíšova přibíjení na kříž je tak realistická, že se z ní dělá fyzicky nevolno. V tomto okamžiku Ježíš není biblický symbol, nýbrž smrtelný člověk z masa a kostí.