„Tohle svinstvo pro mě nic neznamená. Já vím, že to říká každej, že je to lákavej sebeklam, jenže v mým případě to platí, páč já na to mam. Já to zvládnu, já to mám pod kontrolou. Můžu přestat, kdykoli se mi zachce, prostě a jenom silou vůle.
Prostě to utnu.
Ale zatim ne.“

Rok 1984, Skotsko. Hornické stávky v plném proudu, Margaret Thatcherová bojuje s odbory, Edinburgh je až do morku kostí prolezlý heroinem a co nevidět si má vysloužit nelichotivé přízvisko „evropské hlavní město AIDS“. Do této neklidné doby zasadil Irvine Welsh počátky dramatických osudů svých antihrdinů, jež poprvé představil v legendárním Trainspottingu a následně i v sequelu s názvem Porno. Renton, Begbie, Sifon, Spud a další v Herácích akorát opouštějí náctiletost a vydávají se vstříc bezútěšné dospělosti. Nutno podotknout, že dle autorových vlastních slov základ knihy tvoří dvacet let starý text, jenž měl být původně součástí samotného Trainspottingu. Předpoklad, že se Welsh z nedostatku inspirace snaží vykrádat své nejznámější dílo, tedy není na místě; spíš se z jeho strany jedná o nutkavou potřebu uzavřít psychologický profil postav, jejichž věhlas dalekosáhle překročil hranice Británie.

Bezprizorní mladí muži
Nejvíce prostoru Welsh věnuje – stejně jako v ostatních dílech trilogie – Marku Rentonovi. Zdá se, že ten má vše, co by mohl ke spokojenému životu potřebovat: finanční zázemí, mládí, zdraví, jakous takous sexuální přitažlivost a místo na vysoké škole. Renton však není typ člověka, který by se spokojil s takovými povrchnostmi. Tento senzitivní mladík od prvních stránek vykazuje silnou citovou nevyrovnanost, náchylnost k depresím a potřebu vzdorovat všem konvencím, která je ještě o něco větší, než by se dalo v jeho věku očekávat: „Nebrali mě a z toho jsem žil. Odmítání mě vyživovalo. Vysmíval sem se všemu, co bylo dobrý, normální nebo řádný. Kritizoval sem všechno a byl sem ten nejhorší typ kritika, kterej čerpá žluč z vědomí vlastního selhání a nedostatečnosti, stoupala ve mně jako pára z ožraleckejch chcanek. ( ...) Schopenhauer měl pravdu: život je samá deziluze a neúprosně se potácí do totálních sraček.“ Není pak divu, že takto zklamaná, misantropická a adiktivní bytost pocítí touhu vystoupit alespoň na chvíli z nesmyslného každodenního koloběhu za pomoci heroinu, pročež mu následně obětuje všechno, co má.

Postupný propad do závislosti zažívá také většina ostatních postav, málokterá z nich však oplývá tak komplikovanou osobností a schopností výsměšné sebereflexe jako Renton. Většinou se jedná o lehce ovlivnitelné typy nebo povaleče, kteří dělají to, co jejich „přátelé“. Welsh v podstatě ani u jednoho ze svých protagonistů neudává přesný důvod, proč se rozhodli cíleně se zničit, výsledné katastrofy popisuje spíše jako nepředvídatelné srážky různých vlivů a náhod. Ačkoli je v textu patrný silný sociální podtón a kritika thatcherismu, který ve Skotsku vyprodukoval zástupy nezaměstnaných mladíků se spoustou volného času, nemůže být Welsh vzdálenější káravému moralizování. Své již dlouho známé názory na politiku čas od času čtenáři předhazuje skutečně bez servítků, avšak nad označováním jednoho jediného zla vítězí relativismus: „Sráči, co se snažeji analyzovat podělaný osudy, nechápou to zásadní: občas člověk bere, páč je co a páč už sme takový. (...) Drogy tu sou a kdo chce, tak je zkusí.“

Sonda do života sociopatů
Způsob vyprávění se neliší od Trainspottingu a Porna; vyprávěčů je mnoho a často se střídají hektickou rychlostí, což ovšem knize neubírá na přehlednosti. Už po několika kapitolách lze rozpoznat styl mluvy jednotlivých postav, a i kdyby jejich výpovědi nebyly tak specifické, vždy se po několika řádcích objeví informace o momentálním vypravěči. Výsledkem je monumentální mozaika představující bolestný obraz zoufalého života feťáků, alkoholiků a sociopatů ve Skotsku 80. let. Příběh v tradičním slova smyslu bychom v Herácích ovšem hledali těžko, proto nelze než doporučit dřívější přečtení Trainspottingu, který je mnohem koncentrovanější a střídá se v něm jedna ikonická scéna za druhou. Heráci mu dodávají především kulisu ubíjejících dní, kdy se toho moc neděje, a dopodrobna rozvádějí již dříve známé vlastnosti postav: Begbie je nekontrolovatelný násilník, Spud citlivý nešika, Sifon sebestředný sukničkář.

Český překlad Welshova fonetického přepisu edinburghského dialektu už ze své podstaty nemůže být tak dobrý jako originál, přesto je mluva postav zcela autentická. Citlivější čtenáři nemusí unést ohromné množství vulgarismů; ty však nepramení z autorské exhibice, podobnou krasomluvu zaslechnete v každé druhé hospodě po celém světě. Co však snahu za každou cenu šokovat připomíná, jsou některé scény na hranici únosnosti (pes žvýkající lidské embryo, Sifon prostituující mladou dívku muži, který při hospodské rvačce zabil jejího otce). Většina takových obrazů je však výsledkem heroinové závislosti, která člověka přivádí do bizarních situací a k nejbezcitnějším činům, tudíž zase tak samoúčelně nepůsobí; je v souladu s Welshovým poselstvím o intravenózním ďáblovi na šest písmen.

Trainspotting No. 2
Co lze Herákům vytknout? Snad někdy až přílišnou rozvláčnost, která ovšem fanouškům Trainspottingu nebude vadit ani v nejmenším. Kritické ostří bych spíše než na autora namířil k českému nakladatelství; nezanedbatelná část textu je vytištěna fontem napodobujícím ručně psané písmo, který není zrovna „reader-friendly“. V anglickém vydání je text formátován jedním písmem, není tedy moc jasné, co k tomuto rozhodnutí vedlo. Snaha o větší autenticitu? Tu obstarává už živý, pulsující jazyk. Doba, kdy by se čtenář nechal ohromit napodobeninou naškrábaného písma v deníkovém záznamu, je dávno pryč.

Welsh v Herácích opět dokázal, že svoje velké téma ovládá s bravurou. Ke svým nejslavnějším postavám se už pravděpodobně nevrátí, a proto si neodpustil několik špílců odkazujících k – nejen knižnímu – světu Trainspottingu. Jeden za všechny: „Divný. V jednu chvíli jsme tady, v další ne. Za pár generací po nás pes neštěkne. Budou z nás akorát divně vyhastrošený panáci na vybledlejch fotkách, který si nějakej zoufalej unuděnej potomek občas vytáhne ze šuplíku. O našem životě asi žádnej slavnej píčus film nenatočí, žejo.“ Inu, natočil, a nebyl to jen tak někdo, nýbrž Danny Boyle. V roce 2016 by se právě on měl zhostit režie Porna s podtitulem Trainspotting 2. Díky jeho osobě je více než pravděpodobné, že až se film dostane do kin, jenom stvrdí kultovní status celé feťácké trilogie.