Hlavní hrdina románu Pád vzhůru od amerického autora Garyho van Haase se jmenuje Gerald von Hassel. Má tedy čtenář očekávat cosi na způsob hluboké osobní zpovědi? Nic nemůže být dále od pravdy. Pojmenovávání literárních postav po sobě samém je jen autorova manýra. V jeho thrillerech Ikona (The Ikon, 2000, č. 2008) a Vražedné šílenství (Malabar Run, 2008, č. 2009) se například rovněž vyskytuje postava malíře Gartha Hansona. Pád vzhůru je rychlou jehlou šité naivistické podobenství s nejasným poselstvím.

Román láká na aktuální tematiku finanční krize (mladého obchodníka z Wall Street čeká pád), z které však v knize zůstávají pouhé matné kulisy. Geraldovy trable jsou zcela odtržené od reality, a autor tak rezignuje na jakýkoli smysluplný komentář socioekonomického dění. Namísto toho se pouští do pohádky o tom, jak burzovní makléř řízením osudu – a jakéhosi strážného anděla – ze dne na den o všechno přišel, a když se dostal na úplné dno a uvědomil si, že dříve nežil zrovna příkladně, přišel obrat v podobě výhry v loterii a krásné manželky k tomu. „Hleděl jsem svrchu na lidi, co na tom byli hůř než já, hlavně na ty, co v ulicích protestovali proti dění na Wall Street…“ zpytuje svědomí polepšený Gerald a poprvé a naposledy v knize uvádí reálii, která by jeho příběh zasadila do skutečného světa namísto barvotiskové sféry, v níž je zlo po zásluze potrestáno a dobro štědře materiálně odměněno.

V první polovině knihy Geralda stíhá jedna rána za druhou, zatímco v druhé polovině hrdina žasne, že se mu daří tak skvěle. Jeho bývalá milenka a bývalý šéf mezitím trpí. Kašírovaná tupost a jednoznačná zápornost Geraldova bývalého nadřízeného má být nejspíš zábavná, ale vzhledem k autorově potřebě opakovat a dovysvětlovat očividné je pro kohokoli trochu sečtělého těžko snesitelná: „Carlos [o němž už tohle všechno dávno víme] byl přesvědčený, že je vysoce inteligentní a že se s ním musí počítat jako s významným hráčem ve hře. Kromě toho si o sobě myslel, že je neodolatelný světák a elegán. Ve skutečnosti většina žen po setkání s ním protáčela oči k nebi a měla ho za totálního magora.“

Kdo čeká, že přijde nějaký překvapivý zvrat, bude zklamán. Předvídatelný je i autorův humor (Carlos po noci strávené za mřížemi rozmrzele poposedává), přičemž vtipnější je van Haas tehdy, když se o to nesnaží: „Promovaný pediatr! Teď už nikdy nebudu závislý na tom, jak dobře umím hrát fotbal,“ jásá bratr Geraldovy manželky, jemuž hlavní hrdina pomohl vystudovat medicínu.

Vtipem všech vtipů je ovšem závěr románu. Bohatý a šťastný Gerald touží (doslova) změnit svět. Inspiraci čerpá u svého „anděla“, bezdomovce z přesvědčení Walda: „Prostě musíme pozvednout vědomí světa, tak pomůžeme celýmu lidstvu. Svět potřebuje trochu víc laskavosti.“ Prostě na tom zamakáme, no ne? Gerald nakonec s Waldovou pomocí odstartuje osvícený program tvorby pracovních míst pro bezdomovce, který začne mít mimořádně blahodárný společenský vliv – a svět se skutečně změní! „Celé pojetí kapitalismu se obratem měnilo, a nakonec v celé zemi a na celém světě převládlo hodnocení lidí ne podle peněz, které dokážou vydělat, ale podle dobrých skutků, které konají pro druhé.“

Proč byl Pád vzhůru vlastně napsán? Abychom se dozvěděli, že bohatí a šťastní by měli myslet na méně bohaté a šťastné? Úplnému závěru knihy ještě dodává říz lžíce odvaru z východní mystiky a odstavec o tom, jak Gerald s manželkou po své reformě kapitalismu procestovali svět včetně Dálného východu, „kde se naučili mnoha tajemstvím existence“, a jak nakonec odhalili, „že největším darem ze všech je láska, porozumění, harmonie a společné štěstí“. Těžko zodpověditelnou otázkou pak už zůstává jen to, proč nakladatelství Jota investovalo do překladu a vydání této knihy.