Je možné dějiny literatury vysvětlovat pomocí kvantitativních grafů, zeměpisných map a vývojových stromů evoluční biologie? Italský literární vědec Franco Moretti (1950) ve své první do češtiny přeložené knize názorně ukazuje, že ano.

Publikace s názvem Grafy, mapy, stromy: abstraktní modely literární historie obsahuje tři hlavní kapitoly (a dva texty doprovodné). V první kapitole autor zkoumá nejen několika málo kanonických textů, ale „samotný systém románových žánrů jako celku“, díky čemuž vystoupí na povrch existence „literárních cyklů“, na jejichž základě lze stanovit novou periodizaci dějin románu a její význam. Podle anotace „podobné experimenty předkládá i druhá kapitola, kde geografické mapy odhalují hlubokou souvztažnost mezi narativní formou idylického románu a vnímáním prostoru tradičního venkova, a kapitola třetí, kde vývojové stromy neznázorňují dějiny literatury jako lineární přímku, ale naopak jako proces neustálého větvení a rozbíhání zahrnující všemožné literární formy“.

Autor popisuje oblast literatury jako prostor, v němž platí tytéž zákony jako v přírodě, podle něj tedy především principy darwinovské evoluce. Na základě toho popisuje mechanismy určující, jak některé literární žánry mizí a vymírají. Na příkladu detektivního žánru poutavě líčí, jak se v jisté době pisatelé snažili najít nejrůznější způsoby, jak se prosadit, hledali „spásný, geniální nápad, který jim zaručí úspěch“; hledali však „zoufale náhodně, slepě, přesně tak, jak to žádá princip nahodilosti“. Moretti naštěstí připouští, že analogie nefunguje stoprocentně. Cituje antropologa A. Kroebera, podle něhož se „kultura v průběhu vývoje větví, ale i slučuje a propojuje. Život se jen rozbíhá, občasné konvergence se jen zdánlivě podobají spojení nebo opětovnému vstřebávání. Větev na stromu života se může přiblížit k jiné větvi, ale nemůže s ní splynout.“ Upozornit by se dalo i na další rozdíl. Pokud vymře nějaký živočišný či rostlinný druh, je tomu tak navždy (pokud se ho tedy vědcům nepodaří naklonovat z dochované tkáně příslušného živočicha, což se děje nejen ve filmech jako Jurský park, ale i ve skutečnosti). Naopak o žádném literárním druhu nemůžeme nikdy definitivně prohlásit, že „vyhynul“, protože ho může kdokoli i po stovkách let – samozřejmě v novém kontextu a nutně s velkou mírou interpretačního posunu – „oživit“.

Přeložená kniha je celkem krátká a představuje jen výsek z autorova rozsáhlejšího díla. Není v ní tedy podrobněji vysvětleno, jak máme chápat třeba to, že žánr „pohádky pro děti“ vzkvétal jen v letech 1876–1906 a „válečný román“ v období 1871–1914, jako by se později už podobné knihy nepsaly. Autor sice připouští, že některé žánry pak „zažívají krátké, ale intenzivní návraty i déle po svém vrcholu“, ale jeho poznámka, že na vysvětlení podobných „zmrtvýchvstání“ si budeme muset ještě počkat, není plně uspokojivá. Je také otázka, nakolik bude produktivní psát například o „zmutování“ či „křížení“ různých žánrů, což se ovšem běžně děje už nyní, ale málokdo má přitom na mysli původní biologický význam oněch pojmů.

Autor tvrdí, že chce „vyhynulé formy“ reintegrovat zpět do literární historie. To ale skutečně není žádné novum, protože o totéž se pokoušejí literární vědci či sociologové literatury nejrůznějšího zaměření, u nás už strukturalisté a před nimi ruští formalisté. Svoji návaznost na Viktora Šklovského si přitom autor dobře uvědomuje, protože ho opakovaně cituje. Ale podobně můžeme poukázat na příbuznost jeho konceptů se strukturalistickými koncepty „imanentního vývoje literární struktury“ nebo „náhody v zákonitém vývoji“. V českém kontextu tedy Morettiho kniha vyzývá v tomto směru ke srovnávání a domýšlení.

Jak už bylo předznamenáno, knihu doprovázejí dva doslovy. Původcem prvního je italský genetik Alberto Piazza, který v něm mimo jiné upozorňuje na analogie mezi přepisem DNA a opakovanou recepcí psaného či tištěného textu: ten je „pamětí minulosti a zároveň předzvěstí budoucích proměn svého kontextu“. (Zde můžeme doplnit, že trochu podobné úvahy u nás rozvíjí především filozof Zdeněk Neubauer. Ten dlouhodobě mluví o tom, že literatura i přírodní zákony mají jen jeden základ: pořadí písmen – text, což dokumentuje nejen na genetice, ale hlavně na kabale a kybernetice.) Závěrečný text pochází od estetika a odborníka na analýzu dat ze sociálních sítí Josefa Šlerky. Ten v něm připomíná obdobné československé pokusy o zavedení kvantitativních metod v humanitních vědách, například při analýze textu (které se zřejmě v dějinách literární vědy také cyklicky vracejí). A dále Šlerka předpovídá, že druhá polovina dvacátého století přinesla silný vliv humanitních věd ve vědách přírodních, a podle všeho se v první polovině století současného „dočkáme obráceného pohybu“. K tomu má zřejmě přispívat i edice Studia nových médií, kterou Šlerka řídí a v jejímž rámci Grafy, mapy, stromy vyšly jako její první svazek. Jejím cílem je „představit českému čtenáři nejen kanonická díla oboru, ale i texty z příbuzných oblastí, jako například games studies či digital humanities“. Edice má seznámit „s aktuální kritickou reflexí proměny společnosti související s všudypřítomnou expanzí informačních technologií“. Založení takové edice je nutné jednoznačně přivítat, protože českých knih s touto tematikou u nás zatím opravdu nevychází mnoho. Co se ale týká přímo Franca Morettiho, ta podle mínění recenzenta není tak inovativní, jak tvrdí její česká anotace. A mírně pochybovat lze i o tom, že bourá staré paradigma a že se autorovy teorie stanou „základem nové stavby“, kteroužto možnost naznačuje Šlerka. Jistě ale jde o knihu přinášející nové podněty.