Od doby, kdy Jeff Smith vlastním nákladem vydal první knihu z devítidílné série Kůstek, uplynulo již dvacet let. Závěrečná kniha ságy s názvem Koruna z rohů vyšla v roce 2004 a poté následovaly všemožné prequely a sequely, na jejichž tvorbě se Smith větší či menší měrou podílel. Poslední díl, uzavírající původní sérii v českém překladu, vyšel koncem roku 2014 v nakladatelství Crew, jež Kůstka představilo českým komiksovým nadšencům celkem v sedmi svazcích. Rozsáhlá řada osudů tří bratranců Ferdy, Švandy a Podfy si s sebou nese celou řadu prestižních ocenění; získala jedenáct Harvey Awards, deset Eisner Awards a nespočet cen v mnoha evropských zemích. Nepřekvapí tak, že se na zadní straně knihy skvějí nadšená doporučení od takových velikánů komiksu, jako jsou Matt Groening a Neil Gaiman.

Pán prstenů v komiksu?
Jeff Smith se v rozhovorech často zmiňuje o inspiraci dílem Walta Kellyho a Carla Bankse, amerických komiksových kreslířů, kteří oba pracovali pro Společnost Walta Disneyho a přivedli na svět například postavičky Possuma Poga a strýčka Skrblíka. Podobný typ hrdinů chtěl Smith vyslat na dobrodružnou cestu, která bude postupně nabývat čím dál epičtějších rozměrů: „... přitahují mě příběhy jako Dobrodružství Huckleberryho Finna, začínající velice jednoduše, skoro jako pohádky pro děti... s přibývajícím časem se do nich však proplíží temnota a jejich náměty se stávají propracovanějšími a všestranně složitějšími...“.

Možná i z toho důvodů přirovnávají mnozí recenzenti Kůstka k Pánovi prstenů, to je ovšem velmi zavádějící. Signifikantních podobností mezi oběma díly nalezneme ve skutečnosti málo, v podstatě jen dvě: zástupci malého nárůdku jsou zprvu proti své vůli vrženi do dobrodružství a toto dobrodružství se odehrává ve středověkém prostředí. Daleko více nalezneme odlišností – patos hrdinské fantasy v Kůstkovi rozrušuje humor a sarkasmus, většina postav se vyjadřuje lidovou mluvou a samotní tři bratranci pocházejí z moderního světa, skýtajícího prostor k řádné dávce popkulturních narážek („Pamatuješ, jak nás prvně vyhnali z města? Tehdy sis otevřel řetězec McKůstek Environmental: Nukleární reaktor a věčné salátové bary“). Celý příběh pak nemá ani z desetiny iniciační nádech Pána prstenů. Kůstkové sice absolvují trnitou cestu, plnou nebezpečí a oživlých mýtů, ale nakonec se cyklus jejich putování beze změny uzavře přesně v místě svého počátku. Co tedy stojí za tak obrovským množstvím přirovnání k Tolkienově legendární sáze? Vysvětlení je nejspíš velmi prosté. I přes momentální obrodu fantasy žánru zůstává Pán prstenů i nadále jedním z minima děl známých širší veřejnosti. Když pak dojde na recenzování komiksu s mainstreamovým potenciálem a nálepkou „fantasy“, je potřeba sáhnout po nějakém snadno stravitelném přirovnání, i když se zakládá pouze na již zmíněném středověkém prostředí.

Humor, horor, hluchá místa
Příběh tří bratranců se odvíjí od vyhnání z rodného Kůstkova. Podfa, karikatura hamižného kapitalisty, proti sobě poštval všechny spoluobčany, pročež musel prchnout před lynčujícím davem. V útěku mu pomáhá čestný a chytrý Ferda, který s sebou „přibalil“ i od reality odtrženého Švandu, v němž se koncentruje komický potenciál („Neměj mi to za zlé, Ferdo Kůstku, jsem ti nesmírně vděčný, žes mě dostal z města, ale pověz... proč jsi musel vzít i jeho?“ „Aby tě mučil“). První dva díly jsou přesně podle Smithova plánu hlavně humorné, bezstarostné a dětské, ačkoli v pozadí již číhá – zatím poněkud tupé a neohrabané – zlo. Následně se temnota probouzí v daleko hororovějším stylu a Kůstky čeká vynucené putování za záchranou světa, během nějž potkávají roztodivné postavy, hnané různými pohnutkami. Tyto postavy mají většinou hloubku a málokdy působí černobíle, někdy jsou však nadbytečné, jako by autorova potřeba mít onen rozlehlý epický příběh bobtnala na úkor čtivosti. To má co do činění i s mnohokrát citovanou, Ferdou Kůstkem milovanou Bílou velrybou od Hermana Melvilla, o níž hlavní Kůstek říká následující: „... není to nudná kniha! Podněcuje myšlení! A nejen, že se v ní odehrává spousta úchvatných dobrodružství, ale skutečná rozkoš pramení z četby samotné.“ Skalní fandové budou jistě souhlasit, ale podíváme-li se na příběh střízlivou optikou, jeho děj se zbytečně natahuje a například postava Ostrozuba, jíž je věnována velká část čtvrtého svazku, není tolik zajímavá a vyšumí do ztracena – nad její úlohou v závěrečném svazku lze jen nechápavě zakroutit hlavou. Podobně vynuceně působí i menší odbočka s tyranem Tarsilem.

Oproti těmto drobným dějovým disonancím se tyčí propracovaný snový svět a náboženství nově objevovaného světa, které lze plně docenit až při druhém či dalším přečtení. Někdy však hrdinové vyčerpávají čtenáře zbytečnou doslovností a vysvětlováním lokálních zvláštností ho vedou za ručičku, jindy prohodí cosi o velice podstatném jevu a jeho podstatu ani zhruba nenastíní. Párkrát se z nebe spustí deus ex machina. Snaha o high fantasy je chvílemi zkrátka až příliš patrná. Nohy jí podtrhávají i bitvy, při nichž střetnutí mnohatisícových armád působí vcelku neškodně. Dojde i na povinná úmrtí, ale Smith si dal moc dobrý pozor, aby postihlo postavy, jejichž skon zas tak moc nezarmoutí.

To však nic nemění na tom, že se mu povedlo skloubit místy strhující příběh s osobitým vtipem, nadhledem a hláškami, které mají potenciál mezi fandy zkultovnět („Zavři zobák, vychuchole!“ či „Můj ty bože! Že oni už tě podojili?!“). V této souvislosti je třeba zmínit výborný překlad Michaela Bronce, počínaje jmény hlavních hrdinů. Smith dva z Kůstků pojmenoval Phoney Bone a Fone Bone, což zní foneticky skoro totožně a neomlouvá to ani jasné poselství, že navenek stejné věci se mohou tak diametrálně lišit. Je dobře, že Bronec zvolil jména Ferda a Podfa. Dále nelze opomenout originální mluvu jednotlivých postav, ať už jde o Podfovy proslovy, či „soudružskou“ mluvu krysáckých nestvůr. Smith je skutečně mistrem dialogu a umí uceleně uzavírat jednotlivé kapitoly, které obstojí jako samostatné gagy. Broncův nápaditý a nenucený překlad to jen podtrhuje.  

Kůstkovo zrození
Smithův obdiv k W. Kellymu se neprojevuje jen v povaze hlavních hrdinů, na první pohled je patrný i ve stylu perokresby. Ta se soustředí především na postavy a jejich mimiku (například tři possumové jsou jasným odkazem na Possuma Poga, Aligátor Albert zase připomíná Švandu) a prostředí v ní hraje spíše vedlejší roli. Předobrazy postav, s nimiž se setkáváme v Kůstkovi, vznikaly podle Smithe už od jeho raného dětství. V pěti letech nakreslil osůbku, z níž se později vyloupl Podfa, následně vymyslel další a již během vysokoškolského studia vydával komiks s názvem Trnka, ve kterém se vyskytovali takřka hotoví budoucí protagonisté Kůstka, všichni v disneyovském stylu. Ten je typický pro první dvě knihy série, čím je děj spletitější, tím víc ho Smith zahušťuje detaily a jednotlivým postavám přidává nové vizuální atributy. Přibližně od třetího dílu je patrné, že je v kresbě jistější, což je znát v bezmála filmové návaznosti jednotlivých políček. Ve ztvárnění – obzvláště rychlého – pohybu je Smith mistrem. Jako kdyby měl k dispozici již hotový filmový pás, z něhož s rozkoší vystřihuje ty správné obrázky a řadí je vedle sebe. 

Fenomenální úspěch černobílého Kůstka otevřel prostor k postupnému vydávání kolorované verze. Barvy Kůstkův fantaskní svět ještě více oživily a český čtenář může jen doufat, že Crew se někdy v budoucnu rozhodne vydat i souborné barevné vydání. V nejbližší době to bohužel nemá v plánu. 

Kůstek je velmi povedená, věkově neomezená fantasy, a to nejen proto, že vyjma několika „idiotů“ a „imbecilů“ se v něm vyskytuje pouze jeden jediný „tvrdý“ vulgarismus. Zatímco dospělí čtenáři ocení postupné prohlubování zpočátku nekomplikovaných charakterů, na mladší čtenáře zapůsobí v první řadě humor, příběh i výchovné hodnoty, které díky lehkému tónu vyprávění nepůsobí školometsky. Obzvláště pro nováčky v oblasti obrázkových příběhů bude Kůstek výbornou vstupní drogou do světa komiksu.