Česko-izraelský spisovatel Ota B. Kraus (1921–2000) začal hlouběji pronikat do povědomí tuzemských čtenářů teprve v 90. letech, kdy zásluhou různých nakladatelů v rychlém sledu vyšly hned čtyři jeho knihy. Nechyběla mezi nimi ani autorova jediná česky a v Čechách psaná próza Země bez Boha z roku 1946, příběh z Osvětimi, vydaný u nás poprvé v roce 1948 (a znovu až roku 1992). Ostatně k tématu holocaustu se Kraus, který za války prošel mimo jiné Terezínem a Osvětimí, vrátil i později – děj jeho románu Můj bratr dým (čes. 1993) se odehrává v tzv. terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Birkenau (viz nová kniha Adama Drdy Zvláštní zacházení). Druhým stěžejním tématem Krausových próz se pak stal každodenní život obyvatel kibuců v Izraeli, kam autor emigroval roku 1949 i se svou manželkou, „osvětimskou knihovnicí“ Ditou Krausovou. Ta se mimochodem stala hlavní postavou románu španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho, nazvaného právě Osvětimská knihovnice a inspirovaného již zmíněnou Krausovou prózou Můj bratr dým. Život v kibucech zobrazil Ota B. Kraus kupříkladu v románu Vítr z hor (čes. 1991) nebo v humoristické próze Vepři ve při (čes. 1993).

Až do loňského roku jsme však museli čekat na první české vydání Krausovy vrcholné prózy, za kterou lze bezesporu považovat jeho román Cesta pouští (Desert Years), psaný v letech 1982–1984 anglicky stejně jako další autorovy texty a dosud nikde nepublikovaný. Nakladatelství Filipa Tomáše Akropolis jej vydalo v překladu Alice Marxové, která pracovala s počítačovým opisem pořízeným spisovatelovou manželkou Ditou (originál anglického rukopisu s označením Draft: Other Gods (Desert Years) byl uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví), s níž také překladatelka konzultovala některé vyskytnuvší se problémy. Ota B. Kraus se v něm dotýká obou svých klíčových témat – holocaustu i života v kibucu (respektive přípravy na něj) –, celkový záběr románu je však mnohem širší, stejně jako jeho žánrové rozpětí, sahající od bildungsromanu přes román à la thèse až k podobenství (románu-metafoře). Příběh odehrávající se před začátkem druhé světové války a během ní (převážně) v Československu, respektive v Protektorátu Čechy a Morava, nadto vykazuje četné autobiografické rysy – autor podobně jako hlavní hrdina Štěpán pocházel z dobře situované asimilované židovské rodiny, v mládí se zajímal o marxismus, nalezl zálibu v psaní a po nacistické okupaci se začal svědomitě připravovat na budoucí život v Palestině.

Kraus svůj román pojímá v první řadě jako podobenství o lidském hledání sebe sama uprostřed vyprahlé krajiny neživých ideologií a pohřbených hodnot. Klíčovým toposem je zde proto cesta – ona titulní cesta pouští –, na kterou se vydává mladý Štěpán, nesoucí na sobě podle slov chasidského rabína pověstné Kainovo znamení a zoufale prahnoucí po tom, najít své místo mezi lidmi na tomto světě. A protože se jedná o českého Žida dospívajícího v zemi okupované nacisty, cesta je to věru nelehká a nebezpečná, a to nejen z pohledu hrdiny, ale i samotného autora. Ústřední dějová linie se totiž odvíjí dosti přímočaře a hlavním posláním většiny epizodních postav je reprezentace určitého dobově rozšířeného lidského typu a/nebo světonázoru, ať už vymezeného národnostně, sociálně či ideologicky. Kraus ovšem nabízející se obavy z výsledné tezovitosti románu a skicovitosti postav rozptyluje již prvními řádky své knihy. Ne snad, že by se těmto nástrahám mohl v podobně koncipovaném díle zcela vyhnout, čtenář uhranutý od počátku autorovým osobitým stylem a dramatickým spádem poměrně dobrodružného příběhu je však sotva zaregistruje.

Zejména úvodní kapitoly se vyznačují důmyslnou konstrukcí, založenou na principu několika paralelních dějových linií či jednotlivých scén, kterým vypravěčův komentář vtiskuje ráz takřka bájeslovný, přitom však moderně groteskní... „Byla to noc lva a orla. Ale byla to také noc draka, který se živil ohněm a spal s čarodějnicí jménem Machlat Bas Anat. (...) Byla to také noc nehostinných hor nad Berchtesgadenem, Rýna a maličkých sladkých dortíků, které Hitler miloval. Byla to noc kaprála, noc jednoho varlete a deštníku. Ale byla to také noc koberců.“ Jak vidno, nezdráhá se autor zařadit mezi své postavy některé historické osobnosti – vedle Hitlera kupříkladu Emila Háchu, J. V. Stalina nebo mladého Jiřího Ortena, jenž zde vystupuje coby Štěpánův literárně nadaný spolužák Gideon Bluth. V případě prvních dvou jmenovaných lze pak hovořit o portrétech notně zkarikovaných a symbolicky zatížených, jejichž vyhrocenost až drastičnost podtrhuje nadmíru naturalistický popis. Ostatně symboličnost, potažmo básnická obraznost, se z textu nevytrácí ani při líčení vcelku nepoetických scén, jakou je požár rodinného domu – „Oheň teď řval, protože to byl lev. Zrodil se jako had, proměnil se v opici, pak se z něj stal kůň, ale teď to byl lev a hřměl a sytil se kořistí.“

Hlavní hrdina se dílem vinou historických okolností a zčásti též vlastním přičiněním postupně ocitá v mnoha rozmanitých prostředích, aniž by mu kterékoliv z nich poskytlo tolik hledaný pocit sounáležitosti, a tudíž i odpověď na palčivou otázku, kdo vlastně je a kam patří. Zklamání se dočká uprostřed masy demonstrantů, v řemeslnické dílně i mezi židovskou „zlatou mládeží“, deziluzí končí jeho cesta do Sovětského svazu, návštěva haličských chasidů i pobyt na venkově se skupinou sionistů, štěstí mu nepřinese první láska, marxistické učení ani babičkou odkázané peníze. Mezi nejzajímavější epizody patří Štěpánův pobyt v ukrajinské vsi Perevozkino pod dohledem policejního komisaře Dolgorukova, jehož osobní příběh vnáší do románu kritickou reflexi sovětského režimu, ztělesněného všemocnou Stranou (nikoliv náhodou je takto v knize označována i nacistická NSDAP). Právě postava komisaře, pána nad životy mnohých, jenž přitom sám ohýbá hřbet před „těmi nahoře“ a se svými obavami se může svěřit jen cizinci neovládajícímu jeho jazyk, dobře ilustruje atmosféru strachu a nedůvěry vládnoucí uvnitř každého totalitního systému, komunistického jako nacistického.

Úctyhodné množství vedlejších postav a s nimi spjatých epizodních příběhů dále rozšiřuje přítomnou mozaiku tehdejší společnosti a prohlubuje celkový obraz autorem vylíčené pohnuté doby. Tak například ještě před dočasným odchodem hlavního hrdiny z vlasti čtenář zavítá do samotného Německa, kde se židovský učenec Joachim stává svědkem rostoucího útlaku židovské menšiny, vrcholícího nechvalně proslulou Nocí rozbitého skla (jinak též Křišťálová noc). A když Joachim odcestuje do Československa a stane se pravidelným hostem pražské domácnosti Štěpánovy rodiny, připravuje si tím důmyslný autor příhodný prostor k otevření dalšího tématu – zaslepenosti mnoha českých Židů, přesvědčených o vlastním bezpečí i tváří v tvář prvním obětem nacistického teroru („u nás se to nikdy stát nemůže“). Ačkoliv při takovém počtu postav, plnících nadto v románu mnohdy jedinou funkci, není dostatek prostoru pro jejich podrobnější vykreslení (o psychologizaci ani nemluvě), autor dokáže i většinu epizodních figur oživit alespoň malým barvitým detailem – tak třeba rusovlasý švec Jojne ze Zakarpatska má „obrovské ruce porostlé rezavými chloupky, ruce dělníka, svalnaté a mozolnaté, černé od zažrané smoly, s polámanými nehty“.

Nezastupitelné místo má v románu pochopitelně téma židovství, které se v popisovaném časoprostoru mění z pouhé otázky náboženské či národnostní ve sdílený tragický úděl značně nesourodé lidské masy. A přestože mezi postavami nalezneme Židy sekularizované nebo asimilované, ba i polovičního Žida, odhodlaného kvůli vlastnímu prospěchu zapřít svého otce a přihlásit se k německé národnosti, autor nijak nezastírá svůj kladný vztah k judaismu a jeho tradici, jak dokládá kupříkladu následující monolog jedné z epizodních postav, rázovitého Fabricia: „Protože být Židem není žádná legrace, a v tomhle souhlasím s mámou, která sedí a zírá do Joba. Ale být Židem je taky úžasné, protože když jsi Žid, máš tu schopnost vytvořit si Boha ve svém nitru a hrát si na víru. Jsou tu staré zákony, které platily tisíce let a jsou tolikrát ozkoušené, že nemůžou být špatné. A tohle ti dělá život snesitelný; i když umíráš, můžeš vypustit temnou dušičku ochotněji, protože víš, žes nebyl jen šutr hozený do prázdna.“

Poněkud překvapivý se jeví náhlý obrat k fantasknu v poslední třetině knihy, nutno však podotknout, že z hlediska celkového pojetí románu coby podobenství tento Krausův krok nepředstavuje žádné dramatické vybočení z nastaveného kurzu, nýbrž do jeho koncepce příběhu i stylu vyprávění poměrně hladce zapadá. K jistému posunu tu koneckonců dochází spíše ve způsobu nahlížení na zlo a jeho symboly, které z čistě abstraktní, metaforické roviny sice pronikají do samotného děje v podobě rozmanitých rituálů, avšak o přímých projevech nadpřirozena hovořit příliš nelze. Ostatně hledání styčných bodů mezi nacismem a okultismem není zvláště v dnešní době jev nikterak neobvyklý a v přítomném románu se obojí prolíná způsobem nanejvýš přirozeným a plodným.

Je až s podivem, jak dějově rozvětvené a tematicky bohaté dílo se podařilo autorovi vystavět, aniž by při tom ztratil ze zřetele celkový půdorys příběhu a jeho hlavní poselství, které si Kraus zformuloval na základě osobních životních zkušeností a posléze vložil do svého nevšedního románu – že člověk je odpovědný za vlastní osud a má se mít na pozoru před těmi, kteří jednají slepě a necitelně ve jménu čehokoliv nebo kohokoliv jiného. Takto napsaná vypadají ta slova možná obyčejně. Vtělená do románu Cesta pouští však slibují literární zážitek, který se zaryje hluboko do čtenářovy duše.