Málokdy se člověku poštěstí, že svému potomkovi může pořídit knihu pro děti, jejíž části byly zakázány z toho důvodu, že údajně „oslavují Satana, sebevraždu a kanibalismus“. Jen jestli si nevymejšlíš (1981, Light in the Attic) od amerického kreslíře, básníka, dramatika a písničkáře Shela Silversteina je však zároveň první dětská kniha, která se dostala na seznam bestsellerů New York Times, kde se udržela 182 týdnů. Není tedy třeba se obávat – cenzuru Jen jestli si nevymejšlíš má na svědomí pouze oslabený smysl pro ironii v některých vrstvách americké společnosti. Silversteinova kniha básniček a říkadel doplněných originálními kresbami je sice určena především dětem, ale zalíbí se i mnohým dospělým.

Tematicky se texty točí kolem všeho, co může napadnout nebo zaujmout malého zvědavce. Na počátku je vždy jednoduchá situace, anonymní člověk, zvíře anebo obyčejný předmět, následuje obrazný, myšlenkový či jazykový zvrat, překvapení, smích nebo tiché zamyšlení. Co asi mohlo být na rozmáčeném kousku puzzle ležícím na chodníku, ptá se Silverstein. Čím se trápí pták Beznoh? A co když na semaforu naskočí „růžová s puntíky v barvě bordó a lila“? A když pán s jednadvaceti klobouky potká pána s jednadvaceti hlavami a kloboukem jenom jedním?

Celá kniha se vyznačuje jazykovou i všeobecnou hravostí, která je místy až uličnická. To platí například o „Ukolébavce“ o dítěti visícím v koši na větvi: „Ten kdo tě nedbale zavěsil / v košíku na větývku / musel mít na tebe, mé milé děťátko / asi pořádnou pifku.“ Jednou z básní, které byly zakázány, je „Monika, co chtěla poníka“ se spikleneckým dodatkem od autora pro dětské čtenáře: „Tuhletu básničku / rodičům čtěte / vždycky, když nedaj vám / všechno, co chcete.“ Monika totiž rodičům řekla, že když nedostane poníka, umře... a tak se i stalo. Vedle básniček drsných nalezneme v souboru i poetické a vážné, které jsou všechny velmi bezprostřední a  hravost je nikdy neopouští:

ROZHOVOR
Chlapeček přiznal: „Rád jím rukou bez lžičky.“
„Já taky,“ ozval se stařeček z postele.
Chlapeček špitl: „A dělávám loužičky.“
„Já taky,“ zasmál se stařeček vesele.
„A hodně brečím, víte, pane?“
„Mně se to taky často stane.“
„Chlapeček dodal: Hlavně když dospělí
dělají, jako by mě vůbec neměli.“
Vrásčitá ruka mu sevřela dlaň.
„Víš,“ řekl stařeček, „tohle já znám.“

Jen jestli si nevymejšlíš připomene tvorbu Jamese Thurbera a ještě více Písničky bez muziky Emanuela Frynty, ale spíš kombinací básní a říkadel s osobitými autorskými ilustracemi než vyloženě nonsensovou poetikou – ačkoli její nádech se najde i u Silversteina („hned za dvířky od lednice / číhá lední medvědice / strašná mední ledvěnice“). Obrazová stránka knihy je poměrně působivá: výrazně expresivní černobílé ilustrace podporují grotesknost některých básniček (vzpomeňme pána s jednadvaceti hlavami) a obzvlášť se Silversteinovi daří znázornění lidí a věcí v pohybu.

V překladu bohatém na dovedné lokalizace („Kdybychom byli roková kapela, / tak bysme dostali zlatýho Anděla“), který přesně vystihuje tu správnou polohu mezi spisovným a hovorovým jazykem, básničky vyznívají naprosto přirozeně. Překladatelé se skvěle vypořádail i s básněmi postavenými na jazykových hříčkách, jako je například „Já Gdojá a můj Copřeseň“.

Silversteinova sbírka básní je ideálním společníkem pro malé i velké. Dozvědí se v ní o  všem od místa na zádech, kde se nelze poškrábat, po Boží volant. Kniha může mimo jiné posloužit jako pokladnice básniček, které si přímo říkají o přednes u zápisu do první třídy, jako třeba „Mrchožrout“:

Dříve jsme měli doma tetu, jmenovala se Gizela.
Teď máme supa mrchožrouta
a teta někam zmizela.
(P. S. Já ani tenhle mravenečník
nechápem, kam se poděla.)