Virginia Woolfová kdysi prohlásila, že „Jane Austenová je nejdokonalejší umělkyní, jaká se kdy narodila, a její knihy jsou nesmrtelné“. Pravda je, že oduševnělosti a vnitřnímu půvabu Elizabeth Bennetové se od počátku 19. století obdivují generace nových a nových čtenářů, mezi nimi i Jo Bakerová. Tato britská autorka sklidila za svůj nový román s názvem Longbourn, odkazující se k nejslavnějšímu dílu Austenové, uznání nejen jejích fanoušků, kteří mnohdy berou zavděk jakýmkoliv ozvukem díla své modly, ale i odborné veřejnosti. Autorka přiznává, že studium anglické literatury na Oxfordu pro ni znamenalo dobrý základ, ale na dlouhý čas v ní prakticky zabilo veškerou kreativitu. S podobným problémem se pravděpodobně potýká většina vzdělaných a zároveň tvůrčích lidí, které pronásleduje neodbytný pocit, že se nikdy nemohou vyrovnat svým literárním či obecně profesním vzorům. Odpověď na otázku, zda se Bakerové podařilo přiblížit se genialitě Jane Austenové nebo alespoň tvůrčím způsobem odkázat na její dílo, nabízí její nový román Longbourn.

Jo Bakerová nás nechává nahlédnout za plentu oddělující bezstarostný, hravý a navoněný svět sester Bennetových od světa nevděčného každodenního lopocení sloužících na sídle Bennetových – Longbournu. Nikdy nepolevující četa v čele s energickou paní Hillovou zajišťuje, aby na hlavním jevišti vše fungovalo tak, jak si to Jane Austenová vysnila. Hlavní protagonistkou je služebná Sára, jež většině čtenářů známým postavám Jane a Elizabeth pere špinavé prádlo, vynáší jim nočníky a zároveň svým barvitým vnitřním monologem přibližuje čtenáři těžký a monotónní život pracujících na počátku 19. století.

Vítanou změnou v životech správců sídla – manželů Hillových, Sáry a dospívající pomocnice Polly – je příchod nového komorníka Jamese. Paralela s příchodem potenciálního nápadníka sester Bennetových pana Bingleyho není náhodná; v průběhu knihy se setkáváme s mnoha dalšími motivy, které zrcadlí hlavní dějovou linii Pýchy a předsudku, zde sledovanou jen okrajově. Když do nedalekého Merytonu například přichází domobrana, jen málokterý čtenář si uvědomí, že děje románů Austenové kolidují s obdobím napoleonských válek. Jo Bakerová tak prostřednictvím Jamese připomíná i tuto nepříjemnou pravdu.

Námět románu Longbourn bezpochyby nese známky inspirace historiografickou školou Annales, která v meziválečném období poprvé upozornila na důležitost dějin každodennosti. Jedním z nejvýraznějších plodů tohoto přístupu je v současné anglofonní populární kultuře seriál Downton Abbey, jenž díky obsahové podobnosti nepochybně vytane na mysli i českému čtenáři Longbournu. Otázkou ovšem zůstává, zda bylo zpracování vedlejší linie původního příběhu Austenové jedinou autorčinou ambicí.

Při hodnocení literárních počinů, jež vědomě odkazují na světově uznávaná díla, se jejich srovnání bohužel nelze vyhnout. Mezi hlavní atributy neopakovatelného stylu Jane Austenové patří v prvé řadě jazyková vytříbenost. Komplikované, sofistikované dialogy, které ani působením času neztrácejí na trefnosti, nechávají postavy románů ožívat i po dvou staletích. Jinak řečeno, forma mnohdy vítězí nad obsahem. Jo Bakerová je sice mistryní detailu a obraty typu: „Sára je (šaty) uložila na Janeinu a Elizabethinu postel jak omdlévající dívku“ nepochybně upoutají čtenářovu pozornost, ale umění dialogu je jí cizí. Konverzace postav je co do propracovanosti průměrná až podprůměrná, vyřčené získává na hloubce díky kontextu a popisným pasážím. Další devízou Jane Austenové je její cit pro ironii. I tuto přednost však Bakerová postrádá, a čtenář tak románem proplouvá příliš lehce. Přestože lze relativně prostý styl autorčina projevu vztáhnout k předpokládané nevzdělanosti hlavních postav, od autorů, kteří vědomě odkazují na nejvýznamnější díla světové literatury, se vždy očekává invence. Po stylistické stránce ovšem text Bakerové příliš nevyniká. Přidané hodnoty v podobě vybroušeného jazyka jsme se nedočkali.

Jedním z klíčových motivů románu Longbourn je lidskost, která postupně prostupuje celou logikou příběhu. Navzdory paralelám s událostmi popsanými v Pýše a předsudku děj nepůsobí uměle a poklidně uplývá. Ačkoliv je čtenáři zpočátku nepříjemná představa služky odvracející hlavy od obsahu nočníku, který vynáší z pokoje milé Lízinky, nakonec chtě nechtě sympatizuje i s věčně udřenou Sárou, a kdyby náhodou dřív pochyboval, pochopí, že touhy a trápení všech děvčat jsou stejná bez ohledu na movitost jejich potenciálních nápadníků. Bakerová ukazuje, že nejsou větší a menší problémy, lepší a horší lidé. Vše záleží na osobní zkušenosti pozorovatele.

Román Longbourn lze považovat za velmi zdařilou a důstojnou reminiscenci na dílo Jane Austenové. Vzhledem k tomu, že se nejedná o autorčinu prvotinu ani o první román, který by sklidil pochvalu kritiky, nelze spojení s Austenovou označit za laciný marketingový trik – prodejnosti knihy ovšem jistě pomohlo. Nicméně k tomu, aby se mohla obdivem stále trochu svázaná spisovatelka zařadit mezi výrazné postavy světové literatury, jí chybí osobitost a kuráž, s kterou kdysi Woolfová a Austenová bořily konvence.