A vy si myslíte, že Severní Korea není sci-fi? Tak v rozhovoru pro magazín Paris Review zareagoval Adam Johnson na poznámku, že před vydáním románu Syn správce sirotčince publikoval jen „spekulativní literaturu“. Knize o izolované planetě pod žezlem Kim Čong-ila věnoval šest let práce, včetně jedné osobní návštěvy přímo v dějišti, a před výsledkem lze smeknout. Téhož názoru byla porota Pulitzerovy ceny, která románu loni udělila ocenění v kategorii próza.

Jméno titulního hrdiny Čun-doa se do angličtiny přepisuje jako Jun Do, což asociuje termín John Doe, který se v anglicky mluvících zemích používá pro muže, jejichž identita je neznámá, a to zejména oběti trestných činů nebo jinak záhadně zesnulé. Český čtenář o tyto implikace přichází, ale o problematickém původu „syna správce sirotčince“ se beztak dozvídá hned na začátku: stejně jako ostatní chlapci v sirotčinci se Čun-do jmenuje po jednom ze sto čtrnácti Velkých mučedníků revoluce a vysnil si, že půvabná zpěvačka, jejíž fotografii má správce v pokoji, je jeho matka: „Nejjistějším důkazem, že žena na fotografii je Čun-doova matka, byla neúprosnost, s jakou jej správce sirotčince přednostně trestal. Mohlo to znamenat pouze to, že správce vidí v Čun-doově tváři ženu z obrázku, každodenní připomínku věčného utrpení, které mu její ztráta způsobila.“

Čun-do v sirotčinci přežije období hladomoru, který Severní Koreu zasáhl v letech 1994–1998 po vlně záplav a následného sucha za absence tradiční pomoci Sovětského svazu a Číny. Posléze se Čun-do dostane do armády a naplno se rozběhne epická linka jeho dobrodružného života. Nějakou dobu unáší Japonce do Severní Koreje, odměnou za loajalitu je mu dovoleno absolvovat kurz angličtiny, poté pracuje jako radista na rybářské lodi a pak se podivným řízením osudu dostane se severokorejskou delegací do Texasu, až skončí – kde jinde než – v pracovním táboře. To jsme ale teprve v polovině Johnsonova napínavého románu. V druhé části se prolínají dvě vyprávěcí perspektivy: líčení vyšetřovatele z „Oddělení 42“ a pohled na události očima „Velitele Kaa“. Vyšetřovatel má za úkol prověřit identitu muže, který o sobě tvrdí, že je Velitel Ka, hrdina severokorejského lidu a manžel zbožňované herečky Sun-mun. Před čtenářem se postupně rozplétá řetězec událostí, které tyto dva svedly dohromady, až ke dvojímu elegickému finále.

První polovina knihy se blíží realistickému románu, oplývá podrobnými popisy prostředí a postřehy z každodenního života. Detailní líčení poměrů v sirotčinci, života na rybářské lodi, jídla, přesluhující techniky, výslechů, filmů, „dobrovolných“ brigád na venkově, bytových podmínek v Pchjongjangu a mnohého dalšího sugestivně zpřítomňuje realitu Severní Koreje. Johnson je navíc schopen popisovat vše zevnitř, z pohledu běžného občana, což je vzhledem k exotičnosti popisovaného neobyčejně poutavé. Stačí, když například bez jakéhokoli vysvětlování konstatuje: „Později večer, když přestala jít elektřina a zašel měsíc, vystoupil Čun-do na střechu a pokusil se nahmatat rouru od kamen.“

Literární reprezentace Severní Koreje s sebou ovšem nese řadu problémů. Jak vypovídající obraz země může podat spisovatel, který sice podnikl důkladný výzkum a hovořil s několika uprchlými Severokorejci, ale navštívil Severní Koreu pouze jednou – a coby americký turista byl přitom pod neustálou kontrolou? Johnson si limity svého bádání dobře uvědomuje. V rozhovoru pro Washington Post třeba upozorňuje, že většina uprchlíků, kteří se dostanou na Západ, pochází z oblasti, kde jsou opravdu špatné podmínky, což může zkreslovat náš pohled Severní Koreu jako celek. Pro Paris Review Johnson zase podotkl, že v zájmu toho, aby postava Kim Čong-ila působila realisticky, do knihy nezahrnul 90 % šíleností, jež se o „drahém vůdci“ vědí. Nezbývá, než důvěřovat autorově poučenosti a úsudku a mít na paměti, že Syn správce sirotčince je v prvé řadě román, jakkoli se prý Johnson vždy snažil stát „jednou nohou v realitě“.

Prozaické dílo odehrávající se v Severní Koreji má nutně výrazný politický rozměr. Johnsonův román je ale především zajímavý jako umělecký literární text. Struktura vyprávění nápaditě spoluutváří příběh a skladba různých časových rovin dodává druhé části knihy silný melancholický podtón. Vedle empatie a schopnosti plasticky evokovat prostředí má Johnson dar poetické a zároveň nesentimentální obrazotvornosti. Popisuje například, jak se Čun-do v armádě naučil snášet fyzickou bolest a jak stejnou techniku později aplikuje na bolest, kterou v něm vyvolává nadcházející odloučení od ženy: „Snažil se ovládat svůj dech. Mimo okruh světla svíce neexistuje nic, opakoval si. (…) Venku není žádná hora Tesong, žádný Pchjongjang, žádný Drahý vůdce. Bolest v prsou se snažil rozptýlit do celého těla, tak jak ho to kdysi učil jeho instruktor Kimsan. Aby plamen cítil nikoli na části, nýbrž na celku. Aby si před očima vybavil tep krve, který bolest v jeho srdci rozřeďuje a roznáší ji po celém těle.“

Johnson též dobře znázorňuje konstantní působení státní propagandy. Vyprávění tu a tam protíná hlášení z všudypřítomných tlampačů, z kterých se line všechno možné, od receptů na jídla z chaluh po buditelské příběhy. Často jde o jinou verzi událostí, které čtenář zná ze zbytku knihy. V hlášeních je cítit ozvuk propagandy známé i v našem kulturním kontextu a někdy Johnson vymýšlí skutečně ukázkové bizarní zvrhlosti, jako například následující sexuální scénu ve skleníku s kimčongiliemi a kimirseniemi (viz zde, kimirsenie je ta růžová): „Z velitele Kaa crčel pot a prašníky květů vydávaly na jeho počest vůni v podobě oblaků pylu, jenž pokryl těla našich milenců lepkavým semenem socialismu. Sun-mun mu nabídla svou čučche a on jí dal vše, co měl, ze svých songunských zásad.“

Syn správce sirotčince vzbuzuje mnoho otázek, mezi prvními třeba: Proč by měl Američan psát román o Severní Koreji? Pomineme-li nedostatek informací, není to vlastně příliš snadné? Žádné jiné státní zřízení nelze tak jednoznačně odsoudit, nikde jinde literární postava nemůže spadnout do efektnější mizérie. Johnsona prý k volbě tématu dovedla mimo jiné fascinace propagandou za vlády George W. Bushe, ale jeho motivace byla i bytostně umělecká: pro televizní stanici PBS uvedl, že na Severní Koreji ho přitahovala její tajuplnost a touha částečně zaplnit prázdnotu v povědomí okolního světa o této zemi.

Asi neexistuje země, která by se od Severní Koreje odlišovala více než vlast Adama Johnsona – přinejmenším v pojetí lidské identity a individuality. Zatímco v Americe je silně zakořeněný individualismus a člověk může přetvořit sám sebe, kdy ho napadne (jak Johnson poznamenal v rozhovoru pro PBS), v Severní Koreji je příběh jednotlivce nepodstatný a jeho osud takřka plně v rukou státní moci. Důležitou rovinu románu tak představuje Čun-doova cesta ke skutečně individuální, svobodné existenci. Částečně ji odráží postupné sebeuvědomění vyšetřovatele z Oddělení 42, které je asi jediným násilným prvkem románu: „A já nemohu vystát propagandu,“ prohlašuje ještě před nedávnem loajální mučitel (čtenáře udiví, že vůbec zná slovo „propaganda“). Celkem vzato je tato rovina knihy stejně propracovaná jako ostatní, ale naráží na zmíněnou specifičnost Severní Koreje coby románového dějiště. Čun-doova cesta ke svobodě je dojemná, avšak odehrává se v tak rigidním společenském systému a jako téma byla zpracovaná už tolikrát, že působí trochu moc jednoduše a povědomě.

O románu jako celku se to však v žádném případě říct nedá. Strhující pětisetstránkové dílo, v kterém se mísí žánr dobrodružného, společenského i milostného románu, asi nezvládne přímo „zaplnit prázdnotu“, ale nesporně rozšiřuje povědomí západních čtenářů o Severní Koreji, a zůstává přitom umělecky hodnotným literárním dílem.