Oceňovaný srbský spisovatel a novinář Vladimir Kecmanović se ve svém posledním románu podíval na současnou balkánskou realitu opět pohledem neobvyklého vypravěče. Zatímco v kritikou dobře přijatém románu Top je bio vreo (Dělo bylo žhavé, 2008) je vypravěčem němý chlapec ze srbské rodiny, který se ocitl v obklíčeném Sarajevu, v románu, či spíše novele Sibir (Sibiř) je vypravěčem mladá dívka závislá na drogách. Ta začíná svůj příběh povídáním o odvykací kůře kdesi v lesích, kde jí je jediným společníkem hlídač Miki, najatý jejím otcem, aby ji závislosti zbavil. Ze zprvu vcelku neortodoxní, avšak nijak zvlášť nepochopitelné situace se však vyvine rozsáhlý mafiánský komplot, při němž se z Mikiho vyklube profesionální zabiják. Ve finále příběhu potom sám Miki hlavní hrdince odhalí tajemství, které nemělo být nikdy vyřčeno. Ústřední otázky týkající se zločinu, trestu a „dobrovolného“ vyhnanství se sice neřeší přímo, ale všechny postavy je za sebou táhnou jak kouli u nohy.

Obraz kriminální džungle Balkánu, jaký Kecmanović předkládá, ať už jde o zločinecké organizace a jejich šéfy, machinace všeho druhu, války gangů, či vydírání, dalekosáhle přesahuje opravdové možnosti Balkánu. Gangsterka přehnaná až do stropu však nemá být kritikou kriminálních kruhů prorůstajících do všech vrstev společnosti, té postjugoslávské obzvlášť. Jde v prvé řadě o metaforu současného světa, v němž je dovoleno vše, ovšem jen pokud je člověk amorální hyena. Hlavní hrdinka potřebuje najít sama sebe a pátrá po vlastním místě v síti složitých mezilidských, až příliš lidských vztahů, v nichž se rodiče mění ve vrahy vlastních dětí a naopak. Aniž by hnuli brvou, protože tak je to přece normální. Život ve vlčí smečce, paralele současného mafiánského neoliberalismu, jehož koryfejové si ovšem slovo liberté“ vykládají po svém (a jak také jinak!), je přece určován jen kombinací genetických vazeb a vlastních sobeckých zájmů, což je velice výbušná směs. Svými rodiči a sourozenci si nemůže být dnes jist ani dědic továrny na automobily. Je zajímavé sledovat, jak je tento degenerovaný nepotismus ve všech svých podobách tolik určující například pro mafiánské prostředí, jež nese prvky jakéhosi neofeudalismu (klany, dědičná práva, vazalství).

Hlavní hrdinka, svéhlavá dívka se spoustou peněz, se snaží z tohoto cirkusu vymanit nejdříve drogami. To se ale jejímu otci nelíbí, a tak zosnuje plán, v jehož jádru sice je léčba dcery, ale ve skutečnosti je ona jen nástrojem, jakým si papínek nejen zvýší popularitu v médiích (rozuměj: mezi plebsem), ale také se elegantně zbaví svých nepřátel (rozuměj: nepohodlných členů smečky, kteří začínají vrčet moc nahlas). Bodyguard Miki postupně odhaluje svoji minulost a jeho příběh je jen smutným potvrzením známého klišé, že není tak těžké se mezi „ně“ dostat, ale už je o dost těžší od „nich“ odejít, alespoň pokud nechce odejít nohama napřed. Mezi oběma vyvrheli tak vznikne zvláštní milostné napětí, které se však nedočká kýženého vyvrcholení z důvodů zcela prostých, avšak pro jejich svět naprosto cizích – morálních.

Sibir tak mimo jiné vybízí i k úvaze o vztahu mezi rodiči a dětmi v době, kdy rodina jako jakási stále hůře polapitelná společenská instituce ustupuje byznysu a špinavým pěnězům, brutalitě, násilí a všeobecnému společenskému marastu. Je to román o vztahu mezi zbytky dobra ve zbývajících dobrých lidech a o jejich uhasínání. A také o hrdinství, které je potřeba ke každému pokusu o útěk ze smradlavé společenské cely, jenž může být pro každého vlastním dobrovolným sibiřským exilem. A je to také román o tom, že většinou je ztroskotání to jediné, čím si můžeme být nakonec jisti.

Kecmanović zvolil opět formu krátkých odstavců (většina má jeden, nanejvýš dva řádky) a úsečných vět. Na první pohled kniha působí, jako by se jednalo o dlouhou báseň (dokonce jsem se v nejmenované knihovně setkal s tím, že byla z neznalosti knihovníka skutečně zařazena v sekci poezie!). Po několika desítkách minut čtení má ale čtenář zcela jasno, a to také díky velkému množství dialogů, které se často zvrhnou v hysterický řev, černohumorné glosy nebo patetické opěvování falešných hodnot. Naivního recipienta však nepříjemně mrazí v kostech z toho, že to zase nedopadlo tak, jak by laskavý a spravedlivý čtenář chtěl. Ze Sibiře se přece jen moc lidí nevrací...