„Tohle byla její poslední slova … a vně slov její život jako na fotografiích, které někdo vyfotil hořčíkovým bleskem: nic než pustina bez lidí, písek, vítr, vlny, příliv a odliv odnášející s sebou poslední věty, které si ještě stačila poznamenat do zápisníku (…). Na hodinách odbila pátá. Bylo jí čtyřicet osm let, devětačtyřiceti se nestačila dožít. Její míra se naplnila, přestože se vždycky snažila povznést nad všechno, nad všechny měřítka a hranice. (…) Až v momentě smrti odhalil život svou pravou tvář. Nyní se do ní odvážila pohlédnout. Život je smrt a smrt je rovněž život.“

Kniha Jokapäiväinen elämämme (Náš všední život) je druhý román finské spisovatelky Riikky Pelo (*1972 v Helsinkách). Kniha vypráví o životě slavné ruské básnířky Mariny Cvetajevové (1892–1941) a její dcery Ariadny „Alji“ Efronové (1912–1975). Rozsahem i tématem ambiciózní dílo, za které autorka v roce 2013 obdržela prestižní literární cenu Finlandia, představuje úspěšný pokus o skloubení monumentální historické fresky, věrně mapující události po říjnové revoluci v roce 1917, s osobním příběhem jedné z největších ruských spisovatelek 20. století. Kniha je prokládána Aljinými a Marininými dopisy a texty, které románu dodávají hlubší rozměr. Cvetajevová byla osobitou kronikářkou své doby a v často experimentálních verších dokázala obsáhnout hloubku lidského života a údělu. Riikka Pelo od ní v tomto ohledu přebírá pomyslné žezlo: spíše než záznam o životě ruské spisovatelky jako někdejší celebrity a později vyděděnkyně moskevských uměleckých kruhů čtenáři předkládá silný, dramatický příběh člověka semletého historickými okolnostmi a monstrózní ideologickou mašinerií Sovětského svazu.

Marina s manželem Sergejem Efronem opouštějí porevoluční Rusko sužované hladomorem, při němž zemřela jejich druhá dcera Irina („Les je plný světla, nebe i sníh jedno jsou, pochodujeme vpřed, Irina a já, Irina a já, raz a dva a tři…“, vzpomíná Cvetajevová na dcerku v jedné ze svých básní), a stěhují se do prvorepublikového Československa. Sergej studuje politologii a sociologii na Karlově univerzitě a přespává v levných noclehárnách, Marina s dcerou živoří ve vesničce Všenory poblíž Prahy. Později se celá rodina přesouvá do Paříže, kde Sergej s Aljou v dobré vůli pracují pro sovětskou tajnou službu NKVD. Příběh se nakonec vrací do stalinské Moskvy, v níž se pomyslný kruh uzavírá: Alja se Sergejem jsou zadrženi policií, v jejíchž řadách léta sloužili. Vyprávění samo však není přímočaré: začíná v srpnu 1939 v Moskvě a retrospektivně se vrací do minulosti. Od první scény v moskevské nemocnici do nenadálého Aljina zatčení uběhne v reálném čase jen několik dnů, přestože autorka v románu pokryje takřka dvacet let.

Odstup a strohý nadhled, s jakými autorka popisuje některá místa a události, se střídají s detailními záběry. Cítíme stísněnost Aljina miniaturního pokojíku, vidíme špinavý, blátivý dvůr nuzného domku ve Všenorech, ocitáme se uvnitř drahé kavárny Praga v Moskvě, kterou se nese tlumená jazzová hudba. Nejsme ušetřeni ani šokujících detailů ze sovětského vězení a komijského pracovního tábora, kam je Alja později převezena. V básnických textech a proudech vědomí provázaných lyrickými popisy přírody v okolí Karlštejna či malebné krajiny Moskevské oblasti má autorka možnost uplatnit svůj nesporný talent pro zachycení prchavého okamžiku a bezprostředních pocitů hlavních postav. Riikka Pelo disponuje neobyčejně košatou slovní zásobou. Emočně a jazykově bohaté pasáže pak stojí v ostrém kontrastu k odosobněnému zprostředkování reality brutálních policejních výslechů a života v lágru. Zde se jazyk stává statickým a veškeré filozofické úvahy, kterými kniha na jiných místech přetéká, jsou náhle kondenzovány do jediné myšlenky: přežít.

Román má dvě vypravěčky – odcizenou matku a dceru –, jejichž povahy a pohledy na svět se drasticky liší. Zatímco Marina se o politiku nezajímá, případně vyjadřuje sympatie v té době již nacistickému Německu, jehož kulturní a literární tradici považuje za absolutní vrchol, Alja si uvědomuje hrozbu nacismu a angažuje se pro sovětskou tajnou policii, jejíž nekalé praktiky však nedokáže prohlédnout. Riikka Pelo dokázala látku uchopit za správný konec: nestaví Cvetajevové další pomník, avšak na druhou stranu ani nemoralizuje a nikoho nesoudí. Čtenáři nabízí velmi střízlivý a veskrze realistický pohled na ženu, jež je na jedné straně geniální básnířkou hodnou obdivu, na straně druhé pak sobeckou a nepraktickou osobou, neschopnou se postarat o vlastní dítě, bezohledně podvádějící manžela v naivních honech za láskou, zahořklou a předčasně zestárlou. Alja je z obou žen tou sympatičtější – prototyp mladé zamilované dívky, snažící se protlouct v drsném světě, funguje dobře – ale ani ona není bez poskvrny. Pro sovětskou tajnou službu sbírá informace i udává a své fatální pomýlení si uvědomuje, až když je pozdě. Právě díky těmto dvěma pohledům, které se navzájem doplňují a prolínají, je román neuvěřitelně dynamický a komplexní. Jednotlivé události nazírané naprosto rozdílnými charaktery se postupně jeví v různém světle: co si jedna postava vykládá jako nenávist vůči sobě či jiným, je ve skutečnosti jen neschopnost druhého člověka projevit cit. Pod slupkou netečnosti a odmítavosti se často skrývá lítost, bolest i láska. Před čtenářem, jenž má jako jediný možnost vyslechnout obě strany, se rozprostírá spletitá síť mezilidských vztahů, lidská tragédie pramenící z nepochopení a nevyřčených slov, ale i dva osobité pohledy na historicko-politické události dané doby. Stupňující se napětí mezi matkou a dcerou graduje, až je konečně, byť jen na chvíli, prolomeno v momentě Aljina zatčení. Riikka Pelo nešetří emocemi, ale i v nejvypjatějších scénách se úspěšně dokáže vyhnout patosu: „ …a v tu chvíli Marina přeběhla přes dvůr (…) s červeným šátkem, vezmi si tohle, holčičko moje, vezmi si to na cestu, ať ti není zima, ať se neztratíš, ať najdeš cestu zpátky.“

Jokapäiväinen elämämme je vyspělé dílo, důmyslná skládanka, která v sobě ukrývá víc než příslovečná ruská matrjoška. Vyobrazení osudu rodiny, kterou rozdrtil Stalinův teror, je v podání Riikky Pelo nezapomenutelné. Autorka je zároveň básnířkou i historičkou. Jednu chvíli knize propůjčuje nádech eposu s tragickou hrdinkou Marinou Cvetajevovou v hlavní roli, vzápětí volně přechází k těm nejprostším každodenním událostem – odtud koneckonců pochází i název knihy. Českému čtenáři, pro kterého je příběh výjimečný i díky prostředí, v němž se odehrává, nezbývá, než doufat, že se v brzké době dočká kvalitního překladu. Riikka Pelo patří k absolutní špičce současné finské literatury a její osobitá tvorba je zážitkem i pro ty nejnáročnější.