Fiona McFarlaneová, australská spisovatelka s diplomem z Cambridge, má nejspíš to, čemu se říká talent od Boha. Noční host, kniha o pětasedmdesátileté vdově žijící v domku na australském pobřeží, je jejím prvním románem, avšak stylisticky a hloubkou vyprávění odpovídá dílům mnohem zkušenějších autorů. Hlavní hrdinka Ruth se pomalu vypořádává s manželovou smrtí a dny naplněné rutinou se jí daří překlenout díky vzpomínkám a bohaté představivosti. Malebné okolí pobřežního domu v Ruthině mysli nabývá magických rozměrů: personifikované moře, vítr i písčiny obklopující zahradu žijí vlastním životem a určují Ruthin každodenní řád: „pokud před další velkou vlnou přijde méně než osm malých, zamet[u] písek ze zahradní pěšinky“, „Jestli uvidím velrybu (…), k ničemu mezi námi nedojde“. Křehký a harmonický svět představ je narušen, když Ruth jedné noci navštíví tygr. Jeho vrčení a kroky znějí domem, zdají se skutečné, ale může jít také o sen, protože hranice mezi realitou a představou je v hrdinčině světe oslabená. Druhý den ráno se objevuje Frida, bodrá čtyřicátnice, kterou prý poslala vláda, aby se o Ruth starala. Mezi oběma ženami následně vzniká zvláštní komplikované pouto, které dalece přesahuje hranice vztahu ošetřovatelky a svěřené osoby. Knihu Fiony McFarlaneové nelze v žádném případě zařadit pod hlavičku konkrétního žánru – na lyrický román je příliš dějová, na psychologický thriller, konverzační novelu nebo duchařskou báchorku zase příliš epická, neverbální a zemitá. Každý pokus o přesnou klasifikaci vyznívá naprázdno. I to svědčí o neobvyklé vyspělosti a rozmanitosti autorčina stylu.

Od začátku je jasné, že Noční host je dílo založené na přímých kontrastech. Snový svět Ruth – lyrická rovina knihy, kde na horizontu ve zpěněném moři plují velryby a jarní zahrada sladce voní – vyvažuje drsná realita osamělého života staré ovdovělé ženy, jejíž děti žijí v cizině a která už se o sebe nedokáže sama postarat. Domnělou lyričnost lze pak z vnějšího pohledu interpretovat jako výsledek stařecké roztržitosti a zapomnětlivosti. „Kdy jste si naposledy myla vlasy?“ ptá se Frida Ruth, která pláče a uvědomuje si, že si hlavu dost možná neumyla celé týdny. Když se jednou vydá sama do města, je zmatená, neví, kam jde, nemá s sebou peníze a zpátky domů se dostane jen díky laskavé pomoci jedné známé. Další zásadní kontrast panuje právě mezi hlavními postavami. Frida je robustní, dominantní, hlučná a rozkazovačná, a tedy absolutní protipól drobné a submisivní Ruth: „Pak [Frida] vstala. Byla obrovská. Zdálo se, jako by vystoupila z oceánu, nafouklá proudy a vlnami, vzteklá a modrá, jako by jí nebylo konce. (…) Ruth (…) se tiskla ke dveřím.“

Na první pohled se ženy dobře doplňují a soužití ve společné domácnosti zvládají bez potíží. Podlahy se jen lesknou, dům je čistý jako klícka, a přestože statná ošetřovatelka nejde pro ostřejší slovo daleko, o Ruth je podle všeho dobře postaráno. Okouzlení z dokonale nesouměrného páru však brzy vystřídá podezření: je Frida tím, za koho se vydává? Ruth náhle zjišťuje, že domnělá pečovatelka se k ní ve skutečnosti nastěhovala, a nemůže si vzpomenout, jestli se na něčem takovém domluvily. Zdá se jí, že ji Frida ovládá, krmí léky, zamyká v domě, ale opravdu tomu tak je? „Jak poznám, že jsem se zbláznila?“ ptá de Ruth sama sebe. „Jsou nějaké přesné příznaky? Nebo je (…) na to nějaký test?“ Skrze vlastní intuici i postřehy ostatních postav čtenář nicméně brzy dospívá k závěru, že Ruth se nejspíš skutečně stala bezbrannou obětí peněz chtivé ženy, jenže v podání McFarlaneové není realita v žádném případě tak jednoduchá.

Druhou část knihy tvoří Ruthiny vzpomínky na mládí, které strávila se svými misionářskými rodiči na Fidži, a sehrála tak svou vlastní malou roli v rozsáhlé historii britského impéria. Retrospektivní příběh, prolínající se s vyprávěním v přítomnosti, s nímž ho spojuje především postava hrdinčiny první lásky, mladého australského doktora Richarda, zasazuje knihu do sociálně-historického kontextu a dodává jí potřebnou hloubku. Richard, který kdysi „přijel za bouřky“ („Ruth stála na verandě na boku domu a dívala se, jak utíká slejvákem od taxíku. Měla silný pocit, že jde o osudové setkání, protože jí bylo devatenáct a jeho příjezd jako by byl dílem božské moci…“) a nyní se po mnoha letech vrací na scénu, dává Ruth možnost zúčtovat s minulostí a zároveň prožít poslední milostné dobrodružství svého života. Nezvyklá, mírně naivní romance pozdního věku, v níž je vše dovoleno, se ostře vyjímá na pozadí stupňujícího se napětí mezi Fridou a Ruth, které nevyhnutelně spěje k závěrečnému střetnutí.

Noční host je především kniha o stárnutí a osamělosti. Přináší dojemný portrét ženy a matky, která cítí, že už jí není potřeba, a proto v myšlenkách stále častěji utíká do minulosti a vlastního vnitřního světa. Je to zároveň příběh o sobectví a klamu, neodbytný dojem, že něco je podezřelé, za nějž by se nemuseli stydět ani autoři nejlepších detektivních románů, prostupuje vyprávění od začátku až do konce a závěrečné emocionálně vyhrocené momenty se neminou účinkem.

McFarlaneová exceluje především ve vykreslení postav: její rozšafná, drzá Frida na stránkách knihy doslova ožívá, zatímco na psychologické úrovni nám autorka dává možnost nahlédnout do nejzazších koutů Ruthiny mysli. Čtenář s hlavní hrdinkou sympatizuje, zakouší její zmatenost i děs pramenící z pocitu nemohoucnosti a bezmoci a celou dobu si nemůže být jistý, na čí stranu se vlastně postavit.

Je zřejmé, že Fiona McFarlaneová napsala pozoruhodnou knihu. Pouze čas ukáže, zda se jednalo o náhodnou senzaci, nebo jen o první z mnoha příkladů neobyčejného spisovatelského talentu. V této chvíli nezbývá, než konstatovat, že Noční host je výborné čtení, které dozajista uspokojí i toho nejnáročnějšího čtenáře.