Kolik měl císař František Josef I. milenek? Jaký finanční obnos dostaly jejich služky za slib mlčenlivosti? A jak dlouho panovníkovi vydrželo spodní prádlo, než je dovolil odstranit ze šatníku? Tyto a mnohé další podrobnosti je dnes možné dozvědět se v množství knih, které u nás v poslední době vyšly o předposledním Habsburkovi na rakouském trůnu. Jsou to informace pozoruhodné a poučné. Mnohem podstatnější je to, že na konci minulého roku vyšla i kniha Zachovej nám, Hospodine: Češi v Rakouském císařství 1804–1918, která zevrubně zkoumá vývoj českého vztahu k habsburské dynastii v 19. století a především k nejdéle panujícímu mocnáři v českých dějinách. Její autor, známý historik Jiří Rak, v ní ukazuje, že dlouhou dobu šlo o poměr loajální; i „autoři zvučných jmen z časů národního obrození (Palacký, Tyl, Havlíček a další) psali díla oslavující císaře a zvláště za dlouhé vlády Františka Josefa I. lze hovořit o českém kultu panovníka“.

Autor v knize rekapituluje významné mezníky vlády Františka Josefa, a to v životě politickém i soukromém, a na citátech obsáhle a pozoruhodně dokumentuje reakce českého tisku, a to v celém jeho širokém názorovém spektru. Zmiňuje i hlasy těch, kteří zvláště po rakousko-uherském vyrovnání vyjadřovali nelibost nad působením Habsburků na českém trůnu („Jiné státy mívají své nepřátele za hranicemi, stát český měl je na svém trůnu“), převážně však jeho přehled dobového tisku vyznívá velmi prohabsbursky. Nevyhýbá se přitom ani jemné ironii: nad popisy jedné z císařových návštěv u nás podotýká, že pokud by „měli pisatelé zpráv pravdu, byly by české země v době panovníkovy návštěvy jedním velikým slzavým údolím“, a se zálibou cituje zvláště ty pasáže, které dnes snahou zalíbit se panujícímu režimu mohou působit až naivně či mírně cimrmanovsky. Tak časopis Zlatá Praha prý psal, že při panovníkově návštěvě Prahy lid údajně „plnil ulice, jimiž císař měl jeti, bez jakéhokoli oficiálního vyzvání, ba i proti němu“.

Autor líčí, jak nesplnění českých politických požadavků bylo pravidelně – podle receptu osvědčeného mnohokráte předtím i potom – sváděno na panovníkovy špatné rádce a jak mlžení kolem sebevraždy jeho syna Rudolfa bylo vysvětlováno tím, že panovníkovi zatajili pravdu. Rak čtenáře seznamuje s honosnými tituly, které mu byly přiznávány („otec národů rakouských“), i četnými básněmi či veršovánkami, jež vznikaly na panovníkovu počest („Dlouho žij! A buď nám ku potěšení po dlouhá léta zachován. Vždy oslazuj Ti život pomyšlení, že’s od Čechů vřele milován“). I s drobnými příhodami, které měly dokreslovat jeho štědrost a spravedlivý přístup ke všem. Uvádí například událost, kdy při návštěvě jisté dívčí školy dostávaly dívky, jež přednesly slavnostní uvítání, zlaté náramky. Došlo ovšem k nedopatření a šperk dostala jiná dívka; chyba ale byla hned napravena, recitátorka dodatečně odměněna a původně obdarovaná holčička si navíc vzácný dárek mohla ponechat. Z dřívějšího období císařova života zase pochází příhoda o tom, jak František Josef opustil zámek a vydal se do parku, mezitím se vyměnila stráž, přičemž službu nově konající voják svého panovníka nepoznal a odmítl ho vpustit zpět. Když se situace vyjasnila, nešťastný strážce nejenže nebyl potrestán, ale dokonce byl pochválen za „přesné plnění předpisů“.

Rak tvrdí, že Češi se k Františku Josefovi hlásili jako k českému králi, byť nekorunovanému, a proklamovali, že český národ „lne k panovníkovi láskou vysoce přesahující ostatní etnika podunajské říše“, což autor sám nijak zvlášť nezpochybňuje. Tento kult navíc dokumentuje i fotografiemi četných dobových ozdobných i užitných předmětů s císařovými portréty, které čtenáři nostalgicky navozují dobovou atmosféru. A přidává i některé nedávné obrazy českých malířů; poslední je pak fotka samotného Jiřího Raka oblečeného v uniformě majora c. a k. pěšího pluku s portrétem Františka Josefa I. v pozadí, čímž se k onomu národnímu kultu jakoby sám hrdě hlásí.

Po rozpadu monarchie ovšem nastává prudký zvrat. Do té doby loajální Češi se změnili v „národ rebelů“. Podle Raka každý vzpomínal na své údajné protirakouské postoje, přinejmenším na demonstrativní mlčení při zpěvu císařské hymny, a autor trochu potměšile dodává: „zůstává otázkou, kdo ji tedy vlastně zpíval“. Reprodukuje i texty některých spisovatelů, kteří přiložili ruku k dílu při očerňování donedávna oslavovaného muže. „Na dno nevkusu si při naprosté absenci lidskosti“ podle Raka sáhl J. S. Machar, který předtím trávil „poklidný život jako spořádaný bankovní úředník“ v císařské Vídni. I když pro úplnost dodejme, že se objevili i autoři, kteří dokázali jít proti většinovému poválečnému názorovému proudu a připomínali i skutečnosti nepříliš příjemné. Jako Ferdinand Peroutka, který napsal: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“ V závěru knihy Rak připomíná dobře známou skutečnost, že T. G. Masaryk při svém budování kultu prezidenta v mnohém navazoval právě na stařičkého mocnáře. Je ale škoda, že se Rak více nevěnoval tomu, jak se recepce osoby Františka Josefa u nás dále vyvíjela; výraznou kapitolu přitom tvoří třeba S. Komárek, který ve Vídni řadu let žil a Habsburka řadí k těm, kteří ze svého okolí takřka vysávali energii, takže prý sami prospívali, ale jen za cenu toho, že lidi kolem nich stíhalo jedno neštěstí za druhým. Každopádně to ale neplatí pro český národ, neboť ten se po většinu doby vlády Františka Josefa I. rozvíjel velmi úspěšně, což mu také většina Čechů za jeho života splácela svojí vděčností. Jelikož Rak mluví i publikuje o tomto období našich dějin poměrně často (a samozřejmě nejen on), nejde přitom o nijak převratné zjištění, ale v rámci zachování, či spíše vytváření vyvážené historické paměti je velmi potřebné si tuto skutečnost stále znovu připomínat. A v tom je tato kniha velmi užitečná.