starší než biskupská berla,
kterou za sebou vleče, krucánek
ocásku. pojď dolů, když ho lákáme
dolů z větve, jazyk mu vystřelí
jak teleskop a zhltne souhvězdí
vážky: astronom s jedním okem
upřeným k nebi a druhým na zem –
tak si udržuje oboustranný odstup.
kopule očí s pancířem šupin,
pevnost, za níž se hýbe
jenom zornička, nervózní
mihotání za střílnou (občas
nacházíme jeho kůži – prázdný
opěrný bod, dávno opuštěnou tezi).
pojď dolů, voláme, on se nepohne,
pozvolna mizí mezi barvami.
skrývá se ve světě.

elegie za knievela

„God, take care of me – here I come…“
(Evel Knievel, motorkář a kaskadér)

krajina podklouzla, jen co ho shlédla.
hazardér, čertův chlapík
v košili plné hvězd,
věčně v zádech jak hejno sršňů
řev motorek. kosti se lámaly,
kosti zas srůstaly a on skákal.

kolik je překážek mezi rampou
a oním dalekým bodem?
kolik vyřazených doubledeckrů?
co mu jsou pochyby, které se
vrývají do nitra, až zeje celý kaňon
se sypkým pískem po krajích
a křikem velkých ptáků?

tolik odpolední, kdy si dějiny
na chvilku usedly,
aby zavoněly popkornem a výfuky.
Jak tady, v Yakima City, Washington,
s tím promáčklým měsícem nad stadionem
a davem, jemuž se zastavil dech:
patnáct, dvacet trucků a kolo
trčí ve vzduchu.