Trilogie určená náctiletým čtenářům (či spíše čtenářkám?) Cirkel (2011, č. Kruh, 2012), Eld (2012, č. Oheň, 2013) a připravovaný Nyckel (Klíč, švédsky vyjde na podzim 2013) si doma ve Švédsku získala značnou popularitu. První díl byl nominován na nejvýznamnější švédskou literární cenu Augustpriset, celostátní deník Dagens Nyheter přinesl dlouhou a nadšenou recenzi a ani na prodeje si nakladatel jistě nemůže stěžovat. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se některé české vydavatelství rozhodne vyzkoušet, jak na severský magický koktejl zareagují zdejší čtenáři.

Příběh začíná sebevraždou studenta gymnázia v malém, neutěšeném městečku jménem Engelsfors. Nedlouho po ní se šest jeho spolužaček schází na pozemku zrušeného zábavního parku, aby se dozvěděly, že světu hrozí nebezpečí a jen ony ho mohou zachránit. Pokud dokáží spolupracovat. Což není nijak snadný úkol: jejich povahy a životy jsou tak rozdílné, že spolu za normálních okolností sotva promluví, mezi některými panuje neskrývaná nenávist. Až když dojde k další sebevraždě (je to opravdu sebevražda?), dívky nerady uznají, že zřejmě nezbude, než zatnout zuby, spojit síly, pokusit se získat co nejvíc informací o nebezpečí, které hrozí, a utkat se s ním tváří v tvář. Skoro každá z nich v sobě přitom objevuje nějakou zvláštní magickou schopnost, pomalu také lépe poznávají sebe navzájem a začínají zjišťovat, co se vlastně děje – přičemž jim v cestě samozřejmě stojí řada překážek.

Od pohledu je zřejmé, že se autorská dvojice Sara B. Elfgren a Mats Sandberg nesnaží hledat neprošlapané cestičky. Mladí spisovatelé se netají tím, že svůj oblíbený žánr fantasy mají v malíčku, a člověk ani nemusí být znalcem, aby nacházel množství paralel a „inspiračních zdrojů“. O originalitě sotva může být řeč. A přesto si Kruh a Oheň – jakkoli banální mohou čtenáři připadat už jejich názvy – nezaslouží odsoudit jakožto brak, napodobenina či pouhý pokus svézt se na populární vlně čarodějnického čtiva pro mládež. Je tu totiž něco, v čem jsou švédští autoři odjakživa dobří: umění vpašovat do žánrových románů pozoruhodné realistické vyprávění, často dokonce společenskou kritiku. A tak i romány engelsforské trilogie věnují vedle magických rituálů, soubojů či čtení magických knih značný prostor jednotlivým hrdinkám a jejich všednímu životu. Každá čtenářka si snadno najde „svůj typ“ – a zároveň má příležitost vžít se na chvíli do kůže těch ostatních. Není to samozřejmě nijak revoluční nápad, naopak. Ale psychologicky jsou postavy dobře zvládnuté, jejich pochybnosti, selhání a drobná vítězství nad sebou samými jim není těžké uvěřit a jejich světy jsou vylíčené nijak idealisticky, zato však poutavě. Problémy, se kterými se potýkají, ať už ve vztazích, v rodině nebo jinde, často nepředstavují o nic menší výzvu než útočící démoni. A člověk jim zkrátka musí fandit.

V prvním díle, kdy ještě vůbec není jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel, kdy se dívky teprve učí ovládat své schopnosti, přičemž leckdy místo bytostí z jiných dimenzí zápasí hlavně samy se sebou, a magie příběhem vlastně jen občas probleskne, se daří navodit patřičně tajuplnou atmosféru i napětí. V druhém díle už se leccos vyjasňuje, situace je stále dramatičtější, ale také za vlasy přitaženější. Čtenář se dočká snad všech klasických strašidelných klišé (spiritistické seance, vykopávání hrobu za temné noci, upálení nevinné dívky). Někdy se bohužel zdá, že si autoři jen odškrtávali předem připravený seznam efektních motivů, které chtěli použít, aniž by byly pro příběh důležité. Zejména druhý díl je tak čtivý hlavně díky samotným čarodějnicím, jejichž postavy se, stejně jako vztahy mezi nimi, stále vyvíjejí.

Knihy se nesnaží mladé čtenáře zvlášť vychovávat, jedno poselství však implicitně předávají: je opravdu lepší být tolerantní, snažit se chápat ty, kdo jsou jiní než já, a když je třeba, spolupracovat. Na adresu českého vydání bych jen podotkla, že i náctiletí si snad zaslouží pečlivě zredigovaný text bez překlepů a stylisticky podivných pasáží. Doufejme, že třetí díl se v tomto ohledu vydaří lépe.